Švýcarsko (cestopis) (Switzerland)

Země známá svými přesnými hodinkami, velkým množstvím bank, čokoládou, alpskými rohy, sýrem gruyére, Alpami…


Název CZ: Švýcarská konfederace
Název ENG: Switzerland
Originální název: Schweizerische Eidgenossenschaft
Hlavní město: Bern (127 880 obyv.)
Počet obyvatel: 7 451 200
Rozloha (km2): 41 290
Hustota osob/km2: 180,5
Umístění: Západní Evropa
Sousedi: Itálie, Francie, Lucembursko, Německo, Rakousko
Úřední jazyky: francouzština, němčina, italština, rétorománština
Gramotnost: 99 %
Náboženství: katolíci (46%), protestanti (40%), bez vyznání (9%)
Národnostní složení: Švýcaři (93%), Rétorománi (1%)
Politický stav: parlamentní federativní republika
Členství v mezinárodních organizacích: EFTA, CE, OBSE, OECD
Měna: švýcarský frank (CHF) = 100 centimů
Kurz (Kč): 1 frank = 19,189 (25. 8. 2005)
Časové pásmo: UTC +1, SEČ
Mezinárodní zkratka: CHE
Doména (internet): .ch
Předvolba (telefon): 0041
mobil: 004176, 004177, 004178, 004179, 004190
Ekonomika: Jedna z nejbohatších a nejvyspělejších zemí světa. Inflace kolem 1%, nezaměstnanost se drží kolem 3,5-4%.
Hlavní odvětví ekonomiky: průmysl
HDP (USD): 239,96 mld.
HDP (na 1 obyv. v USD): 32 800
Vodní plocha (km2): 1 520
Velká města: Curych, Basilej
Hlavní řeky: Rýn
Moře: nemá
Podnebí: mírný pás
Úhrn srážek: v oblasti hl. města 1120 mm; více na jih kolem 1000 mm
Roční teploty: na severu -1°C (v zimě) až 17,5°C (v létě); na jihu -6,3°C (v zimě) až 11,7°C (v létě)
Reliéf: více jak 2/3 území tvoří hory a velehory; na severozápadě pohoří Jura (málo nad 1600 m), rozčleněné údolími; střední část země tvoří zvlněná plošina; k jihu se se zvedá pohoří Alp.
Flora: lesy mírného pásu
Fauna: kamzík, svišť horský
Využití plochy: lesy (33%), pastviny (28%), orná půda (10,5%), ostatní (28,5%)
Zajímavosti (architektura): historická i moderní architektura měst
Zajímavosti (příroda): krásná alpská příroda, hora Matterhorn (jedna z nejkrásnějších hor světa)
Popis státu:

Historie:

Země známá svými přesnými hodinkami, velkým množstvím bank, čokoládou, alpskými rohy, sýrem gruyére, Alpami.
Má kvalitní infrastrukturu.
Těží se sůl. Pěstuje se obilí, brambory, cukrová řepa, vinná réva. Chová se skot, ovce, prasata.
Vývoz: hodinky, čokoláda, sýr, kovy, chemikálie, stroje, zemědělské produkty, spotřební zboží.
Dovoz: potraviny, tropické ovoce, kovy, stroje, textil, dopravní prostředky, paliva.
Hlavními obchodními partnery jsou Německo, Francie, Itálie, Rakousko, Velká Británie, Nizozemsko, USA.


Švýcarsko: Očima cestovatele...

Švýcarsko - úvod.

V této části webu najdete pár informací o akci "tak trošku" jinyho typu, než byl třeba výjezd do Argentiny. Přesto si myslim, že za úplně smyslu zbavenyho až duševně choryho mě ještě pořád vnímat nelze a že by se snad mohl najít někdo, koho bude tato sekce inspirovat a zkusí podniknout něco obdobnyho, nej-li rovnou stejnyho. Na rozdíl od Argentiny je tahle země na netu pro případný cestovatele daleko víc zmapovaná, takže spíš než informovat o Švýcarsku a sdělit něco objevnyho budoucím návštěvníkům bude tak jako tak tahle část mejch stránek sloužit spíš coby shrnutí mejch zážitků a třeba aspoň někoho přivede na myšlenku zkusit to taky.

Takže - co mě k tomu vedlo? No, hlavně se přede mnou poměrně neplánovaně zjevilo několik dní volna, ktery by byl hřích v letošnim vydařenym létě prosedět doma. Smůla ale byla, že z užšího okruhu kámošů, kteří by do toho snad šli se mnou, takovouto možnost nikdo neměl. Takže bylo celkem jasny, že pokud někam pojedu, tak sám. A když už sám, tak by byla blbost utrácet za vlaky, autobusy a podobny prostředky hromadnyho ničení obyvatelstva. Pěšky? Země vlasti české si nechávám tzv. "na potom", na ty si snad najdu pořádně čas i v pozdějším věku. Tož proč ne kolo? Ale kam? Východ těžko, času na vyřizování víz už moc nebylo. Ze Slovenska jsem se vrátil chvilku předtím s kámošema, ostatní sousedi mě až tak nelákali. Extra daleko to taky být nemohlo, tolik volna zas nebylo. No, zkrátim to, ony na mě vlastně ty Švýcary nakonec snad zbyly :-) Ale nezdráhal jsem se, země je to bezpochyby fakt pěkná, dóst bezpečná, čekárna nejrůznějších virů na imunně slabší turisty to taky není a politická stabilita? Kdo jinej už by tak mohl tenhle artikl vyvážet když ne oni? Proti našincovi se staví tak maximálně tamní cenová hladina. (Zato teda tak na zadní, až to pěkny není.) Ale kolo beňálem nenakrmíš a co člověk zkonzumuje sám, to je určitě schopnej v instantní podobě nakoupit tady a tam už mu pak zbyde jenom dostatečně silnou autosugescí přesvědčit sebe sama, že je to všechno poživatelny a dá se na tom rozumně dlouho přežít.

Potom už jenom shromáždit něco málo referencí o zemi zaslíbené, aspoň přiměřeně zprovoznit velociped, nacpat brašny ztělesněnym životnim minimem, připnout je na kolo, zamyslet se, co všechno si nechat pojistit, do bovdenů, duší, blikaček, sedátka, pumpičky a vycpávek elasťáků srolovat bankovky nejrůznějších měn a hodnot pro případ nouze nejvyšší, stočit řidítka na jihozápadozápad a vyrazit....

Švýcarsko - pár užitečných info před cestou...

Finance.

Švycarská měna se zove "švýcarský frank" (CHF). V našich směnárnách je běžně k dostání, přesto jsem volil zaběhanej způsob vybrat si z konta dolary a na franky je měnit až na místě. Kurs koruna/frank je dlouhodobě vcelku stabilní a za jeden frank je potřeba momentálně obětovat cca 21 až 22 korun. Co se cenové hladiny týče, měl by se průměrnej obyvatel české kotliny připravit na mírnej šok. I když ono je to tak nějak všeobecně známy. Něco málo cen pro představu:

- černej chleba 2,80 CHF.
- bílej chleba 1,80 CHF.
- jogurt Cristallina 175 g (patří k levnějším) 0,6 - 0,8 CHF.
- pivo Feldschlösschen Lager Hell - 0,5 l lahev 1,15 CHF.
- pivo DAB - 0,5 l plech 1,30 CHF.
- zmrzlina 2 - 3 CHF.
- pohled od 0,7 CHF.
- známka do ČR 1,20 CHF.
- tekuté mýdlo adidas energising 5,45 CHF.

Jídlo.

Vzhledem k cenám v uvedené tabulce, jsem se na rozdíl od Argentiny ve Švycarech spolehnul vyloženě na dovoz z matičky Česka. Během cesty se tak mou plnohodnotnou stravou staly nejrůznější variace na téma "instantní nudlovej nářez" - čili tzv. činsky polivky s širokou škálou příchutí od houbové, přes kuřecí až po hovězí, ktery maji tu zvláštnost, že chutnají pokaždé stejně. Mezi prostým cestovatelským lidem jsou známější spíš pod termínem "svetr". Zjištění číslo jedna bylo, že se na nich dá vydržet nepřetržitě dlouho, a zjištění číslo dvě - skoro bych až řekl, že lepší jsou na sucho. Nepřeberny množství energie se pak skrývá v müsli tyčinkách a když už se dostavila touha po něčem jedlejším, byla umlčena sojovym masem s těstovinama nebo rejžou. V čase lehce předpodzimnim je pak poměrně levnym (rozuměj zadarmo) doplňkem jídelníčku všudypřítomny ovoce, neřku-li kukuřice. Kromě zmíněnejch polotovarů jsem táhnul letama osvědčenou pochutinu - štanglu lovečáku. Ten vydrží všechno. Návštěvy obchodů s krmivem jsem ve Švýcarsku omezil na minimum, eliminovat je zcela se ovšem přes veškerou snahu nepovedlo :-)

Pro ty, co nepatří do cechu šetřílků, samozřejmě Švýcarsko žádnou hrozbu v podobě nutnosti táhnout s sebou kila instantních polotovarů plus hořák a plynovou bombičku nepředstavuje. Jest to země civilizovaná s obchodama plně zásobenejma těma nejvybranějšíma kulinářskejma výstřelkama a pro milionáře je tu další možnost stravování v krčmách, hospodách a restauracích.

Průvodce a mapy.

Sehnat knižního průvodce Švýcarskem zřejmě nebude problém, horší je to s průvodcem specializovanym přímo na cykloturistiku. Dokonce ani v pro cestovatele veleznámé prodejně Kiwi, která se zaměřuje na tuto literaturu, nic k sehnání nebylo. Prodavač se vyjádřil v tom smyslu, že ač je dnes cykloturistika v módě, na českyho cykloprůvodce bude přece jenom potřeba ještě pár měsíců potažmo let posečkat. S mapou je to o dost lepší, stačí si jenom vybrat. Jedna rada z osobní zkušenosti - automapa není nejhorší, je na ní zakreslená lecjaká bezvýznamná osada, vrstevnic se na ní ovšem člověk nedohledá. A to je přece jenom u mapy pro cykloúčely trošku zádrhel. Lehce se vám potom přihodí to co občas mně - dle mapy jasná zkratka se promění dík zběsilymu přejíždění kopců, ktery jsou záhy vystřídany o to zběsilejším klesáním, v očistec.

Neocenitelnym pomocníkem mi ovšem byl web skrývající se pod adresou www.veloland.ch. Na těchto stránkách (verze v anglčtině, němčině, francouzštině a italštině) autoři perfektně popsali vynikající a promyšlenej systém devíti hlavních cyklostezek, ktery křižujou Švýcarsko. Stačí si pak jenom vybrat podle toho, co chce člověk vidět a na co se cítí. Stezky vedou většinou mimo silnice, nejčastějším povrchem je asfalt a značení včetně kilometráže až na výjimky bez stížností. Tam, kde není možnost se silnicím vyhnout, je pro cyklisty vyhrazenej velkoryse širokej pruh u krajnice oddělenej od zbytku cesty přerušovanou žlutou čárou. Pro cyklistu zkrátka země zaslíbená.

