Kozáci - záporožští

Muzeum záporožského kozáctva na Chortycji



Chortycja je největší ostrov na řece Dněpr. Nachází se na jižní Ukrajině na území města Záporoží. Ostrov má protáhlý tvar (od severozápadu k jihovýchodu), je přes 12 km dlouhý, střední šířka je přibližně 2,5 km.

V 16. století vznikla na Chortycji opevněná tvrz záporožských kozáků, kteří odtud spravovali Záporožskou Sič. Dnes zde působí Muzeum záporožského kozáctva. V roce 2007 byla Chortycja zvolena jedním ze sedmi divů Ukrajiny.

Byzantský císař Konstantin VII. Porfyrogennetos se v díle De administrando imperio zmiňuje o bdquo;ostrově svatého Georgialdquo; níže dněperských peřejí. Dle legendy v roce 972 na byl na Chortycji zabitý kníže Svjatoslav Igorevič, když se vracel z výpravy na Konstantinopol.

Kozáci - záporožští

Mnohem většího významu a samostatnějšího rozvoje dosáhli [Kozáci] nizoví čili záporožští. Již ke konci XV. stol. lze pozorovati u [Kozáci]-áků ukrajinských snahu uchylovati se do Záporoží čili raquo;na Nizlaquo; (odkud název nizoví), jednak na hojný zde lov, jednak za účelem výpadů proti Tatarům anebo z nespokojenosti se starosty královskými.

Málo obydlené území to bylo vhodnou půdou ke vzniku zvláštní společnosti kozácké. Strategický význam Záporoží byl ostatně znám již čerkasskému a kaněvskému starostovi J. Daškovičovi, jenž na vrhoval r. 1533 zříditi za dněprovskými prahy stálou vojenskou stráž.

Zvláštní opevnění za těmito prahy zřídil r. 1556 D. I. Višněveckij na ostrově Chortici, háje se proti krymskému chánovi, ale již r. 1558 musil ustoupiti se svými malými silami. Zatím samostatné pochody [Kozáci]-áků na území tatarské a turecké stále se množily a v 70tých letech XVI. stol. měli [Kozáci] již stálou stráž na dněprovských ostrovech, odkud činili výpady po souši i po Dněpru na svých rychlých čajkách. Jádro [Kozáci]-áků zdržovalo se na dolním toku Dněpru pouze v létě, kdežto v zimě uchylovali se do ukrajinských měst, hlavně do Kijeva a Čerkas.

Tehdy ještě nebylo možno mluviti o existenci Záporožské Síče jakožto samostatné společnosti kozácké. Byla-li zde vůbec vojenská stanice, tedy měla význam pouze přední vojenské straže. K tužší organisaci vedly teprve kroky polské vlády, namířené hlavně proti vlastním [Kozáci]-ákům. Lublínská unie (1569) spojila Litvu a Polsko v jeden politický organismus a vedla k sesílení stavu šlechtického a k zavedení nevolnictví v ukrajinských zemích. Obyvatelstvo počalo prchati na dolní Dněpr, kde nalézalo obživy v přírodních bohatstvích i ve válkách s Tatary, tím spíše nevyhnutelných, že Polsko nebylo s to, by učinilo přítrž jejich náběhům na země ukrajinské. Sesílení [Kozáci]-áků a péče polské vlády přivésti je do služeb státu vedly k řadě obapolných konfliktů, při čemž svobodní [Kozáci] ještě více se rozmohli.

