Filipíny (cestopis) (Philippines)

Filipiny tvoří několik větších a velké množství menších ostrovů (celkově kolem 7000) a jsou světově proslulé produkcí kokosového oleje a kopry.


Název CZ: Filipínská republika
Název ENG: Philippines
Originální název: Republika ng Pilipinas
Hlavní město: Manila (9 530 000 obyv.), v letech 1948-76 Quezon City
Počet obyvatel: 86 246 500
Rozloha (km2): 300 000
Hustota osob/km2: 287,5
Umístění: západní část Tichého oceánu, jihovýchodní Asie
Sousedi: nejbližší soused Indonésie (přes Suluské moře)
Úřední jazyky: filipínština, angličtina
Gramotnost: 94,6
Náboženství: katolíci (83%), protestanti (8%), muslimové (5%)
Národnostní složení: Visajové (42%), Tagalové (24%), Ilokánci (11%)
Politický stav: republika
Členství v mezinárodních organizacích: OSN, ASEAN, APEC
Měna: filipínské peso (PHP) = 100 sentimů
Kurz (Kč): 100 pesos = 43,173 (25. 8. 2005)
Časové pásmo: UTC +8, AWST (Australian Western Standard Time)
Mezinárodní zkratka: PHL
Doména (internet): .ph
Předvolba (telefon): 0063
mobil: 00639
Ekonomika: V zemědělství pracuje kolem 48% obyv., ve službách kolem 39%. Inflace 3%, nezaměstnanost těsně nad 10%, hospodářský růst 3,5%, zahr. dluh téměř 58 mld. USD.
Hlavní odvětví ekonomiky: zemědělství (rybolov)
HDP (USD): 390,7 mld.
HDP (na 1 obyv. v USD): 4 600
Vodní plocha (km2): 1 830
Velká města: Quezon City; Davao, Surigao,
Hlavní řeky: Cagayan
Moře: Suluské moře, Tichý oceán
Podnebí: tropický pás
Úhrn srážek: 2000-3000 mm; na východě až 3500 mm; červen-říjen období dešťů
Roční teploty: v nížinných oblastech jsou teplotní rozdíly minimální, průměrně 24-28 stupňů Celsia; v horských oblastech průměrně kolem 20 stupňů Celsia
Reliéf: na velkých ostrovech členitý
nejvyšší vrcholy: Pulog 2934 m n. m. (ostov Luzon) a Apo 2954 m n. m. (ostrov Mindanao)
Flora: tropické deštné lesy
Fauna: poměrně chudá na savce, velká rozmanitost měkkýšů, myší, hmyzu a ptactva (např. orel opičí), četní jsou hadi (např. velké krajty), množství druhů mořských živočichů
Využití plochy: lesy (46%), orná půda (19%), pastviny (4%), ostatní (31%)
Popis státu:
Historie: Filipíny objevil roku 1521 mořeplavec Magalhaes a o dva roky později dostaly svůj současný název podle krále Filipa II. Později zde byly zakládány španělské misie.
Od pol. 19. stol. sílilo hnutí za nezávislost, což vedlo v roce 1896 k povstání. Pokusy o vyhlášení nezávislosti byly neúspěšné. Od zač. 20. stol. se Filipíny staly americkou kolonií.
V roce 1935 získal stát autonomii. Během II. svět. války zde probíhaly boje mezi USA a Japonskem.
Dne 4.7.1946 vyhlášena samostatnost Filipín (hospodářsky a vojensky byla země stále vázána k USA). Od 2. pol. 20. stol. probíhá guerillová válka a země je politicky nestabilní. Do roku 1992 měli Američané na území Filipín dvě námořní flotily.

Administrativně se Filipíny dělí na 16 regionů (z toho 2 autonomní) se 76 provinciemi a 61 statutárními orgány. Filipíny tvoří dva hlavní ostrovy (Luzon - 108 172 km2 a Mindanao – 99 311 km2), další množství větších ostrovů. Celkově kolem 7000 ostrovů.
Nerostné bohatství je značné – uhlí, měď, chrom.
Silniční síť je rozsáhlá, její kapacita je využita jen z části. Železnice má podřadný význam.
Nekontrolovaná těžba dřeva způsobuje značný ekologický problém.
V zemědělství se pěstuje převážně rýže, kukuřice a kokosové ořechy, dále káva, citrusy, pomeranče, papaya, ananasy, tabák, maniok. Filipíny jsou světově proslulé produkcí kokosového oleje a kopry. Chová se skot, kozy, prasata a vodní buvoly.
Vývoz: kokosové oleje a ořechy, kopry, stroje, elektronika
Dovoz: spotřební zboží, paliva
Země obchoduje převážně s USA, Japonskem, Nizozemskem, Jižní Koreou, Singapurem a Taiwanem.