Na zmíněné stránce je taky možnost objednat si průvodce po jednotlivejch stezkách, dočíst se něco o možnost přepravy kola vlakem anebo vyhledat si předem nejvhodnější zařízení k přenocování. Co se noclehů v mym případě týče, volil jsem opět úspornou variantu přespání v lese, na louce nebo v sadu. Občas to byl trošku problém, protože hustota zalidnění měla občas na svědomí až nečekany potíže při hledání nocležiště, ale nestalo se, aby to ňáko nedopadlo. I za cenu toho, že občas jsem spal na evidentně soukr pozemku, ale naštěstí to bylo vždycky bez komplikací.

Vybavení.

Co budu zkušenejm cykloturistum radit? Nějakej ten náhradní díl, vybavení na drobny opravy a brašny nacpat jenom tim nejnutnějším. Víc než jindy platí pravidlo o tom, že co si naložim, to vezu. Zvlášť ve stoupáních v Alpách člověkem nejednou cloumá touha odhazovat přebytečnou zátěž.

Shrnu opět jenom něco málo osobních zážitků. K zbudování bivaku se při oželení jisté části komfortu nakonec osvědčil zahrádkářskej igelitovej tunel o průměru metr osmdesát a délce dva metry. Vnitřkem pak stačí protáhnout lavinovku nebo provázek přivázanej mezi dvěma stromkama a přístřeší jest na světě. Nepřítomnost tropika není špatny nahradit zásobama repelentu, což jsem opomněl a nejednou jsem měl možnost si za to řádsky vynadat.

Rozpitvávat vybavenost oděvem už by bylo pod úroveň a o jídle se zmiňuju o pár řádků dřív.

Švýcarsko - takže, milý deníčku...

Neděle 10.8.2003

Intro....
Čas nebyl nikdy můj kámoš a dráhy už dávno nepočitám mezi organizace, jejichž posláním je čekat na zpozdilé pasanžeros. Takže zmateně v kalupu běhám po schodech sem a tam dvě patra do přízemí přechodnyho pražskyho bydliště v srpnovym vedrem přesycenym činžáku a střídavě poponáším chvilku kolo, chvilku brašny, bo dohromady to prostě neunesu. I tak co schod, to další kapka potu na strhanym stařeckym čele a brašny si se mnou dělají tak ňák co chcou. Fackujou mě vchodovy dveře, do kterejch se s řidítkama jaxi nedokážu vtěsnat a abych si nezabouchl, stavím kolo hned pod schodek, zatímco jednou nohou si držím dveře. Návrat pro brašny a mezitím z ulice skrz kolo zmateně zírá mladej páreček nějakejch sousedů, jestli se jako ještě někdy dostanou dovnitř. Mumlám zmatenou omluvu, brašny na zem, šoupnout kolo, brašny pryč ze dveří a zatímco se s rádoby povznesenym výrazem urputně snažím bagáž připnout na nosič a kolo s rachotem padá na rozpálenej asfalt k nohám těch dvou, uvědomuju si, že jest v tomto okamžiku cosi nevysvětlitelně nadpřirozenyho - i přes potem zalitej zrak oslněnej letním Sluncem čtu v očích těch zády otočenejch svědků mýho výstupu nevyřčenou poznámku "No ty seš ale blbec..."

Něco minut po poledni už mě vlak Praha - Česky Budějovice unáší romantickou krajinkou ku jižním končinám naší rodné vlasti. Začíná mi docházet, že je to na pár dní tak nějak naposled. Chtělo by to vstřebat ještě co nejvíc z té naší nádherné domoviny, aby stesk nerozedral mou citlivou duši do krvavých šrámů. Vtisknout si do vzpomínek cos ryze českého, co požene mne nelítostnými a vpravdě jistě drsnými kraji, v nichž ni hlásku rodného jazyka nezaslechnu, ba kde budu nucen čelit dozajista projevům nepřívětivým až nepřátelským a tak ryze germánským! Uchovat v sobě něco, co v cizině bude mi dozajista upřeno a co berličkou bude mi v chvílích bezbřehého smutku a žalu. Pohroužen do těchto temných pocitů nalézám při přestupu v železniční stanici Budějice to, co hledám. To pojítko s časy lepšími, ten stupínek ku chvilkám v budoucnu snad opětovně nabytého štěstí. Tedy všech jedenáct stupínků vměstnaných v kelímek s všeobjímajícím popiskem Budvar! A překvapivě dobrej! I průvodčí měl pochopení a posečkal s odmávnutím spoje, než se i s oním pokladem nalodím a vyrazím dál směr Černý Kříž. Tam už lehce po šesté výlez naostro a vzít čáru na hraniční čáru. Moment! Co to vidim padesát metrů od nádraží? Moc pohodovej penzion s venkovním posezením a kapkou Samsonu právě odpadnuvší od pípy. Tak ještě jednou neodolám a pak už po výborné asfaltce ku sousedům Němcům. Kontrola na čáře nestála ani za řeč a moje lehce sjety pláště už drsně opotřebovávají kapitalistickou vozovku.

První dojmy ze sousední parlamentní demokracie? Napadá mě, že tady asi právě proběhly travní žně. Cesty totiž lemujou nepřirozeně upraveny louky s trávníkama až anglickyho střihu. Příhraniční pásmo je vůbec načančaný, až z toho bolijou oči, takže radši rychle dál na Waldkirchen. Navečer už nemám chuť hledat cestu po klidnejch vedlejškách a bloudit, takže sjíždím na hlavní dvanáctku a mířím na Pasov. U cesty někdo prodává auto za 150 EUR. Dobrá cena! A Měl bych na to!! No jo, ale kdo by tě živil, vyžírko. No nic, dál zas kolmo. A první smůla - při sjezdu vosí žihadlo do levyho kolena. No to se to najednou šlape.... Je před devátou a do Pasova se mi na večer vjíždět nechce, takže to zalomim do lesíka kousek od cesty a skládám se do jehličí.
Dnes: 58,17 km

Pondělí 11.8.2003

Projevujou se u mě náznaky masochismu, bo budik na mě řve v 6:01 (nesnášim cely čisla). O notnou chvilku pozdějc do sebe cpu šumavan a lovečák, balím a vyrážim. Do Pasova to frčí pěkně z kopečka, ale tam to začíná, "Kudy tudy do Bavorova, božínku?", vykulil by na mě oči farář Otík ze Slunce, sena a měl by pravdu. Dost se tady motám a cestu do Schärdingu najdu až po notnym úsilí, ale aspoň jsem si prošel kousek města. Nakonec úspěch a po stezce podél Innu se přesouvám do Schärdingu. Tam opět akce "Bavorov", ale ani tam nakonec bídně nezhynu. I když....došla mi voda a kde doplnit? Záchranou jest mi benzinka Shellu. Teď už se pohybuju vlastně v sousední to zemi a mířím na Leichersberg. Cestou mě zaujalo pole kukuřice a strom osypanej žňovkama u cesty. Učinil jsem zajímavej poznatek - ono se to dá konzumovat! A přitom to není maso! Hm, zajimavy, to si musim poznamenat, mohlo by se hodit. V Branau opět bludička a odtamtud jde cyklostezka podél Innu a pak frčím po cestě k soutoku Innu se Salzachem. Tady zastávka na uvaření oběda (pokud se tak dá nazvat tzv. "svetr", čili činská polivka, ale nebudu si to zošklivovat, bo příštích 14 dní to bude moje hlavní pohonná hmota - jo, hmota, to je asi ten pravej název pro svetry!) a hrnku kafe. Po chvilce se přihrne rodinka s dvěma malejma dětma. Dětičky soutok až tak nezaujal, ale našly si oběť v potulnym cyklistovi. Nejdřiv si přisedávají a podrobujou mě zkoušce, co asi tak vydržim. Na dotazy až tak nereaguju a snažim se lámaně vysvětlit, že umim německy asi tak jak ony islandsky, takže přecházijou k druhymu stupni tortury. Zkoušce podrobujou moje slunečni skla. No moc jim to v nich sluší. A hele - dá se to opatlat! Moje úvahy na téma "jak daleko dohodim pětiletym dítětem" přerušuje matka a stahuje protihráče ze hřiště. Nastupuje rodinka číslo dvě, naštěstí bezdětná. Pokusy o konverzáciu v němčině nedopadají, nastupuje ingliš. Drobnej trapas. Chlápka zajímá odkud - "From Czech Republic!" a následuje další dotaz, kdy logicky očekávám kam - "Switzerland!" a hrdě dmu hruď. Zvlášť když mu tuhnou překvapením rysy. Až po chvilce mi docvakne proč. Dotazem si totiž upřesňoval polohu myho bydliště v ČR a nešlo mu do hlavy, kdy přesně si naše vládnoucí garnitury podrobily Švýcarsko a učinily ho českou děržavou. No dobře, příště budu dotazu věnovat víc pozornosti, ale na obhajobu - ona ta jeho výslovnost nebyla buhvijaká.

Na další cestě mě čeká Burghausen i se svym sjezdem k řece a stoupáčkem nahoru do centra. Tam padnu při študování mapy do oka dědovi, co koupe v kašně pséka, a opět pokusy o konverzaci v němčině. Děda je trpělivej a cestu na Pirach taky poradil. Cesta poměrně pěkná, ale v tom vedru mi zas došla voda a docela bych bral další. Osvěžím se po cestě aspoň u kašny a jedu na Kirchweidach. Vodu! Opět kašna. Vodu! Altenmarkt. Voda! Postupně zjišťuju, že občas nějakej obchůdek nebo bytovka mají na zdi kohoutek na hadicu na kropení trávníků. Přes Seebruck mířím ke Chiemsee. Je příjemnej podvečer a koupačka bude jest vhod. Zvlášť, když pohodu dotváří výhled na Alpy, chleba s lovečákem a kafčo.

Cestou na Rosenheim projíždím fakt pěknejma městečkama a při první možné příležitosti radši doplňuju okamžitě vodu. Kašny a fontánky jsou tady snad v každé vesničce a opláchnutí ruk a xichtíku v jejich studené vodě přichází docela vhod. Větším městům se radši začínám vyhýbat, zvlášť když přichází večer a budu sebou potřebovat na noc někam praštit. Před Rosenheimem proto sjiždim před mostem přes Inn na cyklostezku na Rohrdorf a před nim bivakuju v lese u silnice. Poprvé stavím parodii na přístřech z igelitovyho tunelu pro zahrádkáře koupenyho u nás na radu Grizzlyho v hospodářskejch potřebách. It could work - dik, Grdloš!
Dnes: 185,79 km

Úterý 12.8.2003

Budik stabilně na 6:01, stabilně to háčim. Když už vyjedu, nezahnu v Neubauernu a jedu furt dolů na jih. V Nussdorfu na Brannenburg a tam otáčim zpátky na sever. Náladu si spravuju v další dědině, kde na mě uprostřed vosího letiště čekají sladký hrušky. Tentokrát bez žihadla a směle na západ! Nekompromisní brzdu v rozletu ovšem představuje fajnovej strmilovák na Hundham a najednou zjišťuju, že nejedu sám - hup a za krkem si hoví první krizovka. No to brzo! Tak pojeď, holka, kousek tě svezu. Nakonec se, mrcha, držela až někam k Staffelsee. Jedu na Miesbach a Bad Tölz, tam opět pěkná bludička, ale dik tomu mě to vyplivne na soukromym pozemku, kde za cenu "pět minut strachu" nabírám vodu. Svou čistotou mě ke koupání láká Isar, ale odkládám. Už toho zdržení bylo dost. Bichl, Sindersdorf, odbočka z hlavního tahu na Habach - celkem zbytečně ale je tady fajn kašna se studenou vodou, která příjemně osvěží, takže u ní pod stromem hned dávám sváču (pochválen buď lovečáku a šumavane!). Po vedlejší jedu k Staffelsee, kde už koupačce neodolám, a dál na Uffing. V tom vedru už mi zas došla voda a hledám známej kohoutek někde na zdi, ale pomohli zcela ve smyslu svyho poslání hasiči v Schöffau (kluci, ď za kohoutek u hasičárny!). Cesta jde lesem do Bayersoinen a plynule se mění z asfaltky na hustě děravou polňačku. V Bayersoinen naštěstí zase hlavní na zupr most Echelsbacher Brücke - 70 m dole dobrá divočina - les a bouřící řeka, no romantika. Dolů po schůdkách se ovšem mrknout nekvačím, kolo s brašnama zpátky nahoru fakt nepotahnu.

