Novinky ze světa psů, koček, rostlin, cestování a ostatní.

vše novinky přidat novinku

Psí novinky Kočičí novinky Rostlinné novinky Cestovatelské novinky Ostatní novinky


  Ostatní novinky
Ordinujeme vám konec

Muži na lůžku za sklem dokapala infuze. Sestra se zvedá od počítače. Ví, že nemusí spěchat. Další dávku léku na zvyšování krevního tlaku už pacient nedostane. Lékaři se shodli, že i když by ještě týdny či měsíce mohl s podporou léků a přístrojů žít, jeho stav se už nezlepší. Za několik hodin bez léku ukážou přístroje smrt.

Sedmdesátiletý muž ležel několik týdnů na anesteziologicko-resuscitačním oddělení po těžkém zánětu pobřišnice. Jeho ledviny přestaly fungovat, byl závislý na dialyzačním přístroji. Selhaly i plíce, dýchal jen zásluhou ventilátoru. Začalo selhávat srdce, musel dostávat léky na podporu oběhu. Nakonec začal ztrácet vědomí. Zotavení podle lékařů není možné a udržovat dál jeho životní funkce nemá smysl. V pacientově lékařské dokumentaci se celé drama ukryje pod dvě slova: „nerozšiřování terapie“. Personál včetně sester ví, co má dělat, a všem zdravotníkům je jasné, k čemu za pár hodin dojde. Pacient zemře na příliš nízký tlak.
V důsledku nenasazení nové či ukončení stávající léčby zemře u nás na běžném anesteziologicko-resuscitačním oddělení v průměru jeden pacient týdně. Spektrum toho, co se pacientovi může odebrat nebo neposkytnout, je široké - od zmíněného léku na krevní tlak přes antibiotika na infekci či umělou výživu až po dialyzační přístroj nahrazující funkci ledvin nebo přístroj na umělé dýchání.
„Zámořské statistiky ukazují, že v důsledku nerozšiřování nebo ukončení marné léčby zemře na pracovištích našeho typu čtyřicet až padesát procent pacientů,“ říká motolský přednosta a předseda České společnosti anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny Karel Cvachovec. Odhaduje, že u nás bude toto číslo nižší. Žádná statistika se o tom ale nevede. Naše praxe se totiž od americké a západoevropské zásadně liší. Zatímco tam je možné život ukončit jen na přání pacienta samého nebo jeho blízkých, u nás rozhodují sami lékaři. Příbuzní do toho nemají co mluvit a většinou se ani o skutečné příčině smrti nedovědí. V dokumentaci bývá jen zmínka o špatném zdravotním stavu a komplikacích neslučitelných s životem.

Zákon Nancy Cruzanové

Pokrok medicíny přinesl dříve neznámý problém. Řada pacientů dnes sice žije, ale jen s podporou léků a přístrojů. Dýchají za ně, čistí jim krev, zajišťují její oběh. Taková existence může trvat týdny, měsíce, roky. „Nejhorší je, když víte, že to není ani k životu, ani k smrti,“ říká přednosta Cvachovec. Nová skutečnost si žádala nová pravidla. Jejich zrod urychlil případ Američanky Nancy Cruzanové. V roce 1983 se ve svých pětadvaceti letech vybourala v autě. Záchranáři ji v příkopu objevili nedýchající až po více než patnácti minutách. Zázrakem ji přivedli k životu. Mozek bez kyslíku byl ale nenávratně poškozen. Nancyini rodiče pět let věřili, že se jejich dcera probere z toho, čemu lékaři říkají chronický vegetativní stav. Pak se pustili do boje za to, aby ji lékaři nechali umřít.
Nancy nepotřebovala žádné přístroje, stačilo dávat jí sondou výživu a vodu. Rodiče chtěli, aby lékaři s výživou skončili. U soudu snášeli důkazy o tom, že by si Nancy takhle žít nepřála. Například svědectví přátel, s nimiž se o tom bavila. Soudní bitvu nakonec v roce 1990 vyhráli.
„Tento soudní proces o čtyři roky později způsobil přijetí nového zákona,“ říká Ondřej Dostál, odborník na zdravotnické právo ze 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Zákon dává každému Američanovi možnost, aby sepsal závazný návod pro lékaře. Pro případ, že se jednou octne v podobném stavu jako Nancy.
Aby se předešlo nejasnostem, vyplňuje se jednotný formulář. Každý má dvě možnosti - zplnomocnit někoho, aby za něho v takovém případě rozhodl, co se s ním bude dít, nebo sepsat zvláštní závěť (living will). „Chci - nechci, aby byly použity veškeré možnosti pro zachování života,“ vybírá si člověk v dotazníku, zda chce žít za pomoci přístrojů. „Chci - nechci, abych dostával výživu a tekutiny,“ rozhoduje, jak o něho mají pečovat, kdyby se ze svéprávného subjektu stal pouhým objektem lékařské péče.