Ke konci XVI. stol. záporožská společnost kozácká byla již úplně zorganisovaná, a sousedé byli nuceni s ní počítati. R. 1594 Záporožci vedení Bohdanem Minkošinským podnikli na 50 čajkách výpravu do tureckých zemí. Téhož roku vyjednával s nimi vyslanec císaře Rudolfa II. Erich Lassota o společné výpravě na Turky. Vnitřní zřízení Záporožské Síče bylo podmíněno zásadami, za něž [Kozáci] zdvihli boj. Samo slovo raquo;síčlaquo;, znamenající asi tolik jako naše paseka, nasvědčuje tomu, že první osady záporožských [Kozáci]-áků byly na ostrovech porostlých lesem. V celku počítalo se ještě osm takových raquo;síčílaquo;; Chortická, Mikitinská, Tomakovská, Bazavlucká, Čortomlycká (1652-1708), Kamenská. (1710-11), Aleškovská (1711-34) a Nová čili Podpilenská (1734-75). Vedle toho užívalo se též názvu koš, jímž naznačovala se mnohdy též správa síče. Přijetí do kozácké společnosti bylo úplně svobodné. Žádalo se od nově přistupujícího pouze pravoslavné vyznání, slib hájiti je a podrobiti se všeobecným pravidlům vojska. Na národnost se nehledělo, ale převládajícím živlem byli Malorusové. Členové společnosti byli úplně rovnoprávní. Vojsko dělilo se na kureně, jež vznikly nejspíše ze skupin krajanů. Každá kureň volila si svého atamana, spravujícího hospodářskou čásť a vnitřní záležitosti kureně. V čele celého vojska stál koševoj ataman, zvolený na všeobecné schůzi čili radě. Jemu k ruce byli přiděleni vojskový soudce, písař a jesaul. Volba všech těchto hodnostářů platila na jeden rok, ale při ne spokojenosti vojska mohli býti sesazeni i dříve. Při pochodu měl koševoj téměř neobmezenou moc, ale v době míru, doma, nemohl ničeho podniknouti bez souhlasu rady. Zůstal-li koševoj doma, což stávalo se v případech, kdy vytáhla do boje jen čásť vojska, postaven byl v čelo výpravy zvláštní zvolený plukovník, jehož moc trvala jen po dobu pochodu. Každý kozák měl právo účastniti se rady a býti volenu na kteroukoliv hodnost.

Vynikající stránkou nanejvýš prostého života [Kozáci]-áků záporožských bylo úplné bezženství. Uvedení ženy do Síče trestáno smrtí. Hlavním zaměstnáním členů kozácké společnosti v době míru byl lov zvěře a rybolov. S počátku [Kozáci] žili všichni společně v Síči. Každá kureň měla zvláštní salaš, nesoucí týž název, spletenou z roští a krytou koňskými kožemi. V každé kureni bylo pak zvláštní hospodářství se společnou stravou pro všechny členy. Obyčejným jídlem byla solomacha, žitné kvašené těsto, tětěrja, polévka z žitné mouky, a ščerba, rybí polévka. Přísná disciplina chránila vnitřní pořádek: Záporožci žijící z větší části válečnou kořistí, trestali krádež ve vlastní obci smrtí.

Trestu smrti propadala též loupež a násilí na pokojných obcích křesťanských. Spory a hádky mezi členy obce byly přísně zakázány. Původní primitivní formy společného života Záporožců později ovšem značně se změnily, pozbyvše své prostoty a jednoduchosti, ale základní jeho zásady během dvou století zůstaly úplně nezměněny. Veškeré pokusy, směřující jak proti panství pánů na Ukrajině tak proti polské vládě, nalezly v Záporoží účinnou podporu. Povstání Kosinského účastnili se i Záporožci a k Nalivajkovi připojili se ve značném počtu pod vedením Lobody. Účastenství to mělo ovšem ráz pouhé pomoci.

Hlavní pozornost Záporožců byla obrácena k jihu. Nejen že odráželi náběhy krymských Tatarů, ale chopili se sami výbojů, pustošili Krym a pouštějíce se na svých čajkách až do Černého moře zle řádili v pobřežních krajich tureckých. R. 1605 kozácký oddíl spálil Varnu a rozbil turecké loďstvo, r. 1607 [Kozáci] zpustošili Očakov a Perekop, r. 1612 Záporožci s Konaševičem Sahajdačným v čele dobyli Kafy a osvobodivše křesťanské zajaté zpustošili břehy Krymu až k Eupatorii, násl. roku Sahajdačný přeplul Černé moře, dobyl Sinopu a spálil jej, r. 1616 vyloupil Trapezunt a porazil vyslané proti němu loďstvo turecké. Sláva Záporožců rostla a s ní i síla jejich. Přicházeli noví stálí členové i dobrovolníci, účastnící se jen jednotlivých výprav. Zatím polská vláda k neustálým stížnostem krymského chána a turecké Porty byla nucena všimnouti si i [Kozáci]-áků záporožských. Již r. 1607 polský sněm zakazoval sedlákům odcházeti k Záporožcům. Podobné předpisy opakovaly se několikráte a byly podporovány i vojenskou silou, jako hetmanem Źólkiewským (1616) a S. Koniecpolským (1625).