Mrknu do mapy a potěší mě zelená linka podél vedlejšky - hele, šén panoramatiše růte! No to si to vychutnám. Vystřízlivění je rychly - v překladu to totiž znamená asi něco jako "pojedeš nahoru, dolů, nahoru, dolů a takhle pořád dokola asi 10 kiláčků". Pak se to naštěstí zase zklidní a člověk aspoň ví, co od prohnanejch topografů příště čekat. Steingaden, Lechbruck - výborná koupačka v řece - voda tak akorát, na rozdíl od Staffelsee to ani nesmrdí rybinou. Opět si vychutnávám kafčo a nenahraditelnou "svetr-polivku". Ruce Vám zulíbat, kluci čínský, za tendle vynález. Nic to neváží a člověk se tim může živit poměrně nepřetržitě dlouho.

Rosshaupten, Seeg, cestou hledám pomalu spaní, páč už se smráká. Abych na to lip viděl, zuřivě čistim upatlany brejle. Bohužel tak zuřivě, že mi definitivně rupne prasklá obroučka a zbytek cesty se zřejmě budu ke svejm sklům modlit a žadonit, aby to se mnou ještě chvilku vydržely. Najednou vjíždím do Nesselwangu a hned hledám cestu dál, protože na náměstí spat nehodlám. Bohužel neúspěšně, mapa jaxi nesouhlas s realitou a cestu jsem prostě nenašel. Nechávám to na ráno a skládám se ku spánku za městem na trošku jinym koncu, než jsem se chtěl vynořit. Zážtky si zpestřuju poměrně přiblblym nápadem odradit komáry tak, že se i se spacákem navliknu do igelitovyho tunelu a nenapnu nim lavinovku. Výsledek by napadl i trotla, ne tak mě - ráno se probudim zapařenej až na pudu. Dobrou, Jiřičku...
Dnes: 171,98 km

Středa 13.8.2003

Během snídaně sušim na Slunku výsledky včerejšího geniálního nápadu. Vyrážim a tentokrát jsem s hledáním cesty úspěšnější - schovala se za serpentiny dál, než jsem čekal. Začíná se to trošku vlnit a kopečkama se přes Wertach a Immendstadt prokousávám do Oberstaufenu. Tam se doptám na směr na Weissach a je to docela fajnovej sešup. Plynulej přejezd do Rakouska a poté, co mrknu do mapy, si nadávám, že jsem přejel odbočku na Sulzberg, která se tváří jako zkratka. Naštěstí se mi přimotá do cesty ještě nějaká odbočka na zmíněnou aglomeráciu a já tak mám aspoň příležitost nadávat si podruhé, že jsem se do té mapy vůbec podíval, že jsem tu odbočku našel, že s sebou mám jenom blbou automapu, že .... no, nadávám si za leccos a nepřetržitě po celou dobu, co se lopotím během neskutečnyho stoupání do Sulzbergu, ktery jsem si mohl klidně odpustit, kdybych se na tu zkratku vykašlal.

Nahoře se snažim uvist zpátky do provozuschopnyho stavu ládováním műsli tyčky a osvěženim v místní kašně. Ty panoramata! Rozhled z náměstíčka je fakt dobrej, ale nějak se nedostavuje pocit, že by mi to stálo za to. Následuje uplně stejně vražednej sešup dolů a přesvědčení, že su fakt trubka, když si zpestřuju cestu takovejma kratochvílema.

Do Bregenzu po pár menších kopečkách a sjezdech trefím, ale tam zas docela bludička. Nakonec jsem vlastně ani pořádně do města netrefil (což mě vzhledem k zajímavé divadelní scéně přímo na jezeře i docela mrzí, ta by za zhlídnutí stála), ale k Bodensee mě křivolaky stezky dovedly. Neodpustim si zastávečku na koupačku a uvaření žvance a probloudím se až k hraničnímu přechodu St. Margrethen. Po 518 km a asi 70 hodinách od posledního zamávání rodné vlasti stojím na hranici Švýcarska!

Ze samé radosti si dopřeju jedno pivko ještě v Rakousku a s povznášejícím pocitem vjíždím do Schweizu. Opět nastává vystřízlivění - i když se tak mapa netváří, několik následujících měst, městeček a vesnic splývá do jedné obrovské aglomerace a nastávají neuvěřitelny zmatky. Nakonec se chytám až v Oberrietu a podél hranic pokračuju na jih. U cesty ňákej Švycar nabízí "zu verkauf" fabiu. Tak abys nenarazil, chlapče! Copa se ti na ní nelíbí? Leda bys tak sháněl prachy na Octaviu!? Nakonec spravedlivé pomstě průchod nedávám a frčim dál. Cesta dobrá, dokonce zjišťuju, že odpadnou pravděpodobně starosti se sháněním pitné vody, bo na kašně jsem objevil nápis "trinkwasser" a během dalších dní jsem odpozoroval, že k pití vodu z těchto fontánek a kašen, který jsou ve většině i těch nejmenších vesnic, využívají i místní a přitom nejevijou ani nepatrny náznaky zhoubnejch chorob. Ovšem hustota zalidnění se až tak moc nemění, takže náladu mi trošku kazí fakt, že se kvapem blíží Lichtenštejnsko a já nemám kde hlavu složit. Nakonec využívám k bivaku kousek za Haagem lesík u cesty, kterej se nejeví zrovna jako nejvhodnější, ale co se dá dělat. Lesík je totiž listnatej s hustym porostem trávy a lehce vlahy podloží dává tušit, že les byl vysázenej za účelem vzniku líhně pro komáry. Nastává dost nerovnej boj. Nejdřiv ty kluky otravny liskám, ale je to dost vysilující. Repelent nemám, ale logickou úvahou se doberu k tomu, že pokud repelent na rozškrábanejch místech pálí, pak v něm bude asi alkohol. V naději vytahnu pet flašku s drahocenou slivovicou a lehce se ňou navonim. Chvilku se nic neděje, pak ty mrchy vyšlou na zkoušku prvniho souputníka, kterymu to samosebou okamžitě zachutná a ledva se o zkušenost podělí s ostatníma, je invaze horší než na začátku. Zavrtám se i s hlavou do spacáku, ale nakonec se rozhodnu, že udušení bude asi horší než mučednická smrt sežráním. Když už nastává rezignace, je tady komáří ústup. No tak sláva! Za chvilku vim proč - začiná kapat. Rychle stavim přístřech z igelitu, ale ledva se do něho nasoukám, přestává pršet a kluci komáří (nebo vlastně spiš holky, komáří samec je o dost větší a lidská krev prej do jeho jídelníčku nepatří) se opět slítnou na hodokvas. No co bych to dál rozváděl - veselá noc to byla....
Dnes: 144,18 km

Čtvrtek 14.8.2003

Budim se v nepopsatelnym stavu - dožranej a nevyspanej, no to bude den. Komárů furt jak much, balim a okamžitě razim. V Schaan přejiždim most, kterej je zároveň přechodem bez nejmenšiho náznaku celnice do Lichtenštejnska. Na razitko do pasu zapomeň, Jiřislave. Ve Vaduzu si konečně měnim dolary na místní frfniky a koupim první pohledy. Hrad na kopečku si nemužu nechat ujít, ale bude to bez prohlidky - bydlijou tam místní knižata a evidentně jsou doma. Ovšem i kdyby nebyly, prohlídky se tady nepořádají. Zlaty Hradčana! Pokochám se aspoň pohledem zvenku, sjedu dolů do města, skočim si na poštu a jedu na jih na Triesen.

Cestou mě za nos zaháčí libá vůně z místního pekařství a vzhledem k tomu, že šumavan už je zpořádanej, kupuju chleba. Cena se mnou skoro praští o zem. Chleba za 65 kaček jsem si dopřál poprvé! A asi i naposled. Na parkingu za městem je fajn upraveny odpočívadlo, takže rozbalim na stůl mapu a cpu se tim lehce předraženym božim darem s nezničitelnou paštikou v hliníku. Nějak se zatahuje a něco se žene. A hele - stačilo si v pohledech postěžovat na vedro a dar od knižete na cestu na sebe nenechal čekat - počasí, kterymu bodří starousedlíci na mé rodné Moravě říkají "padaji hovna s háčkama"! Tak to né, pane kníže, žádnej nenasmlouvanej export - stavim v Balzers a čekám, až to přende. To chybělo - ráno flákačka ve Vaduzu, teď ztráta kvuli dešťu, to toho ujedu. Navíc zjišťuju, že ty zaručeně nepromokavy brašny jsou promokavy ažaž, takže nějaky pretěky v dešťu bude lepší si odpustit. Naštěstí se to po hodině roztrhalo a mužu opět do sedla.

Přejiždim zpět do Schweizu a v Sargans hledám poprvé oficiální švýcarskou cyklotrasu číslo devět. (Systém švycarskejch cyklostezek - viz sekce "Praktické info") Nakonec musím pro radu do místní turistické kanceláře a daří se mi vykolejit tamního dědu. Ten vypadá, že o "devitce" nikdy neslyšel a k Walensee mě směruje podle mapy, která je snad ještě miň podrobná než to dílo, co vlastním já. No nic, urob si sám - pokračuju v metodě pokus omyl a po pár neúspěšnejch pokusech natrefim na informační tabulu a tmavě červenou šipku s magickou modrou devitkou u nádru. Pozděj jsem zjistil, že je to v místních poměrech pravidlo - v každym městě, kterym cyklostezka prochází a mají tam nádraží, je infotabule právě před nádražní budouvou nebo poblíž. Zvlášť ve větších městech se to pak nesčetněkrát hodilo.