FILIPÍNY: Očima cestovatele...
FILIPÍNY 7.3.2000 - 22.3.2000

Délka trvání trasy: 14 dní
Ve dnech: 7.3.2000 - 22.3.2000
Počet členů výpravy: 4
Průměrný věk všech členů: 23 let
Oficiální název výpravy: Za teplem Filipín a Filipínek
Peněžní prostředky: Kreditní karty Visa, Mastercard, American Express a Americké dolary

.3.2000 - Úterý Vstávali jsme ve 4.30 a autem jsme jeli vyzvednout Pešoka domů. Ze Svinova jsme jeli IC-čkem do Prahy. Pavel měl několik jednání a já jsem pomohl Ivošovi odnést zbytečné batožiny k jeho bráchovi na kolej (jede totiž hned po Filipínách do USA. Po obědě v menze jsme jeli do Dejvic. Scházíme se všichni v bytě sestry jednoho člena výpravy - Marka, a řešíme otázku co na sebe a co sebou. Nakonec jde část výpravy v sandálech (já a Pešo) už z Prahy. Návrh, že pojedeme jen v kraťasech neprošel. Už i tak jsme po cestě na letiště budili rozruch, když venku skoro mrzlo. Po zkušenostech z minulé výpravy bereme do batůžků opravdu jen to nejnutnější jako třeba kameru a foťáky (které nám beztak zase ukradou, nebo je sami ztratíme) a jedny ponožky navíc. Let z Prahy do Frankfurtu probíhá celkem v pohodě, až na to, že německé aerolinie nejsou připravené na české cestující a tak jim velmi brzy došlo pivo. Horší to bylo až u druhého letu. Nejenže čekáme na letadlo přes dvě hodiny, ale i po nastoupení není něco v pořádku. Prý jim nefunguje záchod. Oprava, nebo co tam dělali jim trvá přes dvě hodiny a Pešo tvrdí, že už by to za tu dobu opravil taky. Pak se ozval německy mluvící a tudíž nesympatický kapitán, který nám sdělil, že se budeme muset přesunout do jiného letadla, které bude za hodinu připravené. Ještě, že máme tak málo věcí, že není nic v zavazadlovém prostoru, protože kdoví kdy a kde by jsme se z našimi věcmi setkali. Po hodině se ale opět nic neděje a to už vypěnil jeden z mnoha Čechů, co jsou v letadle. Vůbec nic nechtěl a ani nebyl drzý, jen chtěl vědět, kdy poletíme, a když po několikerém zkoušení zavolat si letušku nereagovaly, tak se prostě zeptal přes celé letadlo. Místo odpovědi na něj letušky poslaly dva policajty, kteří vypadali jako fašisti a vyvedli zvědavého Čecha z letadla. V letadle, které nám přistavili jsme jej už neviděli. Asi bude trávit příjemnou dovolenou ve Frankfurtu nebo jiném německém vězení. Takže tímto se Lufthansa a celé Německo pěkně vybarvilo a my jsme rádi, když se konečně po čtyřech hodinách sezení a přesedání odlepujeme od země a míříme si to na východ. O půl třetí v noci nám dávají večeří a pouští Jamese Bonda, ale to už si každý raději pustí svůj sen.



8.3.2000 - Středa Kolem osmé hodiny ranní letíme kolem Himalájí a hledáme čínskou zeď, ale ta nějak zmizela. Alespoň, že jsme měli šanci vidět Mont Everest (třeba se tam taky jednou vypravíme). Teprve v letadle jsme se dozvěděli, že budeme mít mezipřistání v Bankoku, tudíž se naše zpoždění ještě protáhlo. Tento den byl pro nás zatím nejkratší v životě, jelikož nám časový posun ukradl sedm hodin. Ve 22.30 jsme konečně přistáli v Manile, hlavním to městě Filipín a i přes pokročilou hodinu je docela teplo - asi 26şC. Po výměně peněz (v kurzu 1 USD = 40 Pesos) a pěšky se vymotáváme ze spleti taxikářů a pochybných individuí kolem letiště a snažíme se dostat k autobusáku. Podle chytrých knih si myslíme, že se suverénně domluvíme angličtinou, ale hned po prvním zeptání se místního domorodce na cestu je nám jasné, že diskuse ruky-nohy je daleko jistější. Museli jsme si stopnout hromadnou dopravu a ta nás zavezla na stanoviště odkud nám zrovna vyjížděl jeepney (malý nákladáček s krytou korbou a sedí se tam na někdy polstrovaných lavicích vedoucích po stranách. Byli jsme tam narvaní jak sardinky a strop byl dost nízký. Jeli jsme celou noc do města Daraga. To nebyla cesta, ale horror. Cesta byla tak strašná, že se spát nedalo, na každém hrbolu jsem se totiž praštil do hlavy. Každý se snažil trochu vyspat a hledal alespoň trochu vhodnou polohu, ale ta prostě v tomto dopravním prostředku neexistovala.