Tím budilo však Polsko proti sobě nepřátelství i v řadách Záporožců, doplňovaných bez toho většinou uprchlíky z Ukrajiny a tedy nespokojenci s pořádky šlechtického Polska. Když vůdci [Kozáci]-áků a hetmanu jejich Konaševiči-Sahajdačnému se podařilo obnoviti pravoslavnou hierarchii, [Kozáci] vzali na sebe otevřeně úkol obrany pravoslaví proti katolíkům a uniátům.

Záporožská Síč byla duševním střediskem a hlavní oporou ukrajinských [Kozáci]-áků v boji proti šlechtě a vládě polské. Zde od r. 1625 kují se plány k povstáním, odtud vycházejí první povstalecké oddíly a první vůdcové povstání, sem utíkají se uprchlíci po porážkách. V Síči byla zorgaisována povstání Žmajla (1625), Tarasa Trjasily (1630), Sulimy (1635), Pavljuka (1637), Ostranici a Huni (1637) a třeba že byla vesměs nešťastná, Síč přece zůstávala nepokořenou a všecky pokusy Poláků ohraditi Záporoží od Ukrajiny míjely se s cílem. R. 1635 vystavěli Poláci za poslednějším účelem pevnost Kodak na dolním toku Dněpru, avšak Sulima ještě téhož roku ji zbořil.

Krutý zápas Záporoží s Polskem zakončen byl velkolepým národním povstáním s Bohdanem Chmelnickým v čele. Síč přijala s Malou Rusí ochranu moskevského cara. Forma této ochrany vzhledem k Záporožcům podobala se dlouhou dobu pouhému protektorátu. Třeba že hetman nazýval se nyní jako za polské vlády hetmanem vojska záporožského, ve skutečnosti Záporožci byli v bezprostřední závislosti na Moskvě. Odtud dostávali plat, s moskevskou vládou vyjednávali prostřednictvím zvláštních vyslanců. Úkolem jejich bylo dosud hájiti Malou Rus před náběhy tatarskými, zároveň s tím měli však rozhodný vliv na vnitřní poměry Ukrajiny.

V celém bouřlivém období po smrti B. Chmelnického Záporožci tíhli k Moskvě a snažili se nabyti rozhodného vlivu na volbu hetmanů. Síč vystoupila ne přátelsky proti hetmanu Vyhovskému a pod vedením Barabaše připojila se k jeho protivníku Puškarovi. Ačkoliv byli poraženi, přidali se nanovo k Juriji Chmelnickému, když postavil se na odpor Vyhovskému, a se svým koševým atamanem Sirkem pomohli mu k vítězství.

Ale když Chmelnickij přešel na stranu Poláků, Záporožci postavili proti němu vlastního kandidáta v osobě Brjuchoveckého a na černé radě v Něžině (1663) svěřili mu bulavu hetmanskou. Za něho vliv Záporožců na Malou Rus byl velmi značný, neboť hetman výhradně jimi se obklopoval a obsazoval jimi různé hodnosti.

Pod vedením Sirkovým vedli současně tuhý zápas s Polskem o čásť Malé Rusi na pravém břehu Dněpru. Když Brjuchoveckij jal se uváděti do vojska moskevské vojvody, jimž chtěl podříditi celou zemi, Záporožci přešli k jeho protivníku Dorošenkovi, hetmanu na pravém břehu. Po pádu Brjuchoveckého prohlásili ze svého středu kandidáty na hetmanství Suchovjenka, Chaněnka a Jurije Chmelnického. Ale, ač byli podporováni Tatary, nemohli ničeho svésti ani proti Dorošenkovi, podporovanému od Turecka, ani proti staršině na levém břehu, která s Mnohohrišným v čele smířila se s Moskvou. V zápase Samojloviče s Dorošenkem měli málo účastenství a zůstávali v poslušnosti moskevské vlády, ač Samojloviče smířiti s ní nedovedli.