Za už pěknyho počasí a s větrem v zádech uhánim k Walensee, cyklostezka skvělá - asfalt a absence čehokoli čtyřkolyho mi dotváří jednoznačně kladnej názor na místní stezky pro kolisty. Vjíždím do Walenstadtu a okamžitě jedu k jezeru na koupačku a uklohnit si krmi lahodnou. Podél jezera pak jedu do Weesenu a nestačim se kochat - po cestě supr výhledy na totál modry ózero, ktery je snad přibarvovany do až kýčovitejch odstínů té nejmodřejší modré. Cesta je zpříjemněná 2 tunelama vytesanejma extra pro cyklisty, kde má člověk dojem, že projíždí jeskyněma. Venkovskou krajinkou přes Uznach (koupačka v Linthkanalu - zas totál čistej a nesrovnatelnej s vážskym kanálem na Slovensku, podél kteryho jsme jeli před tydnem a kterej dostál všemu, co ten název znamená) do Rapperswilu. Tohle město u Zurichsee má fakt pěkny historicky jádro, ktery stojí za to si projet a pak přes most hurá do Pfäffikonu. Tam na stezce nadšenej cyklista narazí na cedulku, která mu suše oznámí, že na dalšich 8 km se dostane o 520 m blíž ku klenbě nebeské a zvlášť pokud si uvědomí, že nad jezerem se odehrává nádherně romantickej západ Slunka, lehce mu zatrne. V tomhle stoupáku se fakt spat nedá. Po cestě mi náladu zlepšila dost chutná úroda švestek, ale ta to smrákání nezbrzdila. Nakonec docela úlet - spim na pastvině přímo nad jezerem. Bohužel se honijou mraky a "tunel" se bude stavět dost blbě. Nakonec není zbytí, ale naštěstí spadne jenom pár kapek, protože přijít něco většího, asi by to zpestření bylo docela drama.
Dnes: 121,76 km

Pátek 15.8.2003

Ráno se budim pod zataženou oblohou a od jezera se něco žene. V rychlosi balim a stihám se taktak nasáčkovat pod střechu nějaké prázdné koliby. Za patama už mám provazy vody, takže v klidku vytahuju vaření a klohnim rejžu s lovečákem coby plnohodnotnou přílohou. Konečně zas jednou Jídlo. Během přísunu kalorií přestává pršet, takže vyrážím do dalšího stoupání. No moc se teda nerozjedu - asi po 2 a půl kilácich zas leje, takže podlizám ohradník a mířím do lesíka pod suchoskýtající smrky. Ohradníky jsou samozřejmě napumpovany elektrikou a člověk jak je tak ňák mokrej, tak je snad vic vodivej nebo co.... No dvakrát jsem schytal dobrou pecku - vydatná elektroléčba.

Po dešťu konečně vyjedu na konec stoupání a zkouším se cvaknout autospoušťou. Rovnám si foťák na odpadkáč u stezky a litám mezi kolem a hledáčkem. Jsem tim tak zaujatej, že si ani nevšimnu, že už chvilku to divadlo pozoruje ňákej švycarskej velocipedista a docela se baví. Nakonec podá pomocnou ruku (nebo spiš prst) a ochotně mě cvakne. Ale křeče od smichu s nim cloumají ještě při nasedání na kolo. Nono, abys náhodou nespadl....

Poměrně pěknou krajinkou stezka klesá a jede kol jezera Sihlsee, přes most na druhou stranu, skrz Einsideln a vesničkama, jakož i polem nepolem, kolejema vyjetejma malotraktorem do Sattelu. Tam mi to nedá ani moc práce a ztrácim devitku. Omylem sjedu sešup do Goldau a když kouknu do mapy a docvakne mi, že náprava si žádá brutus stoupání na stejnou úroveň, z které jsem teď sesvištěl, tak radši kalim na Zug a mezi jezerama frčim štandopéde do Luzernu. Tam neodolám a ženu se do historiše centra. U Kapličkovyho mostu slyšim najednou Slovenčinu a zapřádám hovor se skupinkou Čechoslováků. Navzájem si popřejem hodně štěsti, pěkny počasi a snad i bohatou pomlázku a kynem si rukou masitou. Prohlidnu si centrum, náhodně dokonce kousiček od mostu natrefim na devitku a možem frčeť ďalej.

No až tak hladky to nakonec neni, značení mi připadá troška odfláknuty, ale nakonec se z města vymotám a šlapu na Alpnach. Cestou opět móc dobry švestičky a přemejšlim, jestli z toho tady pálijou obdobně chutny mediciny jak u nás. Bojim, bojim, že to ti neznabozi nazdařbuh zavařujou do sklinek. V Sarnen už na mě čeká opět jedna optimistická tabulka - na 16 km o 560 m navrch. Dost hodně kiláčků ovšem spolyká rundfahr okolo Sarnensee, takže to nebude 16 kiláků jenom do kopce ale i rovina. Ale už se pomalu smráká a opět starej známej problém: kde spat? Má cenu vydat se ještě večer navrch? Nakonec usuzuju, že jo, protože kolem jezera je to tradičně zabydleny tak nahusto, že bych se musel složit někomu před práh. Podél zubačky jedu štěrkovym chodničkem nahoru a asi 5 kilometrů před vrcholem stoupání mě překvapí pěkná kaplička u louky, na které se pasou kolkrkuzvonkamacinkajici kozy. Za kapličkou je v lese docela pohodovej plac, kterej dle ohniště soudě už nejednou posloužil coby tábořiště, takže do toho jdu taky. Při vaření a vybalování krámů si uvědomuju divnou věc - čekal jsem, že mě budou bolet hlavně nohy, ale ty jsou docela OK. Nějak ale ztrácim cit v prstech a tak nějak vubec se ozyvaji vic ruce. Taky mi začiná docela nesnesitelně vrzat řetaz.
Dnes: 127,25 km

Sobota 16.8.2003

Naivně jsem spal širák a ráno cca 4:10 se naštěstí zničehonic instinktivně probudim a do pěti minutek začiná kapat. Akorát stihnu postavit tunel a dospim to do rána. To už sice neprší, ale sotva dobalim, opět začiná a dobihám do přístřešku připominajiciho autobusovou zastávku, kterej stojí před kapličkou. Chystám si žvanec a než tuhle bohulibou (teda hlavně mnělibou) činnost dodělám, počasi se umoudří. Když tak žmoulám v ruce lovečák, napadá mě - co natřit řetaz tim promaštěnym papirem? Z hecu do toho jdu a přemitám, jestli mi ten řetázek nežlukne?

Vyrážim a dokonce mám dojem, že to při stoupání až tak nevrže. Ale to už budou možná halucinace. Nahoře na Brunigpassu je odbočka na Mairingen. Následuje docela dobrej sešup do Meiringenu s dobrejma výhledama na protější hřebeny. Cesta padá dolů s takovou vervou, že si poprvé nazouvám na hlavu cyklistickej kokos a vařim brzdy. V Meiringenu mě vyvádí z rovnováhy zdejší značení - na jedné ceduli u mapy je šipka, která oznamuje, že tudy prochází osmička a pětka misto osmičky a devitky. V reálu ta pětka vede o pár desitek kiláků jinudy, ale to asi nikoho netrápí. Další šipka pro změnu vede na parkoviště bez výjezdu a začinám se radši spolihat na vlastní rozum, což už je co řict.

Nakonec najedu na stezku kdesi v loukách za nádražím a najednou proti mně jede nějakej závod. Projiždim okolo občerstvovaciho stanoviště, kde zásobijou pretěkáry banánama a ionťákama. Tvářim se jako drsnej závodnik, ale asi ne až tak přesvědčivě, aby mi to spolkli. Možná v tom hraje nepatrnou roli i to, že jedu v protisměru a mám kolo ověšeny báglama. Tak si to namotejte do špic, chrti!

Stezka jede nejdřív po rovině a pak se zhoupne přes kopeček do Iseltwaldu, kde opět stará známá cedulka straší stoupáním o 100 m na 2 km do Interlakenu. Jak řiká název, leží tohle město mezi dvouma jezerama a pomedzi kopečkama navíc vykukuje hřeben Eigeru, Mönchu a Jungfrau. To si někdo uměl vybrat misto k zabydlení. Těsně před městem vtrhnu do mistniho obchůdku a před stoupáním, ktery tady čeká každyho pohledunahřeben lačnyho tůristu provedu v rámci posilnění malej nákup. Citlivě vyvažuju kalorie a posilňuju se móc dobrym jogurtem s eště vic móc dobrym pivískem (s pečivem už vám nenalitnu). Projedu Interlakenem a z devitky odbočuju mrknout se navrch do Grindelwaldu na ty jejich nádherny vrcholky. Z města sice vedou místní cyklostezky, ale okázale je ignoruju. Ty totiž jdou mimo hlavní silnicu, ale lehce zvlněnym terénem. Naproti tomu cesta jde na férovku hned do stoupání a na nic si nehraje a z 20 km stojí za řeč asi jenom cca 5 km většího stoupání. Člověk se zapotí i tak, ale odměnou je mu při tak suprovym počasí, jaky tady potkalo mě, pohled na celej masiv Jungfrau a fakt to stojí za to. Vyjedu si až nahoru do města, ale je to tady klasicky turisticky středisko. Kupa hotelů, obchůdků se suvenýrama a pohledama, předraženejch občerstvoven a jedno nádraží, kam se pohodlnější poutníci mužou dopravit kodrcákem přímo z Interlakenu. Sjíždím radši zpátky na začátek městečka a uživám si to tady mnohem víc. Zkusim si hřeben vyfotit na panoramatickou fotku a u infotabule před Grindelwaldem vařim obvyklej svetr a kafe.

Kochám se nakonec privela dľho a opět se začiná něco hnat - dojim, dopiju, balim, valim. Cestou se stihám schovat před největším lijákem pod mostem a pak už dolů do Interlakenu. Kupuju pohledy a pokračuju podél jezera Thunersee. Konečně si zas jednou dopřeju koupel a pohodovou cestou s bouřkou v zádech, která se na mě nakonec naštěstí vykašlala, jedu až do budky s cykloinfo u Oberwilu, za kterou navečer skládám hlavu. Cestou si užívám fakt zupr krajinek plus hor jablek a tak akorát nedozrálé kukřky a kochám se při zastávce u pěknyho kostelíka někde snad ve Weissenburgu a malované chalupy celkem typické pro zdejší končiny. Bivakuju teda za tou budkou a poučen z předchozích nezdarů nesestrojim elektrickou kytaru ale neelektrickej přistřech z igoše, protože už mi došlo, že patron všech cyklopoutníků mě vzal letos na milost a nechává pršet přes noc, zatimco přes den mi dopřává vcelku vybornyho počasí.
Dnes: 131,17 km

Neděle 17.8.2003

V souladu s filozofiou zmiňovanyho patrona v noci obstojně padala voda. Ráno zapinám mobil a vyřizuju si eSeMeSky a najednou volají naši. No tak vzhledem k roamingu to bude drahy. Né že bych litoval mrzkyho obnosu vynaloženyho na plodnej hovor s předky, ale přece jenom mi o to miň kreditu zbyde na pravidelny informováni o svym osudu prostřednictvim textovek. Netrvá to o moc dyl jak tři minuty a kredit komplet vyčištěn. Naštěstí se s našima stihnu domluvit, že mi z rodné vlasti nadopujou kredit koňurama a dalšimu textování nestoji nic v cestě.

