Novinky ze světa psů, koček, rostlin, cestování a ostatní.

vše novinky přidat novinku

Psí novinky Kočičí novinky Rostlinné novinky Cestovatelské novinky Ostatní novinky


  Cestovatelské novinky
Novinka: Vládci pralesa

Novinka: Vládci pralesa

Novinka: Vládci pralesa

Vládci pralesa

Na hranicích Brazílie s Venezuelou v rozvodí řek Orinoko a Rio Negro přežívá několik posledních stovek indiánských kmenů Amazonie. Díky neproniknutelnosti tropického pralesa se rytmus jejich života diktovaný zvyklostmi, vírou, zákony a rituály už po tisíciletí nemění.

Opralese na hranicích Brazílie s Venezuelou se říká, že je pro bělocha neproniknutelný. Ukrývá v sobě pradávná tajemství, bere si, co potřebuje, a znovu vytváří vše, co mu bylo odňato. Tady přežívají Yanomamiové, poslední velký amazonský kmen, geneticky čistý, nesmlouvavý strážce pradávné kultury. Nekonečným pralesem protékají obrovské masy vody mezi věčně zelenými břehy. Rio Negro nebo Marauiá, gigantická řeka barvy kávy s mlékem, přerušovaná vodopády a děsivými peřejemi. Způsob překonání řeky závisí na hladině vody. Amazonie je říší neustálých proměn. Tam, kde je dnes metr vody, může být už zítra deset metrů a za týden písčitá půda porostlá vegetací.

CESTA DO NITRA PRALESA
Jediná možnost, jak se k Yanomamiům dostat, je na kanoích a pěšky. Nejprve přes tři sta kilometrů po řece Rio Negro až do vesnice Tapurucuara, pak další tři stovky kilometrů přes peřeje jejího přítoku Marauiá do stejnojmenné vesnice na horním toku, které dominuje 3014 metrů vysoký štít Pico da Neblina. Řeka tu má šířku nějakých třicet metrů a zdá se, jako by mizela v obrovské zelené hradbě pralesa.
Každá zastávka na cestě je utrpením. Kromě nesnesitelného vedra se člověk stává terčem obrovských rojů komárů, muchniček, ovádů a vos. Na koupel v řece nemůže být ani pomyšlení. Řádí v nich říční rejnoci schopní vyslat elektrický náboj až 600 voltů a také anakondy, krokodýli a pirani, které ostrými zuby dokážou vykousnout z lýtka nebo ze stehna pořádný kus masa. Nejďábelštější je drobná průsvitná rybka vandelie obecná, které místní říkají candirú. Dorůstá délky pěti až šesti centimetrů. Má tvar párátka a dokáže proniknout do sebemenšího otvoru v těle, kde se zachytí jemnými ostny. Odstranit se dá pouze bolestivým chirurgickým zákrokem. Po zdolání cesty po vodě je ještě třeba pěšky projít další kilometry deštným pralesem.

KONTAKT
Při prvním kontaktu považují indiáni cizince zpravidla za nepřátele. Yanomamiové o sobě rádi prohlašují, že jsou waiteri, stateční. Proto každého cizince, ať už je to běloch nebo třeba i indián, začnou přesvědčovat o své sveřeposti a hrdosti a dokazovat mu svou nebojácnost a odvahu. Nepřátelství obvykle trvá jen pár minut. Stačí sáček korálků a Yanomamiové se mění jako mávnutím kouzelného proutku.