9.3.2000 - Čtvrtek Do Daraga dojíždíme v 10.00 ráno. Všichni padáme únavou, hladem a žízní.Najedli jsme se v kantýně rýže z nějakou pálivou omáčkou a po návštěvě WC (místní to označují jako CR), kde na zemi ležel mrtvý 4cm dlouhý šváb je nám jasné, co se v omáčce může skrývat. Ale to je v klidu, jedli jsme i jiné specialitky. Chtěli jsme vidět soptící sopku a tak jsme vyšli na nejvyšší kopec v okolí, ale přímo sopečný kužel vidět nebylo, jelikož byl zahalen v dýmu a oblacích páry. Po dalších dvou jízdách jeepneyema jsme dorazili do přístavního města Matnog odkud nás loď převezla na další z ostrovů ???? Po cestě se konečně rozjasnilo a teprve teď pociťujeme, že slunce je opravdu blíž a pere do nás, co může. Dalšími spoji se snažíme dostat pořád na jih, konkrétně na ostrov Bohol. Do dalšího města jsme se dostali teprve po setmění, což zase přestala fungovat doprava. Ti místní se snad bojí tmy, prostě se setmí a všude končí život, dokonce i ty nejodvážnější hospody zavírají nejpozději ve 22.00. Bylo teprve 19.00 večer a tak jsme se nechali motorovou trojkolkou, která s námi měla co dělat, aby vůbec jela, za město. Snažili jsme se stopovat, ale po několika „skoro úspěšných“ pokusech jsme to vzdali. Kolem 22.00 místo stopování všichni ležíme ve škarpě vedle silnice a pozorujeme oblohu posetou hvězdami. Jen krysa hrabalka ruší romantickou idylku. Později jsme si uvědomili, že hvězdy jsou tak jasné, protože v celé vesnici vypnuli elektřinu. Ve tmě podkreslované pouze svitem svíček a hořících pneumatik u okolních domků jsme hledali autobusové stanoviště. Domorodci i přes tmu poznali, že jsme běloši (asi jsme cítit jinak, než domorodci) a zdravili nás celou cestu typickým pozdravem „Hey Joe“, kterým zde zdraví všechny bělochy. Autobusák jsme za nějaký čas úspěšně našli a od spících homellesáků i zjistili, v kolik nám jede první autobus. Zbývalo nám spoustu času - do tří do rána, a tak jsme se rozhodli najít nějaké zkracovadlo času. K našemu údivu jsme našli discotéku, která byla nejenže otevřená, ale taky měla elektřinu z vlastního agregátu, takže mohla v klidu fungovat. Zkoušíme balit místní slečny ať už na disco tance, či dokonce zpěv Karaoke (na obrazovce běží text písně, hraje melodie a my zpíváme do mikrofonu na celou diskotéku). Nic však nezabralo. Jen jsme zjistili, že když pozveš místní slečnu na lady drink, tak je to obyčejný sprite, nebo cola, ale stojí tě to 100 Pesos (90 Kč), což je desetinásobek normální ceny, a stejně si nenechá šáhnout ani na koleno (že Pavle?). Takže doporučuji, když se dívka zeptá, jestli si může objednat lady drink, odmítnout a koupit jí normální nealko či alko. V půl druhé ráno vzdáváme lov, v pekařství, která jsou na Filipínách nonstop, kupujeme snídani a jdeme na autobusák. Po cestě jsme uloupili jeden kokosový ořech přímo z palmy u cesty a jakmile se nám jej podařilo celý sníst, tak jsme si ještě na hodinku schrupli na lavičce autobusáku mezi místními bezdomovci.