Jedu dál po devitce a v Zweisimmeln číhá nechutnej osmikilometrovej stoupáček. Během něho je najednou tak ňák poloprázdny zadni kolo, takže pumpuju a naivně doufám, že jsem určitě nepichl. Když pumpuju za chvilku podruhé, vidím na horizontu optimismus, jak mi mává a nenávratně mizí a já si pomalu chystám lepení. Rezervní dušu nechávám na horší časy a lepim o sto šest. Když tak montuju slepeny kolo zpátky, co to nevidim. V hájičku je i nosič, u kteryho rupnul na jedné straně úchyt u středu kola. No tak to je paráda. Jestli to pude do kytek uplně, tak asi povezu brašny na zádech. Šněruju to lavinovkou a večerní modlitby k brejlim rozšiřuju o liturgicky písně k nosiču. Když už jsem v těch opravách, radikálně řešim problém s opět vrzajicim řetázkem. Během klohnění svetrů jsem si poctivě odkládal z každyho balení bokem sáčky s olejičkama, ktery stejně akorát kazijou těm parodiim na polivku chuť a znemožňujou pořádny umyti ešusu. Schovával jsem si je, že je využiju při nakládání sojovyho masa, ale teď se mi jeden hodí na namazání řetězu. Výsledek lepší než jsem čekal a obrozenej bicykl mě veze cizinou ďalej.

Aby toho dnes nebylo málo, ledva za sebou nechám stoupání, jedu proti obstojnymu větru a něco se i žene. Nakonec neprší, takže aby se to něčim vykompenzovalo, nějak v Saanen zazmatkuju a chvilu jedu po stezce pro horáky. S trekovym kolem obtěžkanym brašnama je to zážitek nad jiny hodnotnej. Naštěstí se mi povedlo brzo najít devitku a další bludička na mě čeká před Chȃteau-ď Oex. Tam už je stezka pro horáky k tomu, abych se dostal do města, nutná a ve městě si pro návrat na devitku jedu dík předchozim zkušenostem rovnou k pěknymu dřevěnymu nádru. Funguje to a začiná etapa devitky, u které je v popisu trasy v kolonce obtížnost slůvko "Low". Jede se fakt dobře, občas z kopce a v těchdle mistech už se to jako Švycarsko jenom tváří a člověk si připadá podle nápisů a jazyka jak v regulér Fráns. V Bulle devitka stáčí opět na jih a celkem nudnou krajinkou, která nestojí za jedinou zastávku směřuje někam nad Chȃtel-St. Denis. Je teprve půl osmé a dalo by se ještě chvilku jet, ale zpoza kopce se žene fakt hustota. Stihám tak zajet do lesika u cesty a začiná fičák, že padaji větve. Radši nic nestavim a čekám, co z toho bude. Po pár krušnejch chvilkách už jenom prší, takže stavim narychlo přistřech a doufám, že zustane jenom u toho deště. Obydlí je fakt nouzovka - vybral jsem si strašně hrbatej flek a spat na žebřinách by možná byla větší pohoda než tohle. Daň za relativně suchej spánek. Karle, je neděle, co fotbalovy vysledky? To ti ty Tvoje sešivky prohráli, že se se mnou nechceš podělit o informace, anebo Sparta byla zle bita a chceš mě ušetřit?
Dnes: 109,01 km

Pondělí 18.8.2003

Rozlámany záda, ale naštěstí je tady pro začátek dlouhej sjezd do Vevey. Tam se s nějakym smysluplnym značenim fakt nikdo nezdržoval, takže se dost rychle ztratim a abych se vyhnul provozu, točim na nábřeží Ženevskyho jezera. Naštěstí měl stejnej nápad i stvořitel cyklotrasy "nambr najn", takže o svuj dalši osud se bát nemusim. Našel jsem konečně i na pohled pitnou vodu, takže vařim opět rejžu s lovečákem a to k děsnymu utrpeni mistnich psů. Nedivim se, lovečák je lovečák, co? To nejni jak ten syr vašich pánečků. Ale, sorráč, nedám, pánové, já na sejru skončit nehodlám. Mět takovej poklad, taky byste se nedělili. Po snidani zpět na mučidla a v Montreux přepřahám plynule z devitky na jedničku. Kde přesně, to nevim, značení opět nebylo z nejpřesnějších. Devitka tady končí a moje další kroky (nebo spiš směrování řiditek?) povede cyklotrasa čislo jedna.

V Montreux mě bouchne do očí zaparkovaná karosa. S timhle vehiculem už se jezdí na zájezdy snad jenom u nás! No richtig! Česká eSPéZetka mě v úsudku utvrzuje a mířím si pokecat v rodné řeči. Zmateně gestikuluju na řidiče, kterej možná nejdřiv chvilku dumá, jestli to náhodou nemá byt přepadení. Radši odstavim kolo a soukám se otevřenejma dveřma dovnitř. Chlápek je tady sám, bo čeká na zájezdníky, tak chvilku zakonverzujem, zkoušim štěstí ohledně nejakejch českejch novin, abych si početl, co doma za novinky. Bohužel nemá. Nuž nic, sbohem a šáteček.

Jak jest v této zemi zvykem, podél jezera se tahne jedna velká aglomerace a plynule se přechází z jednoho města do druhyho. Boční uličky s historickejma barákama jsou moc pěkně upraveny a přístavní atmosféra tady přímo dýše ze zdí a dlažeb. Na pobřeží omrknu i středověkej hrad a za Villeneuve konečně výjezd z civilizace na cyklostezky durch hájema. I tady si ovšem s trpezlivosťou nebohyho cestovatele zahrává podivny značení, ale jede se prakticky pořád proti proudu Rhône. Zas mě jednou zastihne něco vodních srážek, ale vydatnost neni až tak hrozná, takže se obtěžkám pláštěnou a šlapu co pedál pedál mine. Po cestě na chvilku přestává, ale u Monthey už opět prší fest, tak radši čekám pod mostem. Nerad bych spal dnes v nacucanym spacáku.

Když se to trošku vyřádi, jedu pořád podél Rhône až do St. Maurice. Sjíždím k obchůdku a propadám touze vyzkoušet místní vyhlášenou specialitku, která dala jméno i zdejšímu kraji (nebo si ho od něho naopak vzala? Nakonec vono je to jedno, ne?) Tou specialitkou je sýr Gruyere, vizážou ne nepodobnej eidamu. Za prosklenym pultem se na mě směje Gruyere Doux - 18,50 CHF za kilčo. A tož dám si teda 10 deka. Prodavačka hodí na váhu 180 g. Zkoušim protestovat, ale ve francoužštině obvykle moc dlouho protestovat nevydržím. No, on ten protest vypadá asi takhle:"....Á, no tak teda oukej" K sýru kupuju bílej chleba a na dochucení pivíčko Dortmunder v plechu. Před obchodem tu nádheru hned ochutnávám - sýr nad očekávání vynikající, s čerstvym chlebem a pivem přímo grejt. Co se jogurtu týče, není po tom chmelovym výrobku odvaha a schovávám si ho na pozdějš.

Vedlejška vede do Martigny a poprvé ve Švýcarsku musim pod švestkovnikem prohlásit: "No, nic moc". U Martigny otočka na severovýchod. Po pár kilometrech vjezd do údolí, ktery uchvátí jak smysly zrakovy, tak chuťovy. Hemží se to tady vinicema, sadama, pařeništěma, sklenikama a jinejma pěstitelskejma zařizenima. Údajně je tohle misto částí Švycarska, kde řádí Slunko tak ňák nejvíc, takže toho tady hnojně využivaji. Po pár kilometrech mám dost (plny břicho) a už se jenom kochám pohledem na svahy Alp porostly nekonečnejma vinicema. Cyklostezka je pohodová - samej asfalt a údolim se šněruje až do Sionu. Tady mě zastihne konečně SMSka s vysledkama od Karla a srdce mé plesá nad tou nádherou! Plzeň dokázala porazit sešivky a Spartička zrovna vede nad Budějkama 3:0. Oj, to máme krásně na světě!

Na hrad v Sionu nemám bohužel dostatečně schopnej foťák, tož pokračuju už po silnici do Sierre. Odtud jde jednička taky po hlavni a při vzhledu tohodle údolí mi zvolna dochází, že zas jednou nemám kde spat. Před osmou to točim do lesa u kteryho je poměrně gigavelká cedule oznamujici, že tady jako spani neé pod pohrůžkou skřipce nebo tak něco. No jo, ale když ono tak ňák neni zbytí. Nezbyvá než doufat....
Dnes: 124,48 km

Úterý 19.8.2003

Noc byla trošku nervózní, nade mnou se pořád ozyvala helikoptéra a mou již samotou poněkud zblblou mysl pronásledovaly myšlenky na strážce zdejší rezervace, termovizi, výslechy za mihotavyho svitu lampy a lehce oroseny kamenny zdi žaláře, z něhož jedině nohama napřed. Ráno se ovšem smysl pilotova snaženi vyjasnil - opodál zřejmě hoří, protože vrtulnik litá sem a tam s nepřebernym množstvim vody zavěšenym pod sebou na laně. Jinak všistko OK a dokonce i misto obvyklyho slejváku spadlo jenom pár kapek. Snidaně dnes královská - bílej chleba, sýr, džogurt a dvě hrušky. Nuž, Jiří, vzhůru pod Matterhorn!

Počasí zatim dobry, snad to vydrží a něco tam nahoře uvidim. Do Vispu jedu po hlavní a tam odbočka na Zermatt. Do této vytoužený vesničky ovšem vede šestatřicetikilometrovy stoupání, ktery mě trýzní 3 hodiny. Navíc není plynuly a pozvolny, ale během něho číhají i úseky, kde velociped sviští z kopečka a o to víc potom musí člověk vystoupat. Jsou chvilky, kdy bych svoje přibližovadlo nejradši hodil do přikopy a na všechno se vykašlal. Výsledek ovšem fantastiko - vymetená obloha vydržela a kousek za Zermattem na mě čeká neuvěřitelnej zážitek. Matterhorn se svou zasněženou špičkou se v rozpálenym letnim počasí tyčí hrdě k nebi a nezbyvá než přiznat, že jsem z toho trošku na měkko a tenhle obrázek je pro mě po tom snažení ve stoupání asi největšim zážitkem, kterej ve mně Švycarsko nechalo. Hned se odměnim svačinou, podělim se o dojmy eSeMeSkama s bližníma doma a chytá mě chuť na piviska. Nakonec si misto pivka dám nanuk a v ten moment se ve mně aktivuje moje skrytá závislost z dětství a po zbytek cesty jsem totál ztracenej.

Sjedu zpátky do Vispu a tam dál po hlavní na Brig. Trošku omylem vjedu do města, ale když už su tady, proč nedat hned další zmrzlinu, že jo? Tři franky? Nu což, lepší než absťák, ni? V Brigu se celý údolí začiná zvedat a na zbytku cesty do sedla už bude jenom tudle pohodovější, tamhle drsnější stoupání. Cestou u krajnice najdu zajimavou věcičku. Z kapsy dresu nějakymu cyklistovi vypadla energy tyčka a ještě nerozbalená tady čeká na poctivyho nálezce. Pamětliv hesla "bufet se neptá, bufet bere!" reaguju pohotově a tyčinku si schovám na horší časy, ktery zitra dozajista přindou. Uvidime, co se za nápisama "pure energy" a "95% fat free" schovává.