Lékař rozhodne za vás

V Česku žádný „proces Cruzanová“ neproběhl a asi by ani proběhnout nemohl. Praxe je u nás totiž právě opačná. Pokud u nás člověk v podobném stavu jako Nancy žije dlouho, je to spíše navzdory lékařům než jejich zásluhou. „Péče o ni musela být velmi kvalitní, když nezemřela v důsledku nějaké komplikace, třeba infekční choroby,“ říká primář Cvachovec. „Právě to je velmi častý konec těchto lidí.“ Pro zdejší lékaře totiž může být komplikace, jakou je třeba infekce, vítanou příležitostí, jak nechat člověka „s hlubokou a předpokládaně trvalou poruchou vědomí“ odejít ze světa. Stačí mu nedat antibiotika.
Jednu „Nancy“ ale Motol přesto mezi svými pacienty má. Desetiletou holčičku, která už pět let po autonehodě žije v chronickém vegetativním stavu, je trvale ochrnutá a navíc závislá na dýchacím přístroji. To je ale zvláštní případ, její rodiče jsou bohatí podnikatelé, mají holčičku doma, nakoupili i veškeré potřebné přístroje. „Pečují o ni příkladně, nelitují nákladů, jakmile se objeví sebemenší problém, okamžitě nám ji přivezou, abychom ho řešili,“ říká profesor Karel Cvachovec. Při takové péči se podle něho dívka může dožít dost vysokého věku. Primáři to ale připadá spíš „problematické“ než žádoucí.
Zatímco američtí lékaři jednoduše dělají vše, co umějí, a rozhodování o tom, zda „takový život má ještě smysl, nebo zda je lepší nechat pacienta umřít“, nechávají na něm a jeho blízkých, u nás je toto rozhodnutí beze zbytku v rukou lékařů.

