Leoš Janáček

Leoš Janáček
Zvětšit :::
Leoš Janáček patří k našim nejproslulejším a v rámci světové moderny nejvýznamnějším autorům. Leoš Janáček byl sbormistrem řemeslnické besedy Svatopluk, dirigentem Besedy brněnské a dokonce ředitelem varhanické školy.

Datum narození: 3. července 1854 Místo narození: Morava, vesnice Hukvaldy na Lašsku Datum úmrtí: 12. srpna 1928 Místo úmrtí: Morava ŽIVOTOPIS: Leoš Janáček - a jeho studia hudby. Leoš Janáček studoval intenzivně lidovou píseň, především moravskou a slezskou (později též ruskou), aby z ní vytěžil jak po melodické, tak harmonické stránce svérázné podněty. Lidové písni (zejména jeho rodná lašská lidová kultura měla u něho prioritu) se věnoval jako sběratel a folklorista. Po vzoru Dvořákových Slovanských tanců zkomponoval i on své Lašské tance. Navíc studoval i intonaci mluvy, její závislost na konkrétních životních situacích, což mu pomáhalo nalézt adekvátní melodický výraz v operní tvorbě. Se svými "nápěvky" nepracoval mechanicky, jak mu mnozí kritikové vyčítali, ale tvořivě. Leoš Janáček byl především hudebně dramatickým autorem. Po operách Šárka, Počátek románu a Osud pracoval deset let na své nejpopulárnější opeře Její pastorkyňa, vznikající na prozaický text G. Preissové. Toto dílo patří - spolu s další operou Káťa Kabanová - k vrcholům světové moderní opery vůbec. Osobitost Pastorkyně, v cizině nazývané Jenůfa, je mimořádná: Janáček vychází z moravského folklóru, opírá se o zkušenosti se svými nápěvky. Opera, ač její premiéra odezněla v Brně v roce 1904, čekala 12 let na uvedení v Praze. Teprve pražská inscenace a o tři roky později nastudování ve Vídni udělaly z autora světoznámého mistra. Tento úspěch vlil do dvaašedesátiletého autora novou mízu, nový zápal v tvůrčím snažení. Jeho další opery Výlety pana Broučka, Káťa Kabanová, Příhody lišky Bystroušky, Věc Makropulos a Z mrtvého domu jsou geniálními výtvory zralého mistra. Skladatelova mnohotvárnost je v nich obdivuhodná: v těchto dramatech se Leoš Janáček projevuje jako rusofil, svérázný myslitel, prosazuje se jako pěvec nefalšované lásky i jako autor, jenž se po vzoru Karla Čapka zamýšlí nad štěstím lidské bytosti ve vztahu k dlouhému věku. Leoš Janáček byl umělcem obrovské vitality, drobné postavy s bohatou hřívou vlasů a výraznými rysy tváře i celé osobnosti; i ve stáří upadal do tvůrčích extází. Těžké krize svého života překonával takřka nadlidskou prací. Z mimooperní tvorby zasluhují pozornosti orchestrální rapsódie Taras Bulba na námět Gogolovy povídky, pětivětá Symfonietta a Glagolská mše, jež vznikala na staroslovanský text oslavující lidový dávnověk Slovanstva. Významné jsou i jeho sbory na sociálně cítěné básně Petra Bezruče - Kantor Halfar, Maryčka Magdónova, 70 000 aj., jež rozhodující měrou ovlivnily vývoj sborového zpěvu u nás. Ale i oba smyčcové kvartety - prvý komponovaný podle Kreutzerovy sonáty L. N. Tolstého, druhý nazvaný Listy důvěrné - prozrazují svérázný rukopis svého autora. Leoš Janáček - a jeho díla. Celý život mluvil Leoš Janáček krátce a úsečně - tak, jak mluví lid jeho rodného Lašska a celé severovýchodní Moravy. A taková byla i jeho hudební řeč, když se v 90. letech oprostil od romantické tradice a vybudoval moderní hudební styl. Intenzivně se věnoval sběru, upravování a vydávání lidových písní a tanců, jeho Lašské tance patřily hned vedle Dvořákových Slovanských k nejoblíbenějším symfonickým stylizacím svého druhu. Vlastní osobité hudební vyjadřování však na folklóru nezaložil: výrazem životní pravdy mu byla lidská řeč. Její koncentrované projevy emotivně vzrušené i utěšené - nápěvky mluvy - se staly základy hudebních staveb oper: tragédie z venkovského života Její pastorkyňa, satiricky posměšné i aktualizovaně heroické a historické fikce Výlety pana Broučka, hlubinných sond do psychologie lidí, vystavených mezním situacím, v Kátě Kabanové, Věci Makropulos, Z mrtvého domu, přírodní lyriky v Příhodách Lišky Bystroušky. Taková je i hudební poetika vizí hrdinských zápasů v symfonické rapsodii Taras Bulba a jásavé oslavy osvobození v Sinfoniettě, vášnivých hudebních výpovědí smyčcových kvartetů Z podnětu L. N. Tolstého Kretzerovy sonáty a Listy důvěrné, Zápisníku zmizelého pro hlasy a klavír, protestů proti sociálním křivdám v klavírní sonátě Z ulice i sborech na P. Bezruče, intimních obrázcích z klavírních cyklů Po zarostlém chodníčku a V mlhách, v monumentální Glagolské mši. Leoš Janáček – a jeho Glagolská mše. Glagolská mše, kantáta pro sóla, smíšený sbor, orchestr a varhany byla komponována od 5.srpna do 15.