Bivak dnes rozdělávám těsně před setměním na louce u cesty hned za Münsterem a musim konstatovat, že blbější místo bych hledal asi dost těžko. Ale bohužel soumrak mi moc šancí na lepšiho fleka nedal a pro jednu noc tuhle nouzovku vydržim.
Dnes: 143,41 km

Středa 20.8.2003

Vzhledem k tomu, co mě dnes čeká, vstávám brzo a dosyta si uživám Slunkem nevysušenyho rosáka. K snidani opět vynikající Gruyere s chlebem a čajoch a vyrážim za totálnim sebezničenim.

Cestou do Oberwaldu je mi docela kosa, ale nebojim se, že bych se během několika následujících kiláčků nezahřál. Za Oberwaldem totiž končí ono "tuhle pohodovější a tamhle drsnější" stoupání a začiná nástup - převýšení 1070 metrů na 16 kilometrch do sedla Furkapass. Trošku optimismu do žil mi nalije pohled na německy kolečkovy lyžaře, kteři si v rámci letní přípravy naordinovali výběh na vedlejší Grimselpass. Zkoušim včera nalezenej energetickyj zázrak a cpu do sebe tyčku - chuť skvělá, stači dle návodu zalit pullitrem vody a jedem. Vysledek zhola famózní. Měl jsem skeptickej názor, že tyhle věci fungujou trošku ve stylu "víra tvá tě uzdraví", ale musím přiznat, že su překvapenej. Další hodinu mi kolo jede jak lokomotiva, i když lyžařum bez bagáže se divám jenom na záda a po chvilce už ani to ne. Cesta nahoru je nádherná, počasí taky, takže fotim jak ďas. V Gletsch je ona odbočka na trošku nižší Grimselpass, já jedu doprava podél zubačky, která vozí zhýčkany turisty na Furkapass. Nahoře jsem za 2 hodiny a něco od výjezdu z Oberwaldu a nechutně dlouho si uživám skvělejch výhledů a narcistickejch pocitů z vystoupání do sedla ve vyšce 2431 m n.m. Ještě že jsem vyjel tak brzo, provoz začiná docela houstnout. Okolo se kromě naleštěnejch kabrioletů, aut a dárců orgánů na motorkách prohánijou i kolony vojenskejch přibližovadel. Sušim rosou nacucanej spacák a igoš, doplňuju kalorie, nazuju na hlavu kokos a vyrážim dolů.

Sjezd do Andermattu je pohodovej, ale před městem klesání zvolní a začiná mě brzdit obstojnej protivětr. Mrknu se do města, tam přeskočim z cyklostezky jedna na trojku a schovávám se před přeháňkou u hotelu a na nádraží. Déšť odchází otravovat na Furkapass a já jedu dolů na Altdorf. Na začátku sešupu zastavuju a fotím si serpentiny protkany tunelama a všimnu si bílé fábky (nebo felicie?) se zlínskou značkou. Abych zahnal absťák po mateřštině, zapředu konverzačku a pak už si jedu vychutnat sjezd. Serpentiny paráda, tunely taky a skoro až do Altdorfu se jede pořád dolů. Cesta se ale tak osm kiláků před městem narovná a protivětr mi zbytek cesty docela obstojně znechutí. Musim šlapat i z kopce a dumám nad tím, že údolí zřejmě působí jak komín, kterej docela obstojně táhne. V Altdorfu su koženej, takže kupuju sváču a nanuk a dávám se dohromady.

Jsem zpátky u jezer "středniho" Švycarska a podél jezera to cyklostezka šněruje občas tunelama občas po hlavní do Brunnenu. Tady pošlu poslední pohledy, nechám se přehnat další přeháňku, koupim chleba a jedu dál. Opouštim trojku a pokračuju na Schwyz. Opět docela obstojnej slejvák, schovávám se a nálada jde pomalu dolů. Nakonec vzhledem k pokročilé době navliknu pláštěnu a razim. Za duhou doprava a vítá mě starej známej Sattel. Tentokrát jsem tady devitku našel a jedu po ní do Zugu. Podél Agerisee je to zas jedna velká aglomerace, takže kde spat? Blíží se Zug a je mi jasny, že tam se fakt nevyspim. A motat se z města za tmy, když ani nevím, jak to bude s kbivakuvhodnym placem tam, do toho radši nejdu. Těsně před sjezdem do Zugu tak točim mezi zemědělskejma usedlostma na nějakou louku, která je evidentně soukr a k nelibosti krav v ohradníku (kterou dávaji dost hlasitě najevo) se usadim v rohu pod břízkama a čekám na úplnou tmu. Během čekání si poopravuju svůj dojem ze včerejška a docházim k závěru, že oproti očekávání se mi přece jenom povedlo najít ještě blbější místo na spaní. Pode mnou září docela rozlezlej Zug a za projevů fakt šílenejch krav dojiždim Gruyere. Když se setmí úplně, troufnu si postavit tunel a soukám se do spacáku.
Dnes: 130,20 km

Čtvrtek 21.8.2003

Je to jasny - přes noc jsem došel k přesvědčení, že beru čáru na Spartu. Odvetu zápasu o Ligu Mistrů si nemužu nechat ujít, i když hrajou "jenom" s nějakym Vardarem Skopje. A že toho času k úvahám bylo. Noc byla sice tentokrát bez deště a kupodivu i bez komplikací s majitelem loučky, ale vybral jsem si k bivaku slimáčí kolonii a nikdy bych neřekl, jakej rachot nadělá slimák, kterej se plazí po igelitu. Mám tak hodně možností potrénovat se v disciplíně "pinknutí slimákem na dálku".

Brzo ráno nepozorovaně mizim a sjíždím do Zugu. Vzhledem k rozhodnutí stihnout v Praze fotbal se směruju na Cham a tam v přístavu konečně zas jednou koupačka + velky prádlo. Pocit čistoty mi nečekaně zvedá náladu a zpestření jídelníčku o kybl rejže se španělskou paštikou celkovou pohodu dotváři. Mrknu do mapy a pokračuju dál na Affoltern a Zürich. Tam netakticky vjedu do města a mám asi tak milion příležitostí toho litovat. Selskej rozum a intuice už totálně vypovidaji službu a motám se a motám a motám...

Cesta mě vyplivne před Wallisellenem a letmej pohled do mapy mi řiká, že to nakonec neni se zajížďkou až tak hrozny. Po silnici č. 1 šlapu do Winterthuru, kde je průjezd centrem naštěstí o dost hladší. Dopuju se zmrzkou a pokračuju k hranicim. Ve Frauenfeldu se nacpu výbornym sýrem styl cottage, pifsonem a dál se to začiná vlnit (bohužel hlavně směrem nahoru). V Kreuzlingenu dávám Švycarsku sbohem a šáteček, utratim posledni drobny za ňákej ten nanuk a celnice. Tady lehce vyvádim z rovnováhy celniky nezvyklou prosbou o razitko do pasu, což zjevně nedali nikomu už asi tak sto let. Hážou to jeden na druhyho a nakonec se mě ujme nějaká sličná celnice, které trvá docela dlouho, než někde nějaky razitko vubec vyhrabe. No to jsem zas jednou někomu zavařil....

Hned za celnicou je už v Kostnici brána do historickyho centra a hned za bránou Husův dům. Kruci - pul hodiny po zaviračce. Tak to jsem nezvládl. Já tady snad budu muset někde přespat do zitřka. Husa si nemužu nechat ujít. Naštěstí zatimco si šteluju muzeum do foťáku, objeví se ve dveřich průvodce a než za sebou stihne zamknout, vyrukuju na něho s dotazem, jestli už je zavřeno. Že by se mu na mé němčině něco nezdálo? No to bych se skoro urazil! Každopádně se mě hned ptá, jestli su Čech a po kladné odpovědi mám vyhráno. Prostě Češi jsou u něho snad nejváženějšim národem na planetě a dává mi pět minut, ktery trvají nakonec skoro pul hoďky. Muzeum neni nijak obrovsky a jsou tady popisky a nápisy v češtině. Průvodce mě taky překvapí pár českejma slovičkama a po mym sešroubovanym rádobyněmeckym dotazu na další památky tykajici se Husa, mě směruje na Husův kámen. Tak nějak mě hřeje u srdce, že zatimco "konverzujem", nakouknou dovnitř Taloši a když přiznají, že nejsou Češi, jest jim muzeum zapovězeno. Pohodovymu pruvodcovi učinim pochvalnej zápis do návštěvní knihy a vyrážim za Husovym kamenem. Netrefim. Zato zabloudim ke katedrále, v které probihal onen nestrannej koncil, takže prohlidka. Posilnim se třema kopečkama vynikajici zmrzky a druhej pokus. Tentokrát k Husovymu kamenu, což je místo, kde údajně upálili Jana Husa, trefim a pak vyrážim k přístavišťu. Opět zmrzka - závislost frčí naplno. Přes most razim z Kostnice pryč a když tak studuju mapu, najednou lup - nasmažila to do mě zezadu nějaká malá holka na kole. Naštěstí měla helmu a ani zuby si při pádu nevyrazila, ale utěšujte děcko v němčině. Vypadá to v mym podání asi jako zmiňovanej protest ve francoužštině. Naštěstí to bere do ruk přítomná matka, kerá neni histerka a čas, kterej ušetří tim, že mi nenaliská, věnuje utěšování dcerky a dává mi milost

Další směr je na Dettingen a zvykám si na jiny značeni a jinej styl cyklostezek. Západní výběžek Bodamskyho jezera je potřeba objet, pokud člověk nechce obětovat horentní sumy za trajekt do Meersburgu, takže se kopečkoidnim terénem prokousávám obloučkem kolem jezera a po cestě si vybirám misto k noclehu. Ani na téhle straně hranic to neni v tomhle smyslu zrovna ružovy, takže nakonec spim v jablečnym sadu za hromadou baliků slámy u Bodmanu a sázim se sám se sebou, jestli dojede brzo ráno někdo na sklizeň. Máčim sojovy maso, abych se mohl těšit na vydatnou ranní krmi.
Dnes: 148,83 km

Pátek 22.8.2003

Vstávám celkem brzo, abych byl připravenej k závodu o holej život s nedůtklivym sadařem. Vařim maso (i když jenom sojovy) s těstovinama a intenzivni autosugesce má na svědomí, že si moje chuťovy buňky přindou na svoje. Balim saky, přidávám k nim i paky a pořád podél Bodamskyho jezera směruju řiditka do Unteruhldingenu. Tam je totiž muzeum staveb na vodě z doby bronzové, železné a litinové nebo jaké to vlastně, ale nakonec mám smulu. Ne že by už neměli otevřeno, ale samozřejmě ani tady není nic zadarmo a Unteruhldingen není až taková metropole, aby tady někdo zřídil směnárnu. Dolary a švycarsky franky mi k užitku moc nebudou. Jediná banka, která tady je, nesměňuje a bankovnice mě směruje "jenom 1 až 2 kiláky" dál po cestě do Meersburgu, kde si určitě vyměnim. Nasisám do muzea chvilku aspoň přes plot a jedu vstříc zmiňované směnárně. Nakonec to je lehce přes šest kiláků a ačkoli bych se i podival, tak sorry, vážení prapředci, ale za popojíždění tam a zpátky s napakovanym kolem kvuli několika kulničkám na vodě mi přece jenom nestojite. No, je fakt, že s odstupem toho trošku lituju, ale co už.