Přestáváme léčit

„Když léčba nezabírá, je na pořadu dne uvažovat, zda v ní pokračovat,“ popisuje praxi lékařka fakultní nemocnice v Hradci Králové Renata Pařízková. Léčbou přitom myslí nejen to, co si pod ní laik představí, ale také „postupy orgánové podpory“. Tedy dialýzu, léky na podporu krevního tlaku či dýchací přístroj, po jejichž vysazení pacient zemře. A výraz „ukončit léčbu“ znamená totéž jako nechat pacienta umřít.
Na hradecké klinice anesteziologie a resuscitační medicíny mají šest lůžek. O ukončení léčby tu rozhodují někdy dvakrát do týdne, jindy jednou za měsíc. Rozhodně to ale není vzácnost: sedm z deseti pacientů, kteří tu umřou, umírá právě po předchozím omezení léčby. K takovému rozhodnutí se sejde ošetřující lékař, vedoucí lékař oddělení a přednosta kliniky, přizvány jsou také sestry.
Jeho objektem může být třeba sedmdesátník, který podstoupil operaci srdce a dostal by-pass, ale jeho tělo se s takovou zátěží nedokáže vyrovnat. Potřebuje dýchací přístroj, dialýzu, lék na zvýšení krevního tlaku. Nebo člověk po srdeční zástavě, který se ani po deseti dnech neprobral z bezvědomí. Může mít například léky na podporu srdce, být ventilován, brát antibiotika, léky na prevenci stresového krvácení z vředu a na prevenci vzniku krevní sraženiny. „Můžeme dojít k závěru - neříkám, že vždycky -, že pokračování všech těch postupů nemůže vést k obnovení jeho mozkových funkcí,“ říká Pařízková. „Pak všechno vysadíme a podáváme jen léky proti bolesti a na utlumení.“ Jiná klinika by podle ní možná použila pomalejší cestu k témuž - počkala by na první komplikaci, třeba zápal plic, a nenasadila by antibiotika.
Podle nedávno provedené studie se v tom, že vysadit léčbu je v určitou chvíli jediné správné řešení, shodne devadesát procent lékařů intenzivní péče. Zdá se, že lékaři jsou v tomto ohledu stále radikálnější. Například motolský primář Karel Cvachovec ještě před sedmi lety tvrdil, že odebrat pacientovi něco z toho, co už při léčbě dostává, je nemyslitelné. Tehdejší praxe jeho kliniky byla taková, že po osudovém rozhodnutí čekali, až u pacienta začne selhávat nějaký další orgán, a nový lék nebo přístroj nenasazovali. „Ano, za tu dobu došlo nepochybně k posunu,“ uvádí Cvachovec. „Asi to je tím, že léčebné postupy se zdokonalily, a přesto vidíme, že u některých pacientů nefungují.“
Dalším velkým průlomem bylo, když pacienti po rozvaze lékařů začali být odpojováni od dýchacího přístroje. Začala hradecká klinika. „Musela jsem změnit svůj úhel pohledu,“ přiznává Pařízková jisté počáteční rozpaky. „Říci si, že nemá smysl poskytovat nemocnému to, co mu nemůže přinést užitek. Když mu nemohu pomoci, nemá smysl mu poskytovat léčbu - i když tou léčbou je dýchací přístroj. Kritici namítali, že když ho vysadíme, pacient umře. V tom mají pravdu. Dívali se na to jako na uspíšení smrti. Naším cílem není uspíšit smrt, ale nepokračovat v tom, co nemá smysl.“ Teď se diskutuje o dalším dosavadním tabu - ukončení přívodu tekutin.

Co když chce žít?

Proč čeští lékaři vlastně dělají tak závážná rozhodnutí sami? „Pomocí veškerých přístrojů, léků, úsilí velkého množství personálu a ekonomických nákladů můžeme tyto nemocné udržovat naživu poměrně dlouho - týdny, měsíce,“ říká Pařízková. „Ale to není cílem. Cílem by mělo být obnovení zdraví a kvality života. Do úrovně třeba nižší než předtím, ale přijatelné pro nemocného a jeho rodinu.“
„Druhá rovina je samozřejmě ekonomická,“ říká. Rozvoj intenzivní medicíny s sebou přináší i to, že jedno procento péče čerpá čtvrtinu všech léčebných nákladů: „Proč čerpat omezené prostředky, když prognóza pacienta je jednoznačně nepříznivá?“
Přístup zastávaný většinou zdejších lékařů má ale i kritiky. Právník Ondřej Dostál vyčítá lékařům paternalismus a neoprávněné rozhodování za jiné. Úmluva o lidských právech a biomedicíně, kterou Česká republika ratifikovala v roce 2001, říká jasně: Pokud je pacient v době zákroku ve stavu, kdy nemůže vyjádřit své přání, bude brán zřetel na přání dříve vyslovená. Lékař má podle Dostála možnost tato přání zjistit od pacientových blízkých. „I prodloužení života o den či dva může mít v individuálním případě smysl,“ říká. „Co když se pacient chce dožít třeba toho, až mu syn přinese ukázat diplom od promoce?“
Lékař navíc podle něho nemá právo udělat nic, co stav pacienta zhorší. „A smrt bezpochyby zhoršením stavu je,“ říká Dostál. „Domnívám se, že lékaři nemohou bez souhlasu pacienta nebo jeho blízkých léčbu ukončit.“ Odhaduje, že trestní soud by asi případnou žalobu smetl pro nízkou nebezpečnost činu, ale v občanském sporu by každý z pozůstalých měl velkou šanci na dvě stě čtyřicet tisíc - paušální náhradu za škodu způsobenou úmrtím. Žádný takový proces se ale zatím nekonal. Pokud jsou pozůstalí nespokojeni s ukončením léčby svého příbuzného, obvykle se vzdají poté, co jim další a další lékaři řeknou, že vše proběhlo, jak mělo, a oni by udělali totéž.
„Lékař může mít svůj osobní názor na stav pacienta,“ zlobí se nad současnou praxí předseda Společnosti lékařské etiky ČLS JEP Jan Payne (viz Lékaři otroků), „ale rozhodně si nesmí osobovat právo rozhodovat za něj. Takový lékař nedodržuje základy etiky.“