DÁL NEŽ V DOBĚ KAMENNÉ
Yanomamiové žijí ve zvláštních kruhových stavbách, tzv. šabonech. Nemají střechu a připomínají vory ztracené v oceánu vegetace, kam se muži vracejí po lovu a sklizni.
Pro Yanomamie je rybolov životně důležitý. Účastní se ho celá vesnice. Ryby loví především v lagunách, které jsou pozůstatky rozvodněných řek. Používají se dva způsoby. Ženy chytají ryby rukama a pokládají je do velkých košů pletených z lián. Muži a děti používají luk a šípy s hroty z úlomků kostí.
Kdo vlastně jsou Yanomamiové? Někdo tvrdí, že jsou potomky antických obyvatel Středomoří, možná Féničanů. Jenže jejich rovné černé vlasy, hladké tváře a vystouplé lícní kosti spíš naznačují mongolský původ.
Jejich rozvoj se zastavil ještě před starší dobou kamennou. Neumějí vyrábět nástroje z kovů ani z kamene. Ačkoli se někteří usadili podél břehů splavných řek, nikdy nebyli schopni postavit si loď, ale ani most. Skoro by se zdálo, že se vody bojí. Dokonce i ryby chytají raději v lagunách, které vznikají při rozvodnění řeky Rio Negro.
Oheň zapalují tak, že o sebe třou dvě větévky divokého kakaovníku. Nevyrábějí ani nepoužívají hudební nástroje. Komunikují zvláštními jednoslabičnými výkřiky, a tak jim ostatní indiánské kmeny říkají hanlivě vřešťani. Vybavení jejich domácnosti tvoří nejrůznější koše a košíky s velkými i jemnými oky, do nichž dávají vše od větévek na zapalování ohně přes barvivo u ruku, jejich jedinou kosmetiku, až po zvířecí kosti. Veliké vydlabané tykve slouží jako nádoby na vodu. Tykve rozseknuté napůl používají k nabírání vody nebo na pití, ty nejmenší jako lžíce. Jídlo uchovávají v ošatkách z ohýbaných palmových listů.
Nástroje si vyrábějí z rostlin a zvířecích zbytků. K holení používají kousek bambusové tyče. K uhlazení luku jim slouží čelist divokých prasat pekari. Místo nožů užívají zuby hlodavců, opičí drápy zase místo kolíků při setbě. Jako hřeben používají slupku ostnatého plodu podobného našemu kaštanu. Jedinečnou zručnost předvádějí Yanomamiové při výrobě loveckých zbraní. V lovu vynikají a je pro ně hračkou získat z listu agáve velmi pevné vlákno pro tětivu luku. Hroty šípů vyrábějí z úlomků kostí, samotný šíp je z palmového dřeva nebo z velmi tvrdého bambusu s ostrými hranami, takže pronikne i tou nejpevnější tkání.
Nechovají prasata. Jediným domácím zvířetem je tu pes. Vysvětlení, proč nemají ovce ani drůbež, je jednoduché. Každý pokus o jejich chování vždy po krátké době zkrachoval. Domácím zvířatům noc co noc vysávali krev hladoví netopýři. Psi jsou jejich útoků ušetřeni, protože si v noci lehají poblíž ohňů, které uvnitř šabonu hoří neustále ať už k vaření nebo právě k odhánění predátorů a otravného hmyzu.

DĚLBA PRÁCE
Mezi muži a ženami panuje striktní dělba práce. Ženy obhospodařují půdu, sklízejí úrodu z polí, trhají ovoce v pralese, starají se o děti, uklízejí v chatrči a prostranství před ní, pletou košíky a na rozpálených uhlících pečou ovoce, kořínky a ulovenou zvěř zabalené do velkých listů divokého banánovníku. Mají také na starost shánění dřeva na oheň a zpracování manioku, kořene, z něhož zvláštní úpravou získávají mouku na chleba. K dalším činnostem vyhrazeným pouze ženám patří výroba látky pro závěsná lehátka a sklizeň a spřádání bavlny.
Muži loví, kácejí stromy, stavějí chatrče, vyrábějí luky a šípy a v dobách války samozřejmě bojují. Kromě luku a šípů s sebou nenosí vůbec nic, protože musí být připraveni kdykoli chránit ženy a děti před útoky nepřátel a nástrahami pralesa.
Pro muže z kmene Yanomamiů je lov tím nejdůležitějším v životě. Na lov se vydávají sami, ale občas nahánějí zvířata i společně. Lov v sobě má vždy i něco obřadného a magického. Pro muže je navíc příležitostí dokázat schopnosti a odvahu. Rostlinná barviva, kterými si krášlí tělo, slouží také jako obrana proti hmyzu. Kozí bradka, zvláštní ornament těchto jinak bezvousých indiánů, je mezi dospělými znakem velké vážnosti.
Úspěšný lovec je na kořist patřičně hrdý. Své manželce ji dovolí stáhnout z kůže a vyčistit, ale o vaření se stará sám, poté co nejlepšími kousky obdaruje rodiče a přátele. Kosti z velkých savců ukládá do vydlabaných dýní, které zavěšuje na střechu chatrče, kde jsou pak vystaveny na odiv návštěvníkům. Yanomamiové loví vše, na co narazí. Nejvítanější kořistí jsou velcí pralesní savci například tapíři, kteří dorůstají do hmotnosti až tří set kilogramů, dále divoká prasata pekari, pásovci a především opice, které jsou tam považovány za pochoutku.