V Meersburgu hned obětuju něco málo z nově nabytyho euroobnosu na zmrzku (mimochodem mintstraciatella je docela hnus) a šplhám starobylejma uličkama mrknout se na nejstarší obývanej hrad v Němcich (počátky snad v 7. století?). I tady jenom nakukuju, páč s kolem smula. Hrad mi přinde dost malej, ale tenkrát asi nějaky nároky moc neé. Prondu si centrum, ochutnám hrozny v obecni hroznárně, projedu se po nábřeží a dám poslední koupel v Bodamskym jezeře.

Abych měl jistotu, že fotbal fakt stihnu, naplánuju si Německem co nejkratší cestu a vyrážim na Markdorf a Ravensburg. Podél hlavní cesty vedou docela dobry asfaltovy stezky pro bicyklisty a cesta utiká nezvykle rychle. V Ravensburgu čučim do mapy a s mou myslí se potká na pohled geniální nápad zkrátit si cestu po vedlejškách na Winegarten a přes Wolfsegg. Kterej hlupák projektant asi nalajnoval tu hlavní takovou oklikou?

Poměrně brzo mi docvakne, že ten hloupej rocht su tady jedině já. Cesta je strašná - "navrch" se tady střidá vytrvale s "dolů" - a za každym stoupáním následuje sešup jenom proto, aby další stoupání bylo o něco horší. Po několika kilácich urputnyho snažení si začinám nadávat a aby toho nebylo málo, zjistim, že mám nějak prázdny zadni kolo. Pumpuju, sedám na kolo a při jednom sjezdu mi do rukávu vlitne vosa a na pár dalších časovejch jednotek mi umrtvuje pravy rameno. Mezitim se opět vyprázdni zadní kolo a je jasny, že jsem zas jednou pichnul. Lepim přímo u příjezdové cesty k nějaké samotě, kde je aspoň trocha stínu pod stromem. Obyvatelstvo usedlosti mi za chvilku zničehožnic donese kybl s vodou, abych mohl kudy mi uniká vzduch "probieren", jak jsem vydedukoval ze sáhodlouhyho monologu hlavy rodiny. Dětičky nechtěly zustat pozadu a dotahly autopumpu, když viděly, jakou parodiou na pumpu se snažim svoje kolo našťouchat vzduchem. Fakt jim neumim vysvětlit, že šlaušek jejich pumpy si zrovna netyká s mym ventilkem, takže jenom zdvořile poděkuju a dělám ze sebe před dětma totálniho trotla, když mě tak z dálky pozorujou, že neustávám ve snaze napumpovat to tim tintitkem od authora. Ovšem přísun zážitků neustává - když montuju kolo zpátky, zlomim u toho už tak prasklej hlavovej klič a je jasny, že už pichnout prostě nesmim. Kromě toho matky nejsou ani zdaleka dotaženy na fest, takže nezbyvá než doufat, že se kolo nepohne a nezačne drhnout o vidlice.

Vracim pučenou vybavičku, slušně poděkuju, aby si náhodou mistni nemysleli, jaci jsou ti Češi balíci a pokračuju v přibližování se ku rodné hroudě. Konečně Leutkirch, tam stáčim na Memmingen a po cestě se dávám do pořádku na benzince = zmrzlina plus umyt ruky zakydany při spravování bicyklu. V Memmingenu musim bohužel opět přepřáhnout na vedlejší komunikácie, protože to, co se v lehce přestárlé mapě tváří jako hlavní silnice, je dnes už silnice toliko pro motorovy přibližovadla a to já jaxi nejsu. Vedlejška naštěstí poměrně zdařile kopíruje hlavní tah až do Mindelheimu. Cestou si dopřeju jedno točeny a navečer už opotřebovávám dlažbu náměstí v Mindelheimu. Opět neodolám zmrzlinovymu nářezu a bezradně študýruju mapu, která ne a ne nabídnout nějakou smysluplnou cestu na Mnichov, po které by mohli jet i cyklisti. Všimne si mě nějakej domorodej pár ve středních letech a směrujou mě na Buchloe. Jsou to člověci komunikativní a na překážku jim není ani fakt, že s tímhle němčinyneznalym pakem to bude chtit notnou dávku trpělivosti. Vařim svoje mozkovy buňky a těžce se rozpominám na těch pár sloviček, ktery do mě během školnich let nalil cech následovníků Jana Ámose. No, ono to ani s vědomostma mejch konverzačnich protivniků nebude až tak žhavy, páč "čechiše katoliše reformátor Jan Hus" jim evidentně neřiká zhola nic a bez úspěchu dumají nad tim, co mě vlastně v té Kostnici tak zaujalo. No tak přej Vám pámbu dobrou noc, já už musim.

Vyjedu jenom z města a kousek za ním je mi přán statně vzrostlej jehličnatej les, kterej je jak dělanej na "Übernachtung" pro osamělyho cyklistu. Ustelu si pod smrkem, uvařim kafčo a nechám ve své mysli rozhostit klid pozdněletního večera. Ještě si mě za svitu reflektorů prohlidne zdejší nimrod, ale když zjistí, že nejevim znaky sabotérsky smýšlejíciho žháře, odjíždí i se svym přibližovadlem do dálav. Měj se tam pěkně, kluku myslivecká.
Dnes: 166,08 km

Sobota 23.8.2003

Večer jsem si všechno nachystal, tož ráno frajeřina - vařim polivku ze spacáku. Snidám, dávám si dohromady, co je za den, balim a razim na Buchloe a Landsberg. Tam posedim chvilku na náměstí, nadopuju se müsli nesmyslem a vystoupám si kopeček nad město. Tam začiná pohodová vedlejška bez provozu podél dálnice. Ňáko se mi dnes moc nechce šlapat - že by KOPR nebo krizovka? Naštěstí přichází (nebo spiš přijíždí) nečekaná pomocná ruka. Za Landsbergem z vedlejší přijíždí ňáká Němka (tak okolo 50 let) na galuskáču, chvilku se drží za mnou, pak přijede na mou úroveň a zapřede řeč na moje "ležací" řiditka (jakpa se tomu vlastně řiká odborně? no prostě taková ta pozohybaná trubka s podpěrama pod lokty přišroubená k normálnim řiditkum). Paní, já ten váš jazyk neumim. Opět jedna z rodu těch trpělivejch, takže docela pokecáme jak kdo zbožňujem jízdy na kole, odkud jedu já, kam ona, co že tak sami a tak. Mimochodem se ženština pochlubí, že byla na kole i v Pšonsku a tam jí ho nějakej nenechavec lohnul - jak kdyby snad v Polsku někdo kradnul, že jo, Mikesu? Tož jí nezbylo než se sbalit a zpět do rodné Germánie dojet vlakem - holt smolařka. Za hovoru a během konstantně slušné rychlosti hned deset kiláků pryč, paní mě nasměruje dál a odpojí se. Zas jedu sám, ale nějak mě to nakoplo, odpor ke šlapání je pryč a valim.

V Inningu zastávka na sváču (biskupskej chlebiček za 0,8 + obvyklej nanuk = bez chyb). Další cesta na Mnichov je mi trochu záhadou a před obchodem zaslechnu útržek řeči našich východních sousedů. Slovenskej živitel rodiny háže ramena, že už tady jako nějakou dobu jsou a že do Mnichova jedině tady, pak tudy a tam už směrovky, to že jako jináč to mám marny a odchází se s rodinkou vylepit na pláž. Nějak tak pociťuju potřebu si ona slova ověřit a i moje neaktuálně stařičká mapa mi prozrazuje, že bych si zajel oproti jiné možné cestě asi tak dvacet kilometrů. Můj zděšenej výraz v tváři zaujme jazykůznalyho domorodce a ten mi polámanou angličtinou vysvětlí, že ta vedlejška podél hlavního tahu na Mnichov nekončí a že se jenom šikovně a dost nenápadně přelije na druhej břeh té quazidálnice, takže mám vyhráno. Herr Got Vám to bezahlen, dobrý muži.

Pokračuju na Mnichov a těsně před nim si to zas jednou pěkně zkomplikuju, aby cesta nebyla fádní. Do města vjedu oklikou přes nějaky jižní okrajovy čtvrti a dál se radši ptám každé živé duše, kterou potkám, na cestu k Olympijskymu stadionu. Jednak proto, že to je docela dobrej orientačni bod a jednak proto, že v skrytu duše doufám, že si prohlidnu slavny působiště dvou bundesligovejch celků. Mnichoučani mě nasměrujou ke kýženymu bodu a je to tak trošku v háju. Zrovna se schyluje k domácimu zápasu Mnichova 1860, takže prohlidky, pokud tady obdobně jako na jinejch stadionech za normálnich okolností jsou, dnes nepřipadaji v úvahu. Obhlidnu si stadion s charakteristickym "skleněnym" zastřešenim aspoň zvenku a vyjedu si na kopeček, kterej trůní nad celym Olympijskym parkem. Stadion odtud vypadá taky dobře, chvilku posedim, dodlabu zbytek biskupskyho chlebičku a orientuju se na severovychod. Totiž takle - vzhledem k tomu, že moje mapa Rakouska zabirá část jižniho Německa právě jenom po Mnichov, čeká mě teď nějakej ten kilometr naslepo a jediny, co diky Karlovejm eSeMeSkám vim, je to, že bude dobry jet na severovychod na Landshut a Deggendorf. Takže sjedu timhle směrem z kopečka zpátky do Mnichovskejch ulic a ověřim si v autoatlasu v prodejně na benzince, že jedu přibližně dobře. Žlutá (čili jde o vedlejší cestu vhodnou i pro bicyklaře) směrovka s nápisem Landshut mě definitivně přesvědčí o správnym úsudku a jede se.

Cesta gut, provoz taky OK, takže jsem v Landshutu eště dnes. Ono vlastně i zitra bych byl v Landshutu dnes, ale to by nebylo to pravy dnes. No nic, asi už mi z té samoty v daleké cizině trošku hráblo. Každopádně jsem tak rychlej postup Germánskem nečekal, tož si v "Biergartenu" v Landshutu dopřeju jedno točeny. Ověřuju radši opět cestu na benzině v mapě - OK - vedlejška podél dálnice na Deggendorf. Ještě nějakej ten kilometřík ujedu, navečer se spokojim s tim, že mám splněny, a neodolám a v jedné vesničce v zahradní reštyce okusim čepovany citronovy. Už jsem ho měl po cestě v lahvové podobě, ale musim řict, že točeny je to sehr gut.

Vyjedu za dědinu a vzhledem k tomu, že je to zas jednou trošku hustěj zalidněná oblast, radši si moc nevybirám a nedaleko chladici věže nějaké elektrárny lezu u cesty do křoví, v kterym se skryvá travnatej plácek, a skládám se k přespání. Zitra je neděle, takže si naložim sojovou flákotu k svátečni snidani a jmu se chrnět.
Dnes: 188,22 km

Neděle 24.8.2003

Ráno si tak ňák uvědomim, že přece jenom aspoň trochu jsem si misto vybirat měl, protože nejenom že je tady nadměrně hrbato, ale onu hrbolatost mistniho terénu má na svědomí dost početná armáda mravenců. Jsou docela mirumilovni, takže mě nepoštipali, ale zato vlezli, kam mohli. Navic se jim ani trochu nelibilo, když jsem jim při vařeni dik té jejich hrbolaté rodné hroudě vylil do bydliště ešus s naloženym sojákem. No, kluci, já z toho taky nejsu odvázanej. Druhej pokus s vařenim už je úspěšnější a dopřávám si něco lahodnejch soust těstovinovosojovyho nářezu.