10.3.2000 - Pátek Ve 3.00 ráno jsme vyjeli autobusem a dojeli do městečka Bato ve 12.30. Podle naší chytré brožury Lonely Planet by měla jet loď na Bohol ve 13.00, ale žádná taková, ani jiná dnes už nejede, tak jsme se dalším jeepneyem přesunuli ještě do jiného přístavu Maasinu, odkud to taky jezdívá na Bohol. Nejelo. Ostrov Bohol, kde se snažíme dostat se pro nás stává nedosažitelný, ale nechceme ztrácet čas, a tak se snažíme přesvědčit místí rybáře, aby nás tam za úplatu převezli. Ostrov je totiž vidět a nezdá se nám zas tak daleko. Mezitím nenápadně přirazila v přístavu další loď, ale než jsme si ji stačili všimnout a doběhnout k ní, tak byla fuč. Prostě smůla za smůlou. Tak jsme se vrátili s nadáváním za rybáři, kterým se mezitím podařilo sehnat nějakou bárku, která nás byla ochotna převézt za 1500 Pesos. Tak jsme s cenou souhlasili a čekali, než loď přijede. Mezitím jsme se rozhlíželi po trhu a uviděli jednu bělošku, se kterou jsme se dali do řeči. Vylezlo z ní, že je němka, a že má místní kamarádku u které je na návštěvě a manžel té kamarádky provozuje potápění. Nechali jsme se tedy přesvědčit, že zrušíme drahý přesun na Bohol (normální cena je 70 Pesos na osobu) a rozhodli se pro potápění, zvlášť, když nám nabídli, že u nich můžeme zadarmo přespat. To jsme ale neušili jak na to budou reagovat rybáři. To byla hádka, moc jsme tomu nerozuměli, protože se hádali v místním jazyce, ale naštěstí se místo nás hádala ta kamarádka, které to šlo velmi dobře. Nakonec jsme jim dali 200P aby se uklidnili a v 17.00 jsme dojeli k nim domů, a protože jsme se ještě chtěli ten den potápět, tak jsme se rychle převlékli do neoprenů a chtěli vyjet na vodu, ale ještě nebyla nachystaná loď, tak nás pohostili jujcy vlastní výroby a měli jsme možnost prohlédnout si jejich příbytek. Na zahradě rostly orchideje, pod kokosovýma palmama běhala uvázaná opice zlodějka a vůbec bylo kolem plno různých zvířat. Konečně byla loď nachystaná, ale taky se začalo stmívat. Než jsme dojeli na místo, kde jsme skákali do vody, právě slunce zašlo za obzor. Pod vodou jsme byli 32 minut a bylo to nádherné, protože tam bylo vidět hodně korálů, korýšů, ryb a různé podvodní havěti. Byli jsme ve 26 metrech pod vodou. Když jsme se vynořili, na nebi už bylo plno hvězd. Večer jsme si dali večeři a byli jsme tak unavení, že jsme šli spát - na pláž pod palmy na písek. Asi o půlnoci začalo pršet a, proto jsme se schovali pod střechu na beton, ale oni nám nakonec uvolnili jednu místnost s postelí, takže jsme se vyspali dobře.

11.3.2000 - Sobota Ráno jsme měli vstávat kvůli potápění v 6.30, ale nějak jsme to nezvládli a tak jsme vyjeli na vodu o trochu později. Ve dne to potápění bylo daleko hezčí, než v noci, korály byly daleko barevnější, stejně tak jako rybičky. I pod vodou jsme už vydrželi přes 40 minut. Takže i přestože jeepney jel jako o závod, loď na Bohol nám opět ujela. Rozhodli jsme se teda, že už bezpodmínečně musíme opustit tento zakletý ostrov a proto jsme si zjístili, kam ještě ten den jedou lodě. Jedna jela ve 14.00 do města Cebu, tak jsme se zašli najíst, někteří závisláci si zašli na internet poslat emaily, ze kterých pak vznikaly v Česku různé fámy. Zbytek času jsme seděli na molu (aby nám ta loď zase neujela) na kokosových prknech. Počasí je jako o Aprílu - chvíli leje, chvíli svítí slunce. Tentokrát má loď zase hodinu spoždění. Při pokusu o nastoupení nám ale cvaklístek říká, že si musíme koupit lístky v office, takže to zase vypadalo, že nám to ujede, ale naštěstí na nás počkali a to jsme stihli ukecat studentskou slevu. Loď je to pěkná i s klimatizací a videem, na kterém běžel příšerný film Godzila, takže jsme raději sbírali síly na další cestu spánkem. Z Cebu nám odjíždí loď až v 19.00, takže bylo dost času prohlédnout si tento monstrózní přístav a ochutnat i místní specialitky dělané nad ohněm na špejli. Něco vypadalo dobře, ale bylo to odporné a něco vypadalo odporně a chutnalo celkem dobře. Ještě, že alespoň na to pivo se můžeme spolehnout (ovšem si do něj musíme nastrkat kusy ledu aby se dalo vůbec pít). Zbytky po nás dojely potulné kočky bez ocasu. Druhá loď na Bohol vypadala skoro stejně jako loď, kterou jsme se plavili po Amazonce v Peru (určitě to byla stejná fabrika, která ji vyrobila), akorát tam místo závěsných sítí byly umělohmotné stoličky. I tentokrát byl v televizi nějaký střelený film o zase jiné Godzile, takže jsme se alespoň prospali. Autobus nám zase měl jet až ve 4.00 ráno, takže jsme si zašli do Karaoke hospody, dali pár piv a rozhodli se soutěžit ve zpěvu. Měli tam automat, který to dokázal vyhodnotit, ale nevíme podle jakých kritérií, že Ivo skončil na prvním místě z 90 body, Marek na místě druhém s 84 body, Petr dostal stříbro při počtu 73 bodů a Pavel měl 72. Dobře jsme se bavili, ale v 0.30 nás vyhodili, protože chtěli zavírat už před hodinou a když už jsme jim ani kšeft nedělali (dolívali jsme si z vlastních rumových zásob). Protože už bylo všechno zavřeno, šli jsme spát do parku na náměstí. V těchto končinách jsme se dohodli, že vždy jeden bude držet hlídku a ostatní budou spát, ale moc to nešlo, protože nás buď budili hlučící Filipínci, nebo noční pochod fanatických věřících, kteří šli s hořícími pochodněmi, nesli sochu panenky Marie a mleli pořád jednu a tutéž náboženskou větu dokola (bylo 2.30 ráno).