Tou dobou pozornost svou obrátili opět na Krym, který pod vedením Sirkovým několikráte zpustošili. Za to chán se silným oddílem tureckých janičárů napadl Síč (1678), ale byl krvavě odražen. Po pádu Dorošenkově zabrali pravý břeh Dněpru Turci a Poláci, načež Záporožci opět jali se posílati ze svého středu bojovníky za svobodu této části Malé Rusi. Hlavním z nich byl Palij. Ale v posledním desetiletí XVII. stol. jejich poměr k ruské vládě a k hetmanštině značně se zhoršil. Příčinou toho byla obava o ztrátu volnosti následkem sesílení ruské moci na jihu a zřízení ruských pevností. Roku 1692 vzbouřil Záporožce vojskový kancelista Petrik, chtěje změniti pořádky, jež zatím se na Malé Rusi ustálily. R. 1701 chtěli spojiti se proti Moskvě s krymským chánem, avšak tento odmítl. Za odboje Mazepova byl v Síči koševým atamanem Kosťa Horděnko, zapřisáhlý nepřítel Ruska. Petr, chtěje si jej nakloniti, poslal mu četné dary -500 dukátů pro jeho osobu, 2000 rub. staršině a 12.000 r. [Kozáci]-ákům mimo obyčejné služné. Snaha jeho byla však marnou. Horděnko 28. bř. 1709 přešel v Budiščích ke Karlu XII. skoro s celou staršinou a s 8000 vojska. Za to plukovník Petrův Jakovlev podnikl výpravu na Síč a zničiv Keleberdu i Perevoločnou, kam uchýlili se Záporožci, dobyl Síče útokem dne 14. května a rozbořil její opevnění. Dne 26. květ. 1709 prohlásil Petr zvláštním manifestem, že Síč jest zrušena a že Záporožci na ruské území nemají přístupu. Jen neozbrojení jednotlivci usazováni jako prostí obyvatelé na Malé Rusi.

Zbytek Záporožců, již po poltavské bitvě odešli s Karlem XII., pokusil se založiti novou Síč při ústí Kamenky do Dněpru, ale ta byla k rozkazu Petrovu zničena hetmanem Skoropadským a gener. Buturlinem. Tehdy založili Záporožci novou Síč v Aleškách, vyžádavše si dovolení u chána krymského. Zachovali své původní zřízení vnitřní, ale sloužili již chánu. Ztráta dřívějších pozemkův a ústrky, jichž zakoušeli od Tatarů, vzbudily v nich touhu vrátiti se do Ruska. Petr přání jejich nevyhověl. Stalo se tak teprve za Anny Ivanovny a za atamana I. Milaševiče. Záporožci dostavše od chána rozkaz, aby vytáhli proti Polákům, hnuli se po Dněpru a ve srozumění s ruskou vládou usadili se na řece Podpolné, asi 8 verst od staré Síče Čartomlycké. Carevna Anna, odpustivši jim dřívější viny, přijala je opět za své poddané. Povinností jejich bylo zastávati pohraniční vojenskou službu, začež vráceny jim dřívější jejich pozemky (nynější jekatěrinoslavská a chersonská gub. bez újezdů oděsského, tiraspolského a anaňjevského). Celé toto území od r. 1735 dělilo se na šest a od r. 1766-68 na osm okruhů čili palanok. Sama Síč čítala 38 kurení a kolem 20.000 [Kozáci]-áků, dělících se na tři skupiny: na [Kozáci]-áky svobodné, užívající všech politických práv, na ženaté, konající vojenskou službu, ale nemající práva hlasovacího ani volebního, a na [Kozáci]-áky rolníky. Dvě poslední skupiny musily platiti do vojenské pokladny poplatek 1 rubl z každé rodiny, který od r. 1758 zvýšen o 50 kopějek. Správa zůstávala původní, jen staršiny bylo více, čeho vyžadovaly složitější úkony administrační celého koše. Palanky spravovali volení plukovníci za pomoci písaře a jesaula, půda pak rozdělovala se každoročně losem mezi jednotlivé kureně. V Síči byl chrám a při něm škola, v palankách v celku ještě 16 chrámů. Hlavním zaměstnáním [Kozáci]-áků v době míru byl rybolov, honba a obchod. Teprve později počalo vzkvétati rolnictví.