Opouštim mravenčí sidliště a pokračuju na Deggendorf. Pipne mi SMSka od Karla, kterej mě povzbuzuje k heroickejm výkonům a že mě dnes čeká v Klatovech. No to je snad sranda, ne? No, nakonec, když se nad tim tak zamyslim....to je výzva! Cesta plynule utiká, jede podél hlavní a v Wallersdorfu mi chybi 20 kiláků. Tady se to točí troška vic na sever, než bych čekal, ale hlavně že to za stabilně malyho provozu pokračuje. Trošku mě mate houstnoucí výskyt cedulí s nápisem Straubing, kam teda určitě nechcu, ale zdařile to ignoruju. Ovšem v Strasskirchenu to mám do Deggendorfu furt těch 20 kiláků! Sakra, někde bude problém. Osvědčená taktika, kterou jsem měl zvolit o pár kiláčků dřiv - jedu na mistni benzinku a listuju v mapě. Hm, dobry, Jiřislave, to se ti moc nepovedlo. Přes Irlbach jedu do vysněnyho Deggendorfu a pul cesty se sebou nemluvim a zbytek cesty si nadávám.

Když do Deggendorfu konečně dorazim, směruju se k prvni cukrárně se zmrzlinou a Karel radi přes SMS jet na Regen. Hned za městem na mě ale vybafne stoupák jak vepř a uvrhuju Karla do klatby. Vypotim asi čtyři litry tekutin a pak už to docela ujde. Do Regenu je docela sešup a připravuju se na to, že tenhle komfort si zas pěkně odstoupám. Během sjezdu zaslechnu, že mi vzadu něco upadlo. Než to se svejma lehce opotřebovanejma brzdama zastavim, vidim v dáli za sebou na cestě ležet svoje slunečni skla, ktery jsem měl strčeny za gumicuk na brašnách. Na tu dálku nepoznám, jestli už dílo zkázy dokonaly pneumatiky aut, ktery jely za mnou, ale překvapilo by mě, kdyby tomu tak nebylo. Stejně byly praskly obroučky a vypadávalo mi levy skličko - nechávám je nevděčně a macešsky svymu osudu, bo se mi zrovna nechce jet za hustyho provozu, kterej tady je, v protisměru a zachraňovat nezachránitelny torzo.

V Regenu pro změnu nanuk a hledám vedlejší do Zwiesel. Ovšem nebylo by to ono, kdyby šlo všechno jenom hladce, že. Vzadu opět podezřelej zvuk a nechtěny se stalo skutkem. Zadni kolo poskočilo a svědomitě drhne o vidlice. To jsou ty zlomenym kličem nedotahnuty matky. Skvěle, co teď? Oslovim německyho cykloturistu a ten, ač se sice tváři, jak mi strašně rozumi a jak moc umi anglicky, absolutně nereaguje na moje prosby o klíč, zato ovšem urputně udržuje všechápající a naslouchající výraz ve tváři. No tak snad radši ahoj, kluku. Posunu kolo ručně a doufám v zázrak. Nakonec na hranice už to je jenom tak dvacet kiláků. Když ovšem trošku víc zaberu ve stoupání, je to tam, kde před chvilkou a jenom rodiči vštěpená slušnost mi nedovoluje vyjevit kde. Sjedu zpátky do Regenu a přepadnu dva Hermany, kteři ládujou kola do karavanu a co se angličtiny týká, vypadají nadějněj než ten mezek před chvilou. Tudiž nemusim ubližovat němčině a poměrně rychle se dopracuju klíče čislo patnáct a oživuju naděje na Klatovy.

Cesta jde trošku do stoupání, ale dá se to. Bližim se k hranicim kiláček po kiláčku, projedu kolem Zwiesel, okolo mě pořád vic a vic aut s českejma značkama. Srdce plesá a nuti do pohybu nohy, ktery jediny si uvědomujou, že ač to jde k hranicim mirně z kopce, musim proti větru vydatně šlapat. Nedočkavě vytahuju pas a těšim se na překročeni hranice do rodnejch zemí koruny české. V Železné Rudě si konečně nechám orazit veřejnou listinu a radostně si uvědomuju, že i ty zástupy vietnamcu podél cesty tady mluvijou césky! Už už se vidim ve vlaku do Klatov, kterej dle Karlovo inštrukci jezdí "každou hodinu". Ženština v pokladně na nádru je jinyho názoru. Vlak jede za dvě a pul hoďky a zjednodušená přeprava kol?
- "Na to zapomeňte, mladíku, tenhle vlak vám vezme kolo jedině za padesát do služebního oddílu."
- "Ale já jsem jel s kolem dycky za dvacku na zjednodušenou přepravu, pani. Dokonce i rychlikem Zábřeh - Praha!"
- "Jó? A už jste jel TÍMTO rychlíkem?"
- "Ne...."
- "No tak vidíte, TENHLE vám to prostě nevezme! Za padesát!"
Nechávám ajznboňačku i s vytisknutym listkem za sklem pokladny a jedu radši na Klatovy kolmo. Odpověď domorodců, že na Klatovy je to tudy nahoru, mi připominá, že su na Šumavě a přehazuju na lehky převody. Ve stoupáku nad Rudou konečně českej nanuk a českej gambáček a posilněn touto lahodnou dvojkombináciou vystoupám nad Rudu. Tady dojedu dva maniky na horskejch kolech, čehož jeden z nich využivá a ve stoupání se zavěsí a drží se za mnou. Dám s nim hovor ve snaze slyšet, že teď už to bude furt z kopce. Novej známej ovšem odpověď netuší a že tudy jede do Klatov (ač Klatovák) taky poprvé a dál jedem spolu. Kámoše obětoval a počká na něho až v Klatovech. Klesání přes Čachrov, kde je dle něho gut hospoda s kvalitnim a hlavně velkoobjemovym jídlem (škoda že spěchám), dál přes dalši a dalši vesničky a vlastně až do Klatov fakt z kopce. S borcem nakonec dobrej pokec a před Klatovama mě protahne zkratkou mimo asfaltku podél potoka přes park a nasměruje mě na Karlovo adresu. Dik a čau.

Finální třešnička na dortu - poslední ministoupání k Residencii del Karlos, kde mě Karlik vitá vychlazenym gambáčkem a bazénem na zahradě. Seznamuju se s Karlovo rodinou a zcela neúčinně se bráním (Jirko, ruku na srdce, chtěl ses vubec ubránit?) nabídce paní Husové ohledně móc dobré večeře. Po čtrnácti dnech si zdegenerovany chuťovy buňky dopřávají něco, čemu se fakt dá bez uzarděni řikat Jídlo. Paní Husová, tímto ještě jednou děkuju nastopadesátšestkrát! Karluv tatínek mě pro změnu zasvěcuje do něco málo sportovnich událostí proběhnuvšich po dobu mé nepřitomnosti a tak co se Klatov týká a vubec celé dynastii Husovejch - jedním slovem pohoda. No a bazén? Ten dvě pohody :-) Večer sedáme s Karlosem na železnyho oře a "ku Praze uhání vlak...."
Dnes: 180,52 km

Sečteno podtrženo.

Jak to všechno rádoby smysluplně uzavřít a zhodnotit? No, konečnej účet čítá cca 2130 ujetejch kilometrů, 3-4 ztraceny kila váhy tělesné, dozajista nepřeberny množstvi svalové hmoty vyskytnuvši se na mé mladické muskulatuře, žaludek zkaženej nedostatečnym přísunem kaloricky hodnotné stravy, dvakrát pichly kolo, něco málo dalších defektů, ktery nestály za řeč, a hlavně - hromada dojmů, zážitků a pocitů. Švycarsko odměnilo mě za tu cestu squělym počasim, nádhernou krajinou jezerní, horskou jakož i veškerou jinou a na lidi tež neni proč si stěžovat. Nátura, pravda, trošku jiná, ve srovnání s našincem řekl bych možná odtažitá, leč bez předsudků a touhy činit problémy cizincum z krajů dalekých východoseverních. A pokud mě hodlá někdo následovat a touží po oné odpovědi na otázku, zda šel bych do toho znovu, byv zbaven té počáteční naivity a vědouc, co mě čeká? Tak tedy věz, dychtivče, že šel. A vřele doporučuju všem, kteří jsou schopní se byť jenom udržet v sedle a uvist bicykl v pohyb. Jednoduše - stojí to za to....

A na samej závěr jedno poděkování za neocenitelny služby: kdo si chce vyjet za hranice všedních dnů a nedokáže si svůj život představit bez sledování sportovních výsledků všeho druhu, hlavně pak fotbalovejch, ten by si měl nasmlouvat předem ňákyho toho informátora. Tímto děkuju Karlovi za bezchybny zhostění se této funkce, dík čemuž mi docházely tak fajnovy zprávy, jako že sešivky prohrály v Plzni, Sparta vyhrála první zápas o LM ve Skopji apod. To určitě Karel jako slávista nesnesl zrovna s úsměvem na rtu, ale přesto informíroval zhola objektivně.... :-)


Článek v rámci spolupráce poskytla webová stránka: borivoj.webpark.cz/


 Mapa státu  Švýcarsko (cestopis) všechna města státu  Švýcarsko (cestopis) Největší města státu  Švýcarsko (cestopis) Foto / obrázky k článku  Švýcarsko (cestopis)

 Legální použití článku  Text článku je dostupný pro Váš blog/web za podmínek

 Článek Switzerland  v angličtině (ENG)...
Poradna k článku
Švýcarsko (cestopis)
Diskuze k článku
Švýcarsko (cestopis)
Fotosoutěž
Psi, kočky a td.




Navigace: A B C Č D E F G H I J K L M N O P Q R Ř S Š T U V W X Y Z Ž VŠE


Podpořte nás · Kontakt· Kniha návštěv · Hry online · Games online
Copyright (c) 2017 by CELÝSVĚT. Všechna práva vyhrazena!
Kontaktní e-mail: celysvet(zav)email.cz






Švýcarsko (cestopis)
Švýcarsko (cestopis)


Švýcarsko (cestopis)
Švýcarsko (cestopis)


Švýcarsko (cestopis)
Švýcarsko (cestopis)


Švýcarsko (cestopis)
Švýcarsko (cestopis)


Švýcarsko (cestopis)
Švýcarsko (cestopis)


Fotogalerie (44)...


Přidat foto...



Poradna
Poradna
Poslední dotazy:
09.05: Prosím, v případě havarie u Basileje dejte velký pozor na odtahovku S+S Nut...
22.02: Ahoj všem, chci se zeptat zda máte někdo zkušenost s pobytem, prací či stud...
29.10: Máte-li zájem o jakékoli podrob nější informace na téma: Švýcarsko , neváhejt...
HELP !

IQ test online

Hry online
Svátek má  Arnošt, zítra Kvido