BOJ O ŽIVOT
Prales je bohatý na plísně a jedy, ale také na léčivé rostlinné šťávy. Uzdravuje i zabíjí. V tomto ohledu jsou Yanomamiové velmi zkušení. Přes obrovský počet jedovatých hadů jich na uštknutí umírá jen velmi málo, když navíc uvážíme, že Yanomamiové nenosí boty. Navíc si vyvinuli určitou odolnost vůči jedům, které by Evropana zabily.
Stejně vzácné jsou i smrtelné útoky jaguárů a dalších šelem. Když Yanomamie pronásleduje jaguár, utrhne pár listů, otře si jimi podpaží a za běhu je pak hodí za sebe. Zvíře se zastaví, aby listy očichalo, a domorodec získá cenný čas na útěk.
Největším nebezpečím jsou netopýři. Zatímco člověk spí na zavěšeném lehátku, netopýři na vybranou oběť dosedají tak zlehka, že si jich málokdy všimne. Pak ji bodne do palce a místo znecitliví. Netopýr vysaje oběti až půl litru krve, přičemž do rány neustále vstřikuje protisrážlivou látku, takže silně krvácí. Jedinou obranou proti nim je spát poblíž hořící louče a celou noc přikládat na oheň.

SPOLEČENSKÉ AKTIVITY
Lov, rybolov a sběr ovoce a kořínků zabírá Yanomamiům pouze pár hodin denně. Zbytek času věnují utužování společenských vztahů, dlouhému odpočinku, rituálům a tělesné péči. Chodí víceméně nazí a tělesné estetice přikládají velký význam. Dokonce i tady v pralese musí žena odmalička trpět, pokud chce být krásná. Rituální propichování uší, spodního rtu, postranních částí úst a nosní přepážky, které se provádí už u čtyřletých holčiček, mají na starosti babičky a matky. K tomuto bolestivému estetickému zákroku používají trn z drobné ostnaté palmy miiyoma. Holčička zpravidla ani nehlesne a hrdinsky snáší celou proceduru. Do otvorů se pak vkládají dlouhé tenké hůlky, jako náušnice slouží tukaní nebo papouščí pera. Propichování ušních boltců se praktikuje i u mužů.
Muži i ženy si barví tělo různými rostlinnými barvami. Jako štětec používají kousek liány rozžvýkané do špičky. Nejčastější barvy jsou červená, tmavě modrá, žlutá a světle modrá, které se získávají z rostlin, a černá získávaná z uhlíků. Kresby mají kromě estetické hodnoty i náboženský, rituální a společenský význam. Barvy a motivy jsou znakem postavení jednotlivce, tedy příslušnosti k určitému klanu, a zasvěcení určitému kultu.

SMRT
Dokonce i po smrti je tělo mrtvého ozdobeno kresbami, než je uloženo na hranici. Po zpopelnění se kosti najemno rozdrtí a smíchají s banánovou kaší. Směs se pak pojídá během velké slavnosti. Yanomamiové tedy praktikují tzv. endokanibalismus neboli pojídání zemřelého příbuzného (viz 100+1 7/2006). Věří, že si tímto způsobem uchovají schopnosti a sílu mrtvého. Všechno fyzické, co patřilo zemřelému, musí být zničeno. Někdy jdou pozůstalí tak daleko, že posekají rostliny manioky nebo cukrové třtiny, které zesnulý vysázel před smrtí, nebo zořou půdu, po které chodil, aby zahladili jeho stopy.