12.3.2000 - Neděle Ve 4.00 ráno už sedíme v přecpaném autobusu a míříme si to do Čokoládových hor, kde jsme chtěli být za svítání, ale díky hrozné dopravě se tam dostáváme teprve po šesté ranní. Stejně jsme si ještě museli vzít taxi trojkolku a po tvrdém smlouvání o ceně konečně vyjíždíme a za 20 minut vidíme ony bájné hory. Na jednu horu byly udělané schody a na vrchu byla rozhledna, proto jsme tam šli, udělali pár záběrů a po cestě dolů nás Ivo přesvědčil na zatím největší kravinu našeho výletu a to, že si vylezeme na nějaký ten kopec, kde není ani prošlapaná pěšinka. OK. Vyrazili jsme vzhůru - prudce vzhůru a to co vypadalo jako travička, byla tráva měřící okolo jednoho a půl metru. V cuklích a kraťasech to byla paráda, za chvíli každému tekla krev z rukou i noh od pořezání travou. Ve 2/3 kopce jsme to vzdali a při náročném sestupu si Petr zničil své týden staré cukle. Po cestě zpět k civilizaci všichni svorně nadáváme a chceme domorodcům uloupit kokosy a citróny, ale ani to nám nevyšlo. Pavel na palmu nevylezl (prý je totálně vyčerpaný s předchozího výstupu) a to co utrhl Marek rozhodně nebyl citrón. U prvního stánku jsme si koupili pití a přemýšleli, že jsme od rána ještě nejedli, ale než jsme to stihli domyslet, kde se vzal tu se vzal domorodec na motorce a tak dlouho do nás hustil, že jsme se nechali přemluvit na cestu na jih ostrova na motorkách. Jeli jsme celkem na dvou motorkách (na každé seděli tři lidi) a první zastávka byla v mahagonovém lese a na to, že je to tak drahé dřevo, tak těch stromů tu je ještě na tisíce. Druhá zastávka je u bambusového visutého mostu, který je 82 metrů dlouhý a asi 10 metrů nad vodou. Neodolali jsme a museli jsme si párkrát skočit dolů. Paráda, voda nás po celodenním pražení na slunci pořádně zchladila. Na této zastávce jsem pozbyl své tričko (asi se líbilo nějakému domorodci). Další zastávka je u domorodce, který nám ukázal nejmenší opičku na světě. Jako dospělá má jen asi 12 centimetrů, obrovské oči a lepící prstíky, které vypadají jako lidské. Nakonec nás dovezli na malý ostrůvek za Boholem, kde jsou krásné pláže, bambusové chajdy a plno plážových barů, ale i turistů. Zaplatili jsme si dvě chatky (po dvou osobách) a po obědě jsme se šli konečně dospat do normální postele, kde byla i moskytiéra. Všichni kromě Petra šli večer zapařit po místních barech. Petr ztratil kompletně hlas a tak raději spal až do rána.

13.3.2000 - Pondělí Ráno jsme se šli trochu opalovat, zaplavat si v moři a potápět se s brýlemi. Po obědě jsme se vydali na další pouť. Taxikáři to tentokrát tak přehnali s cenou, že jsme se rozhodli těch 17 kilometrů jít raději pěšky, ale nakonec nás vzal jeden za přijatelnou cenu na trojkolce. Protože tam bylo tak málo místa, tak Petr musel stát na schůdku vlastně mimo ten dopravní prostředek. To by mě zajímalo co by na to říkali čeští policajti. Uprostřed cesty nám došel benzín, ale obětavý Filipínec trochu cucl ze své nádrže a dal nám plnou flašku Coly benzínu. Dojeli jsme do Cebu city a rozhodli jsme se zabít čas prvním focením pro server. Byl čas až do 5.00 do rána, takže se nám podařilo vše, co jsme chtěli a zbytek noci jsme zabufetili na zemi na autobusáku vedle bezdomovců.

