Povídání o první obr vycházce na pokračování

Díl první

&Tak jsme včera vyrazili s p&án&íčkem na dlouhat&ánskou vych&ázku přes Červen&ý k&ámen (to je velik&á hora) až do Lichnova a zp&átky. Bylo to stra&šně moc super, akor&át panička s n&áma nemohla, protože byla v pr&áci. &&Užili jsme si to oba moc a moc a dneska odpoč&ív&ám. Byla to super p&ánsk&á j&ízda.&&A teď si přečtěte, co jsem nadiktoval p&án&íčkovi :&&& &&Nejprve jsme museli proj&ít celou Kopřivnici, aby jsme se vůbec dostali někam do př&írody. J&á byl v sedm&ém nebi. Tolik pejsků a lid&í pohromadě, to se jen tak nevid&í. Zato p&án&íček, ten moc nad&šen&ý nebyl. J&á se totiž mus&ím nechat očuchat každ&ým pesanem, co kolem n&ás projde, jinak se nehnu z m&ísta. A lidičky, to j&á taky můžu. Jsem totiž je&ště poř&ád &štěň&átko a spousta lid&í si mne chce pohladit a podrbat a to j&á zase j&ó. Někteř&í by mi dali i nějakou dobrotku, co zrovinka nesou v ta&šce, ale to už p&án&íček vět&šinou nevydrž&í a pěkně na mne hukne. Prej si nic od ciz&ích nesm&ím br&át. Pche! To nech&ápu teda proč. Asi nějak&ý lidsk&ý rozmar.&&Sotva jsme se dostali d&ál od v&šech lid&í, vložil ve mne p&án&íček tolik důvěry, co bych ani nečekal. Přivolal si mne k noze a odepnul mi vod&ítko se slovy, bdquo;ale bude&š pěkně poslouchat&'. Jako kdybych někdy neposlouchal. Ha ha. Hned jsem se vydal na průzkum okol&í, kam bych se na m&ém osmimetrov&ém omezovači nikdy nedostal. Byla to par&áda. Tolik nezn&ám&ých pachů a věc&í. No &úplně jsem se zamiloval. Odmiloval mne až p&áneček, kter&ý se smrteln&ým potem na čele sledoval, jak si to pel&á&š&ím př&ímou čarou pěkně dolů ze strm&ého sr&ázu. Větve jenom praskaly, (on si asi myslil, že to jsou kosti. Hlup&áček), list&í se jenom přede mnou valilo a j&á c&ítil jak je č&ím d&ál těž&š&í, tlačit ho před sebou. No ale musel jsem! Z&ároveň se totiž těsně zamnou valila lavina &šutrů, co byla za&šit&á pr&ávě pod spadan&ým list&ím, a j&á zrovna neměl v pl&ánu nechat na sobě postavit mohylu. Samozřejmě jsem to bravurně vyře&šil a odskočil jsem ve vhodn&é chv&íli do strany. Byl by b&ýval p&áneček na mně asi v&íce hrd&ý, kdyby to načasov&án&í bylo o tro&šičku dokonalej&š&í a j&á nenaskočil př&ímo na nějakou mazlavou hmotu, co vypadala jako hovi, lepila se jako hovi, &špinila jako hovi, ale na&štěst&í smrděla jako vyvětral&é hovi. No prostě prča. Pak jsem si vyslechl p&ár otřepan&ých fr&áz&í, že takov&é věci pejsek neděl&á a t&ák. V&šichni ale moc dobře v&íme, že to je jen zbožn&é př&án&í těch dvou, co jim ř&ík&ám p&án&íčci.&&D&ále n&ásledovala nudn&á cesta do kopce po star&é asfaltov&é silnici, kterou jsem opět musel zpř&íjemnit nějakou vtipnou vložkou zase j&á. Kdo taky jin&ý! Popravdě, ale moc pl&ánovan&é to asi nebylo. Jinak by to tolik nebolelo. No vezmu si do tlamičky kr&ásn&ý voňav&ý klac&ík. Voněl po &ši&šk&ách, s n&ádechem veverek, nebo co. Pěkně jsem si jej nahodil do vzduchu, jako že jej chyt&ím..., ale nějak to na poprv&é nevy&šlo. Ž&ádn&ý učen&ý přece jen z nebe nespadl, že? No co, ale ono to nevy&šlo ani na druh&ý pokus a to už mne tro&šičku nam&íchlo. Co si přece jen p&áneček o mne pomysl&í. Tak jsem jej zvedl nen&ápadně norm&álně ze země a rychle hlavu nahoru, ať to jako vypad&á, že jsem jej chytl, ne. A trad&á kupředu. Nabral jsem takov&é pichy, že jsem se až s&ám sobě divil, co blbnu do takov&ého hrbu. P&ádil jsem si to pěkně, až do m&ísta, kde byla nastražena přes cestu mal&á rynka. J&á měl hlavu nahoře, abych umocnil ten pocit toho chyt&án&í klac&íku ze vzduchu a ať d&ám p&ánečkovi chvilku na poř&ízen&í zvěčnuj&íc&ího sn&ímku t&é slavn&é, tro&šičku se&švindlovan&é ud&álosti. On totiž jako bdquo;fotograf&' zrovinka rychlost&í neopl&ýv&á. Nemohl jsem tud&íž samozřejmě ten nastražen&ý žl&ábek vidět. Považte! No a už to bylo. Předn&í noha mi zahučela až po kol&ínko dolů, do t&é j&ámy. Ani nev&ím kter&á to byla jestli prav&á nebo lev&á, takov&ý frmol to nabralo. A taky to ani je&ště moc nepozn&ám. Každop&ádně tlama jako v grotesce s Chaplinem. Rejdil jsem si to pěkně tlamou napřed po t&é sto let star&é asfaltce. Asi si dovedete představit, že to nebyla ž&ádn&á plovoučka, ale poř&ádn&á ra&šple. Myslel jsem, že budu m&ít čenich jak Santův sob, ale na&štěst&í to bylo v pohodě. Je&ště že m&ám tolik chloupků. Každop&ádně klac&ík jsem nepustil a hrdě jsem ho tedy mohl j&ít uk&ázat p&án&íčkovi, kter&ý opět se smrteln&ým potem na čele, mne volal k sobě aby provedl kontrolu m&ého zevněj&šku. Nemyslete si, že by na mně byl takov&ý camprlich. On totiž by dostal doma pěkn&ý kart&áč od paničky ,kdyby mne domů přivedl v zmrzačen&ém stavu, jak po těžk&ém fl&ámu. J&á ho m&ám totiž pěkně prokouknut&ého.&