Záporožci byli obchodními prostředníky mezi Krymem a Tureckem ze strany jedné a Polskem a Malou Rusí z druhé. Z jihu dováželi sůl, ryby, víno, hedvábí a pod., ze severu obilí, vodku, kožešiny, sádlo, železo, plátno, sukno a j. Tou dobou Síč byla podřízena kijevskému gen. gubernátoru, od r. 1750 hetmanu Razumovskému, a když hetmanský úřad zrušen, gen. gubernátoru Malé Rusi hr. Rumjancevu (od r. 1764). Ale ani při tomto stavu Rusko příliš nedůvěřovalo Záporožcům, třeba že konali správně službu a účastnili se válek tureckých (1736-39 a 1769-74). R. 1736 zřízena byla v Síči pevnost, kde nalézala se stále ruská posádka. Nedůvěra k nim byla živena podporou, jakou Záporožci poskytovali povstáním hajdamáků. Zatím sousedé zaujali čásť jejich pozemků, což vedlo ke krvavým pohraničným sporům s Tatary, Poláky, donskými [Kozáci]-áky a j. Ku snahám vlády kolonisovati jižní kraje, k založení Novo-Serbije a Slavjano-Serbije chovali se Záporožci nanejvýš nepřátelsky, neboť pokládali onu půdu za svůj majetek. Vláda však obávala se ještě [Kozáci]-áků a nepodnikala přísnějších kroků proti nim. Teprve když mezi nimi zahostila se demoralisace, stali se ústřední moci méně nebezpečnými. Staršina vojsková, zvolená r. 1765, t. j. ataman Pakališevskij, vojskový soudce P. Holovatyj a písař I. Globa, držela se v úřadě po 10 let. Když vojsko se bouřilo, zamezeny nepokoje pohrůžkou Rumjanceva. V r. 1769-70 potlačeno vzbouření jedné kureně gen. Paninem, jenž k žádosti atamana poslal vinníky do Sibiře. Když v r. 1769 až 1774 padlo chánství krymské, společnost samostatných [Kozáci]-áků byla pro vládu zbytečnou. Rozmíšky Záporožců s Potemkinem vedly k uplnému zničení Síče. K rozkazu Kateřiny II. gen. poručík Tekelij z nenadání obsadil Síč (5. čna 1775), a když překvapená staršina chtěla klásti odpor, byla z nařízení Potemkinova pozavírána v klášterech. Manifestem ze dne 5. srp. 1775 Síč jednou pro vždy zrušena. Pozemky Záporožců rozdány jednotlivým velmožům, při čemž Potemkin, Vjazemskij a Prozorovskij dostali po 100.000 děsjatin. Čásť Záporožců prchla do Turecka a založila v Dobrudži Zadunajskou Síč, která udržela se zde pod atamanem Osipem Michajlovičem Hladkým do r. 1828, kdy za války rusko-turecké přešla na stranu Ruska. [Kozáci] konali výborné služby při přechodu ruského vojska přes Dunaj, pročež po válce Mikuláš I. přijal je opět za své poddané a vykázal jim sídlo na pobřeží Azovského moře. Toto kozácké azovské vojsko s atamanem Hladkým v čele trvalo do r. 1865. Čásť jeho byla již dříve osazena na Kavkáze za řekou Kubaní.

Foto:Kozáci - záporožští:
Foto:Kozáci - záporožští:
Foto:Kozáci - záporožští:
Foto:Kozáci - záporožští:
Foto:Kozáci - záporožští:
Foto:Kozáci - záporožští:
Foto:Kozáci - záporožští:
Foto:Kozáci - záporožští:
Foto:Kozáci - záporožští:
Foto:Kozáci - záporožští:
Foto:Kozáci - záporožští:
Foto:Kozáci - záporožští:
Foto:Kozáci - záporožští:
Foto:Kozáci - záporožští:

Přidat komentář (0) >>>

Přidáno: 02.04.2009 v 22:48...

Kontakt · Kniha návštěv · CelySvet.cz
Dnes je  22. 02. 2019 - Dnes má svátek Petr, zítra  Svatopluk >>>
Ukrajina


Celkem
Týden
Dnes
Online
MaxOn

49742
25
1
0
0

Logo: BlogZáporoží