14.3.2000 - Úterý Cestu do Bokolobu jsme jakžtakž přežili v autobuse - kdy jsme skoro celou cestu přespali. Jeli jsme docela dlouho, dokonce jednou jsme jeli i trajektem mezi ostrovy. To nás zase ubezpečilo, že si místní vůbec neváží takové přírody a v klidu z lodi lítal všechen bordel včetně plechovek od barvy do moře. Dojeli jsme teprve odpoledne a měli jsme strašný hlad. Řekli jsme si, že když už jsme v té Asii, že si zajdeme do pravé čínské restaurace, která byla naštěstí na dohled. Dali jsme si celé menu, které obsahovalo slizovitou polévku, míchaný drink, kuře s rýží a další druhy masa a přílohy a ještě zákusek a to vše za velmi rozumnou cenu. Takhle pěkně napapkaní jsme v klidu mohli pokračovat v cestě. Autobus do Kalibu je nějak moc polstrovaný, to nám došlo až po cestě proč. Horší cestu jsme snad ještě nezažili a to ještě ten šílenec, co si říká řidič jel místy nejmíň stovkou. Měli mít polstrovaný i strop, protože pak jsme měli hlavy pěkně otlučené. Celí doničení po dojezdu jsme se rozhodli raději jít spát do hotelu. První byl obsazený, ve druhém nás chcou natáhnout s cenou, kdy pokoj pro tři chcou zaplatit jako za pokoj pro 4. Tak to jsme se nenechali a raději jsme šli dál a ve třetím hotelu nám nakonec nabídli jen dvoulůžák, ale zato celkem levně. Pavel se rozhodl ochutnat místní specialitu Baluta (je to skoro vylíhlé kachní vejce, kdy po rozbití už člověk pozná křidýlka a zobáček). Když to Pavel viděl, přešel ho na chvíli humor i chuť. Ale protože si chtěl dokázat, že když to jedí místní, tak to zvládne taky, tak to snědl. Prý to bylo celkem chutné. Nevím, ale asi se mi to jen zdálo, ale když to jedl, tak trochu zezelenal. Marek šel spát a my jsme se šli ještě podívat do jedné hospůdky. Dali jsme si pivko a chtěli jsme platit. To byla věc. Napřed nám místo účtu donesli další piva, ale to jsme odmítli, pak přinesli hranolky a tatarku (vůbec nejdražší jídlo z jídelníčku) a když jsme odmítli i to, pak teprve donesli účet. člověk se holt nesmí nechat zlákat do jejich manévrů, protože pak by platil jako mourovatý. Hned pak jsme šli na kutě.



15.3.2000 - Středa Ráno jsme hned po sprše vyrazili do města Katitlán a v přístavu se nás okamžitě ujal jeden místňák jménem Toi-Toi , co s námi jel i na ostrov Borracay a sehnal nám celkem levný hotel. Taky nám řekl o všem zajímavém a důležitém. Jelikož bylo hezky, chtěli jsme se opálit a taky okoupat. Napřed jsme šli na naší stranu ostrova (kde ale bylo plno bělochů) a tak jsme si zaplavali, ale ve vodě byla vrstva řas a proto jsme se rozhodli jít na druhou stranu ostrova, kde jsme si mysleli, že to bude lepší. Nebylo. Pláž byla totálně zanesená špínou, vraky lodí a shnilými kokosy. Ale viděli jsme malý ostrůvek, kde byly pěkné skalky a vypadalo, že tam řasy nejsou. Stačilo přebrodit asi desetimetrový pás špinavé vody a bylo to pěkné. Markovi se do té špíny nechtělo, tak zůstal na břehu. Došli jsme na konec ostrůvku, své věci, které jsme nechtěli nechávat v hotelu, jsme naskládali na hromadu a skočili do vody prohlíželi jsme si podvodní potvory a nevšimli jsme si, že k našim věcem přiblížili nezvaní hosté. Než jsme po strmém břehu vylezli, zloději utekli i s našimi pasy, letenkami, penězi a kreditkami a prchali neznámo kam. Petr utíkal přímo k Markovi, který ty děcka musel vidět a Pešo se běžel zjistit co nám vzali. Marek teda okamžitě za nimi běžel, ale měli už asi 3 minutový náskok. Petr objevil rybáře, který mu pomohl při pátrání po těch děckách. Po několika dotazech a šlapání po ostrově se dostal až k otci jednoho s těch děcek. Marek se nezávisle dostal na podobné místo a Pavel s Ivem šli informovat místní policii, která dojela na místo, kde byl Petr a Marek na motorkách, takže smyčka se utáhla a do noci byla většina z našich věcí zpět a tři z pěti zlodějů za mřížemi. Večer jsme si dali pivko, které jsme si určitě zasloužili.