října 1926 v Luhačovicích a Brně. Janáčkovi bylo tehdy 72 let, ale kritiku, která ho po prvním uvedení tohoto díla označila jako "věřícího starce", tvrdě odmítl; odpovědí v Literárním světě vysvětluje také svou víru: "Chtěl jsem zde zachytit víru v jistotu národa na podkladě ne náboženském, ale na tom mravném, silném..." Proto také Glagolskou mši zamýšlel jako dar k jubilejním oslavám 10. výročí zrodu naší první republiky a k výstavě soudobé kultury roku 1928. Jednou z důležitých příčin Janáčkova zaujetí pro tento námět byla silná cyrilometodějská moravská tradice. Leoš Janáček se sám zúčastnil velehradských církevních slavností v roce 1869 a od mládí spojoval s touto tradicí i lásku k slovanským národům. Svůj význam měla také skutečnost, že Janáček od dětství důvěrně znal chrámový život od prostého obřadu v rodných Hukvaldech, přes slavné figurálky, k nimž putoval s otcem, učitelem a hudebníkem, až k slavnostním ceremoniím v augustiniánském chrámě na Starém Brně, kde byl od 11 let zpěváčkem a později ředitelem kůru a varhaníkem po svém učiteli Pavlu Křižkovském. Text mše, motivován prvky staroslověnskými a často církevně slovanskými, je nejblíže jazyku chorvatsko-hlaholskému a Leoš Janáček jej pravděpodobně kombinoval z několika různých předloh. Použil jej ke zhudebnění tradičních částí mše-Kyrie, Gloria, Credo, Sanctus, Benedictus, Agnus. Z tzv. "proprium missae" nezhudebnil žádnou část, zato připojil orchestrální úvod fanfárového rázu, varhanní sólo po Agnus a závěrečnou Intrádu pro orchestr se slavnostním hlasem žesťů a tympánů. Celkové pojetí prozrazuje, že skladatel se silně inspiroval celým lidovým kostelním prostředím, příchodem a odchodem kněží a lidu po mši, zvukem kostelního orchestru a improvizacemi varhaníků. Pro všechnu tuto blízkou formální příbuznost liturgickému obřadu je to dílo svým obsahem a také vyzněním necírkevní, plné světských pocitů a širšího filozofického záběru. Leoš Janáček psal v řeči slovanských věrozvěstů proto, že v této tradici viděl jedno z velikých pout slovanských národů. "A vysoký je ten chrám , až do nebes klenby sahá. A svíčky tam hoří, to jsou vysoké jedle a na vršku mají zažehnuté hvězdičky. A zvonky v chrámu, ty mají stádo oveček. O tom chrámu jedná se v tom mém díle. Znázorňuji v něm tak trochu pověst, že když Kristus na kříži byl rozepjat, roztrhla se nebesa. No, rachot dělám i blesky... Slavíci, drozdi, káčata, husy, dělejte muziku!" Taková je Janáčkova představa. Glagolská mše nese typické znaky Janáčkova vrcholného stylu, tak jak jej známe z oper Liška Bystrouška, Káťa Kabanová, Věc Makropulos i z orchestrální Symfoniety. Tvůrčí metoda vykrystalizovaná v Její Pastorkyni a spočívající v častém opakování motivů, úryvkovitosti a dramatické zkratce, stejně jako v umění sekvencí s progresemi, dostoupila v tomto díle vrcholu. Mša Glagolskaja se svojí dramatičností, stejně jako světským a lidovým výrazem, řadí k největším uměleckým dílům světové hudební literatury. Leoš Janáček - a jeho životopis. Leoš Janáček se narodil 3. července 1854 na Hukvaldech u Příbora. Pocházel z nesmírně chudé rodiny - měl 12 sourozenců, z nich ovšem pět zemřelo - právě proto, že bída a špatné životní podmínky podlomily jejich zdraví. Když chtěli rodiče nějak zlepšit špatnou situaci, rozhodli se, že malého Leoše pošlou do Brna, aby zpíval ve sboru augustiniánského kláštera. V klášteře získal Leoš Janáček jedinečné hudební vzdělání, hlavně díky tomu, že měl tyto děti na starosti vynikající skladatel Pavel Křižíkovský. Leoš Janáček studoval hudbu i dále - nejdříve na učitelském ústavu, pak v Praze na varhanické škole, nakonec ještě v Lipsku v Německu a ve Vídni v Rakousku. Leoš Janáček se velice brzy oženil se Zdeňkou Schulzovou (jeho žákyní, dcerou ředitele školy), které bylo v době svatby necelých 16 let. Za rok se jim narodila dceruška Olga a později syn Vladimír, syn ale naneštěstí ve 2 a půl letech zemřel na spálu. Všechen jeho zájem se potom upjal ke dceři Olince. Shodou osudu však i ta těžce onemocněla, a následně zemřela, když jí bylo pouhých 21 let. Leoš Janáček tehdy napsal svou nejznámější operu, Její pastorkyňa. Jeho zklamání se ještě prohloubilo, když dílo, kterému věnoval tak velké úsilí, nebylo v Praze přijato do Národního divadla a bylo označeno za neschopné provozování. Na konci života se Leoš Janáček dočkal velkých úspěchů. Byl oslavován (nejvíce v Anglii a Itálii), jeho opery byly hrány v Německu i v řadě jiných zemí. Leoš Janáček zemřel náhle - v Ostravě. Nachladil se o prázdninovém pobytu v rodných Hukvaldech a byl převezen do ostravské nemocnice, kde 12. srpna 1928 skonal. Článek v rámci spolupráce poskytla Základní škola v Třebívlicích: zstrebivlice.blog.cz


Více na www:
 Www.celysvet.cz
 Zobrazit článek
 Zobrazit forum
 Psi plemena (486)