JMÉNO
Další významnou součástí víry Yanomamiů je přesvědčení, které souvisí s vlastním jménem. Když se narodí dítě, dostává obvykle jméno až při prvních nebo druhých narozeninách, kdy už je jeho pravděpodobnost přežití vyšší. Úmrtnost kojenců je u Yanomamiů relativně vysoká, přičemž v průměru se dožívají třiceti let. Základním pravidlem je, že ve vesnici neexistují dva lidé stejného jména. Jeden z nich by totiž byl automaticky považován za mrtvého.
Jméno, které dítěti dává matka, může být třeba název stromu, pod kterým ukryla placentu, nebo jméno zvířete, místa narození či zvláštní události, k níž toho dne došlo. Jestliže chce matka zavolat svoji dceru, vykřikne teeyemi (dcero moje). Pokud chce mluvit se synem, požádá dceru, aby zavolala svého bratra. V uvažování Yanomamiů je jméno úzce spojeno s duší a oslovování jménem by podle nich mohlo odhalit něco intimního a posvátného.

ŠABONY
Vesnici Yanomamiů tvoří jediný společný dům (šabon), v němž žije na čtyřicet rodin. Na jeho stavbě se podílejí všichni muži. Ženy a děti přinášejí velké palmové listy, které slouží jako střešní krytina. Sedmi- až osmimetrové tyče podepírají přečnívající části střechy. Výrazný sklon střechy je součástí strategické obrany před nepřátelskými šípy v případě útoku.

TABÁK
Všichni Yanomamiové, muži i ženy bez rozdílu, mají tvář zdeformovanou vystupujícím spodním rtem, protože odmalička mají mezi spodními zuby a rtem vložený velký smotek tabákových listů naplněný popelem. Nevyndávají ho z úst téměř nikdy a každé dva nebo tři dny si do úst vkládají nový. Mají ho v ústech, i když mluví, což je příčinou jejich velmi zvláštní výslovnosti.
Rulička tabáku jim pomáhá bojovat proti únavě. Zahání hlad látky, které se z tabáku uvolňují, vyvolávají příjemné pocity. Nezpracovaný tabák je bohatý na proteiny a velké množství tzv. esenciálních aminokyselin. Když ruličku vyndají z úst, zastrčí si ji za ucho, tak jako to děláme my s tužkou, nebo si ji někam položí, třeba na zem. Běžně se pak stává, že se odložené ruličky zmocní někdo jiný a vloží si ji do úst. Nabídnutí vlastní ruličky je mezi Yanomamii považováno za projev pohostinnosti a přátelství. Odmítneli host, stane se terčem posměchu.

POSLEDNÍCH TŘI STA VESNIC
Populace Yanomamiů dnes čítá necelých 16 400 lidí. Žijí zhruba ve třech stovkách vesnic na území 250 tisíc km2 podél hranic mezi Brazílií a Venezuelou.
Genocida páchaná bělochy začala v šestnáctém století. Tehdy žilo v Amazonii na pět milionů indiánů. Jejich pozvolné vybíjení zahájili siringeiros, kteří ze zdejších kaučukovníků sklízeli nejlepší kaučuk na světě. Pokračovali v ní hledači zlata a drahých kamenů. Posledním fatálním útokem na Yanomamie byla stavba Transamazonské dálnice, gigantické jizvy táhnoucí se napříč zeleným oceánem pralesa.


Autor: Eliška

Datum vložení: 25.06.2007 / Sekce: Cestovatelské novinky

Zhlédnutí: 9157

Diskuze  k novince...  Diskuze:

v diskuzi je 0 příspěvků | poslední příspěvek:
Podělte se s ostatními lidmi o Vaše poznatky a zkušenosti ! Zeptejte se na cokoli !
Přidej příspěvek / Zobraz příspěvky





Navigace: A B C Č D E F G H I J K L M N O P Q R Ř S Š T U V W X Y Z Ž VŠE

Podpořte nás · Kontakt· Kniha návštěv · Hry online · Games online
Copyright (c) 2017 by CELÝSVĚT. Všechna práva vyhrazena!
Kontaktní e-mail: celysvet(zav)email.cz



IQ test online

Recepty online

Hry online

Test Jasnovidce

Výukový slovník English
Svátek má  Hedvika, zítra Lukáš