16.3.2000 - Čtvrtek V 10.00 ráno jsme se jeli potápět na Corcodile island. Tentokrát jsme pod vodou vydrželi přes 40 minut. Byly dost velké vlny a tak jsme Markovi vůbec nezáviděli, že byl celou tu dobu nad vodou. Zase jsme viděli pod vodou jiný život, jiné korály a ryby, takže to stálo za to. Ve 13.00 jsme jeli do města Calibu k soudu. Jeli jsme zároveň se zatknutýma klukama (v poutech) napřed lodí a pak nás čekala přistavená ambulance, kterou jsme dojeli na vrchní policejní komisařství. Kluky odsoudili na týden do basy a dostali šest let podmínku. Dostali jsme možnost odvézt ty kluky i do vězení a tak jsme to hned všechno fotili a natáčeli. Na Borracay jsme dojeli zpět až večer. Navíc jsme čekali na speciální loď, co nás tam doveze, protože normální za tmy už nejezdí. Tak jsme se zastavili na pivo a každý se nás vyptával, kolik dostanou let a podobně. Ještě, že bylo škaredě, jinak by nám bylo líto toho dne. Pavel a Ivo šli večer zkoumat bary a ostatním se nechtělo, protože byli shnilí.

17.3.2000 - Pátek Chtěli jsme se jít ráno koupat, ale Matrix to zařídil jinak. Proto jsme po cestě zaskočili na internet a řešili firemní problémy. Soukromá korespondence počká až se vrátíme do česka. Policajti nám taky teprve vrátili naše věci a peníze (předměty doličné). Každý na ostrově už věděl co se stalo a každý nás znal. Na pláži děláme, že se opalujeme a dohadujeme se, jestli se člověk může opalovat i v průtrži mračen. Alespoň v to doufáme. Pak už nám to lezlo na mozek a začali jsme stavět hrad z písku ve vlnách, ale dlouho nepřežil, protože ho krtek Pešo vytuneloval a moře dokonalo zkázu. V 18.00 Petr a Ivo jeli na noční potápění, které bylo tentokrát s baterkama a bylo to asi to nejlepší potápění za celou dobu. Ve vodě jsme byli přes 50 minut, viděli jsme krom všeho, co je tam ve dne i plno jedovatých ryb, dva mořské hady a dokonce murénu ve volné vodě. To se jen tak někomu nepoštěstí. Jelikož náš instruktor musel po deseti minutách z vody, protože mu unikal vzduch s bomby, tak jsme si to prohlíželi všechno sami. Není proto divu, že jsme pak omylem chtěli vylézt na cizí loď, ale vše se vysvětlilo a v pořádku jsme dojeli na souš. Večer jsme pařili na terase před chýší se dvěma švédkama a Mariem a Toi-Toiem. Rum míchaný s colou a ledovou tříští se pil ve velkém. Však taky stojí litr rumu asi 25 Kč. Nakonec jsme skončili na diskotéce, kde je plno bělochů, místňaček a taky plno „buzerantů“ travestitů. Kdybychom na ně nebyli upozorněni, určitě bychom naletěli. Někteří totiž vypadají lépe jak nějaká pěkná holka. Skončili jsme někdy po druhé hodině ranní a šli se vydat na pospas komárům, kteří nám pili krev noc co noc.

18.3.2000 - Sobota Ráno zase pořádně pršelo. Po snídani jsme nakoupili nějaké ovoce - hlavně mango a banány. Během poledne se na hodinku vyčasilo a my se snažíme na poslední chvíli chytit nějakou tu rakovinu kůže nebo co ze sluníčka. Po pláži chodí profi masérky a Pešo neodolal a jednu si objednal ať dojde v 15.00, ale nevím jak by se to Pešovi líbilo v průtrži mračen, která se tou dobou odehrávala. V každém případě jsme tou dobou byli na hotelu. Večer jsme se rozhodli přestat šetřit a dopřát pořádné jídlo do žaludku a šli jsme do bufetu - sněz co můžeš (All you can eat.) za 175 Pesos na osobu. Dali jsme si samé dobrůtky jako grilované selátko, lososa, perlorodky, chobotnice a jiné mořské příšery. Tenhle bufet na nás určitě nevydělal. Večer opět na diskotéku, jelikož je třeba přemluvit nějakou dívčinu na focení. Během hodiny je vybráno a smluvená cena. Petr s ní jel tříkolkou na hotel a ostatní makali koupit filmy a uklidit pokoj. Ale po dvou fotkách se to té děvce přestává líbit (to focení) a začala dělat scény. Spor způsobil pořádnou hádku, které se zúčastnil skoro celý hotel a pak i policie. K velkému překvapení jsme zjístili, že to není lepá děva, ale dobře maskovaný buzerant. Tak ať mi někdo tvrdí, že buzeranta pozná na sto honů. Po téhle akci jsme se definitivně stali legendou ostrova a s policií si už tykáme.

