Obezřetný strašpytel

aneb o tom, jak se bojím neznámých věcí a jak hlídám náš byteček

&&& & & & Tak si to tak vždycky &šm&áruju, nebo-li jdu, na proch&ázku a tu a tam se objev&í nějak&á věc, kterou nezn&ám, nebo na m&ístě kter&é zn&ám moc dobře najednou lež&í něco, co tam nem&á b&ýt, nebo neb&ýv&á. A to pak jejda ouva, hupsnu na bok, uteču kousek, najež&ím chlupy a vyčk&áv&ám. Chviličku. A když se nic neděje, tak opatrně pomaloučku polehoučku se začnu přibližovat, je&ště rad&ši uskoč&ím - jednou , dvakr&át - a pak to důkladně prozkoum&ám. A když zjist&ím, že je to třeba jen kolo, praskl&á pneumatika, nebo pytel s list&ím, začnu radostně běhat dokola , na znamen&í toho, že j&á vlastně se vůbec ničeho neboj&ím, a přeci moc dobře v&ím, co to bylo. To j&á jen tak.&&&&& & & & R&ád, vět&šinou každ&é r&áno když mně před rann&í směnou venč&í panička, se leknu v křov&íčku kočky před obchodem, kter&á je tak tro&šku bezdomovec, a bydl&í před obchodem, protože ji lidičky vždycky něco hod&í. NO a my se tak sraz&íme v tom křov&íčku, a hned jsme oba probuzen&í, protože se tak oba lekneme, kočka prsk&á a j&á vykukuju zpoza paniččin&ých nožek.&&&&& & & & A je&ště nesm&ím zapomenout na novinku posledn&ích dnů. Vždycky večer, když přijde panička z odpoledn&í směny a zrovna nesp&íme už s p&án&íčkem v pel&í&šku ( to pak pěkně rozespal&ý paničku přiv&ít&ám v post&ýlce), tak j&á sly&š&ím , že se otv&íraj&í dveře a to pozor, to j&á jsem obezřetn&ý - pěkně stoj&ím v ob&ýv&ákov&ých dveř&ích a kouk&ám a vyčk&áv&ám, kdože to je. A až jsem si stoprocentně jist&ý, že je to panička, teprve pak ji pěkně přiv&ít&ám , jak se slu&š&í a patř&í. No a nemyslete si, takhle j&á se chov&ám i ve dne. Tuhle mně p&án&íček &šupl za ty dveře na chodbu a ř&ík&á, hl&ídej kdopak to je, a to teda zase ne, to j&á jsem hupsnul zp&átky do ob&ýv&áku a čekal jsem až svoji paničku pěkně pozn&ám. A pak jsem obl&íz&áv&ál a kroutil zadečkem jako nějak&á modelka.&&