Zabili jste tatínka

Většina lékařů ale považuje za příliš obtížné bavit se s příbuznými umírajícího otevřeně o ukončení jeho léčby. A dát na jejich vůli je už vůbec nemyslitelné. „Říci, stav je tak špatný, že jsme vašeho tatínka přestali léčit, to zní hrozně blbě,“ přiznává motolský anesteziolog David Hodr. „Většina lidí by to nepřijala a nakonec by si o nás myslela, že jsme jim tady toho tatínka zabili.“ Lidé podle něj chtějí slyšet milosrdnou lež: Děláme všechno, co je možné, ale ono to nefunguje.
Hradecká nemocnice je v tomto výjimečně otevřená. „Rodina většinou chápe, jak se stav vyvíjí, a někdy i sami navrhnou: ,Tak už to skončete, jak dlouho ještě chcete pokračovat?‘,“ říká Renata Pařízková. „Říkáme otevřeně, že přestaneme podávat antibiotika, vypneme infuzi a ventilátor, přestaneme s výživou. Pokud chce být rodina u nemocného třeba i v době odpojení od ventilátoru, tak jí to umožníme. “ Ani tady si ale neumí představit, že by rozhodnutí bylo na rodině. „Rozhodnutí je na lékaři,“ říká Pařízková, „samozřejmě má zájem být v konsensu s rodinou.“ A kdyby rodina řekla, že si ukončení léčby nepřeje? „I to se výjimečně stává. Pak jim musíme vysvětlit - i když je to pro ně tvrdé, že to nejsou oni, kdo rozhoduje. Rozhodnout může jen pacient, a když toho není schopen, tak je rozhodnutí na lékaři.“ Asi dvakrát se prý stalo, že příbuzní přesto trvali na svém: „Nabídli jsme, že si mohou zařídit hospitalizaci v jiné nemocnici. Když i od lékaře tam slyšeli stejné stanovisko, pochopili, že jiná cesta není.“


Autor: Eliška

Datum vložení: 05.11.2007 / Sekce: Ostatní novinky

Zhlédnutí: 3169

Diskuze  k novince...  Diskuze:

v diskuzi je 0 příspěvků | poslední příspěvek:
Podělte se s ostatními lidmi o Vaše poznatky a zkušenosti ! Zeptejte se na cokoli !
Přidej příspěvek / Zobraz příspěvky





Navigace: A B C Č D E F G H I J K L M N O P Q R Ř S Š T U V W X Y Z Ž VŠE

Podpořte nás · Kontakt· Kniha návštěv · Hry online · Games online
Copyright (c) 2017 by CELÝSVĚT. Všechna práva vyhrazena!
Kontaktní e-mail: celysvet(zav)email.cz



IQ test online

Recepty online

Hry online

Test Jasnovidce

Výukový slovník English
Svátek má  Zita, zítra Oleg