19.3.2000 - Neděle Ráno jsme vstali celkem brzy a po hladkém opuštění hotelu jdeme nakupovat místní suvenýry a snídani. V 10.00 jsme odpluli lodí do přístavu a po větší námaze se nám podařilo koupit lístky na parník (obrovský čtyřpatrový), který nás zaveze do Manily. Jeli jsme De Luxe třídou, což znamená, že jsme měli klimatizaci a vlastní postel. Na lodi je několik restaurací a kaváren. Prostě zaoceánský parník. Skoro celou cestu jsme spali. Petr onemocněl a tak třepal kosu.

20.3.2000 - Pondělí Ve 4.00 ráno jsme zakotvili v Manilském přístavu a měli jsme dva hlavní cíle: sehnat ATM mašinu a najít autobus na sever na rýžové pole. Nejeli jsme přímo do Banaue, ale napřed autobusem do Baga-Bagu. Odtamtud by měl být přípoj. Vyjelo se v 6.00, takže jsme předtím stihli nějakou polévku a podobně. Po několika přestupech jsme večer byli tam. Trochu mrholilo a zapadalo slunce, když jsme dojeli k rýžovým polím. Jeli jsme ale na střeše autobusku a každou chvíli to vypadalo, že se musíme převrátit dolů do 300 metrové strže. Byli jsme hluboko v horách ve výškách přes 2000 metrů a to nám začalo opět připomínat minulou výpravu, jak jsme mrzli na rovníku. Taky i teď jsme na sebe narvali všechno co jsme měli - zdvojené kraťasy a tenkou mikinu. Všude kolem byly rýžové terasy. Některé zelené, jiné se teprve osazovaly a jiné právě sklízely. Ukecali jsme řidiče, aby nás pak hodil ještě zpět k civilizaci a chtěli jsme se obratem dostat do Manily. Nemožné. Přišla tma, a vše přestalo jezdit. Tak jsme alespoň ve velkoprodejně nakoupili sošky a dřevěné vyřezávané věci. Prostě jsme se dostali ke zdroji a litovali jsme, že jsme co kupovali na Borracai. Přes noc jsme klepali kosu na autobusové zastávce, protože venku mírně pršelo.

21.3.2000 - Úterý Ráno jsme vyjeli za poslední peníze do Manily a celou cestu jsme si nic nemohli koupit ani na jídlo, protože umění bylo přednější. V Manile jsme byli v 17.00. A opět platí, že hlavní město je to nejhnusnější místo daného státu. Tak jsme si zašli nakoupit plný batoh rumu (to se budou celníci divit) a jeli jsme na letiště. Než jsme se tam ale dostali bylo 20.00 a ve 22.00 jsme odlétali přímým letem z Manily do Frankfurtu. Po cestě nám přidali zase 7 hodin (časový posun) a tak to byl pro změnu nejdelší den našeho života. Podívali jsme se na nějaký film, něco pojedli a bylo ráno.

22.3.2000 - Středa V 6.00 jsme byli ve Frankfurtu a po chvíli čekání jsme se dostali do letadla na Prahu, kde jsme přistáli v úplné mlze v 9.00 ráno. U Marka jsme se převlékli přebalili si věci, rozloučili se s Ivem a v poledne jsme fičeli vlakem do Ostravy.

Autor: Petr. G.


 Mapa státu  Filipíny (cestopis) všechna města státu  Filipíny (cestopis) Největší města státu  Filipíny (cestopis) Foto / obrázky k článku  Filipíny (cestopis)

 Legální použití článku  Text článku je dostupný pro Váš blog/web za podmínek

 Článek Philippines  v angličtině (ENG)...
Poradna k článku
Filipíny (cestopis)
Diskuze k článku
Filipíny (cestopis)
Fotosoutěž
Psi, kočky a td.




Navigace: A B C Č D E F G H I J K L M N O P Q R Ř S Š T U V W X Y Z Ž VŠE


Podpořte nás · Kontakt· Kniha návštěv · Hry online · Games online
Copyright (c) 2017 by CELÝSVĚT. Všechna práva vyhrazena!
Kontaktní e-mail: celysvet(zav)email.cz






Filipíny (cestopis)
Filipíny (cestopis)


Filipíny (cestopis)
Filipíny (cestopis)


Filipíny (cestopis)
Filipíny (cestopis)


Filipíny (cestopis)
Filipíny (cestopis)


Filipíny (cestopis)
Filipíny (cestopis)


Fotogalerie (15)...


Přidat foto...



Poradna
Poradna
Poslední dotazy:
24.03: toAdmini strator/to , rád bych věděl jestli v roce 2005 zemrel ministr finan...
29.10: Máte-li zájem o jakékoli podrob nější informace na téma: Filipíny, neváhejte...
HELP !

IQ test online

Hry online
Svátek má  Taťána, zítra Arnošt