Novinky ze světa psů, koček, rostlin, cestování a ostatní.

1191 + Konrád III. Ota Znojemský - dědičný moravský kníže, moravský markrabě, český kníže (* ???)
syn znojemského knížete Konráda II. Znojemského a Marie, dcery župana srbského Uroše Bílého, český kníže (poprvé zvolen roku 1179, posléze v letech 1189 ař 1191), vydal Statuta Konráda Oty, která představují významnou kodifikaci českého středověkého práva; po svém otci zdědil Znojemské knížectví (1157), za bojů mezi Přemyslovci získal skoro celou Moravu - Znojemsko, Brněnsko (1177) i Olomoucko (1179) a tak došlo k politickému a právnímu sjednocení celé Moravy pod vládou znojemského knížete, v roce 1182 byl zvolen proti knížeti českému Bedřichovi za vzdoroknížete, po zakročení císaře Bedřicha I. hodnost a trůn vrátil zase knížeti Bedřichovi a byl jmenován za samostatného markraběte říše Římské, Morava tím byla vytržena úplně z moci knížete českého, po roce 1182 se věnoval správě svého panství, ale už v roce 1184 se zúčastnil nepokojů v Čechách, válčil s Přemyslem Otakarem I. a utkal se s ním v bitvě u Loděnic 10. 12. 1185, v této krvavé bitvě svedli Čechové mezi sebou největší a nejkrutější bitvu, na obou stranách padlo na 4000 vojáků, Konrád III. byl poražen, Loděnice byly srovnány se zemí, po smrti českého knížete Bedřicha byl zvolen opět českým knížetem (v letech 1189 - 1191), Čechy a Morava byly opět spojeny osobou jednoho panovníka, za účasti předních knížecích družiníků svolal sněm v Sadské, kde vyhlásil soubor právnických norem Statuta vévody Oty - Statuta ducis Ottoni(Statuta Konrádova - Statuta Conradi), šlo o zákoník, o němž se dovídáme více až z potvrzení krále Přemysla Otakara I. pro Znojemskou provincii roku 1222, zákoník vznikl z iniciativy Konráda Oty markrabího Moravy, a odráží tak právní poměry na Moravě ve druhé polovině 12. století nejen ve Znojemském knížectví, ale i v Brněnském, zásadní význam měla Statuta pro schválení dědičnosti druhé alodizace na Moravě, probíhající po přerozdělování vlastnictví po roce 1055, v roce 1191 provázel císaře Jindřicha VI. na cestě do Říma a asi jako první český panovník byl přítomen korunovaci, zemřel v Itálii nedaleko Neapole na mor; Konrádovo tělo bylo uloženo původně v klášteře Monte Cassino v Latiu a později jeho ostatky byly převezeny do Prahy, spolu s svou matkou založil premonstrátský klášter Nanebevzetí P. Marie a Sv. Václava v Louce
1828 * Lev Nikolajevič Tolstoj - ruský prozaik, publicista († 20. 11. 1910)
Zakladatel filozofie a křesťanské náboženské koncepce hlásající zásadu lásky k bližnímu, pasivní resistenci a nenásilnou obrodu lidstva a nepřetržité mravní sebezdokonalování člověka. Principy a cíle svého učení zachytil v cyklu publicistických traktátů Zpověď, v díle Co máme kdy dělati, Království Boží v nás a dalších. Literární tvorbu zahájil autobiografickou trilogií Dětství, Chlapectví, Jinošství, zkušenosti z krymské války a obrany Sevastopolu zachytil v cyklu Sevastopolské povídky. Přikláněl se k osvícenským moralitám; přesvědčení o tragickém rozporu světa moderní civilizace a poetické lidové kultury na pozadí přírodních sil vyjádřil v románové epopeji Vojna a mír, v níž odmítá kult hrdinských postav a proklamuje teorii živelného působení osudových faktorů v dějinách. Morálně psychologická dilemata novodobého člověka ztvárnil v románu Anna Kareninová. Psychologickými studiemi jsou analýzy žárlivosti a manželství (Kreutzerova sonáta), prožitku umírání a smrti (Smrt Ivana Iljiče) a sexuálního pudu (Otec Sergej). Politický rozměr zaznamenává společenský román Vzkříšení, v němž šlechtic zažívá duchovní obrodu a symbolicky přiznává svou \'vinu před ruským lidem\', ztělesněným postavou prostitutky, která se ve vyhnanství sblíží s ruskými revolucionáři. Rané kavkazské zážitky se promítly do novel Kozáci a zejména Hadži-Murat, skici svobodomyslného a důstojného lidského chování. Psal též naturalistická dramata Vláda tmy a Živá mrtvola, v nichž pranýřuje venkovský patriarchalismus a odosobněné momenty v lidském životě. K důslednému výkladu tolstojovství patří též odmítání veškeré \'vyšší\' kultury a měšťanských konvencí 19. století.
1898 † Stéphane Mallarmé - francouzský básník a esejista (* 18. 3. 1842)
Ovlivněn Charles-Pierrem Baudelairem. Na základě asociací představ a rozumové analogie dospěl k těžko dešifrovatelným, abstraktním a hermetickým textům plným složitých symbolů. Poezie se tak postupně stala prostorem pro metafyzickou zkušenost a stále více se odpoutávala od reálného světa. Pozdější krátké, často nedokončené básně, jež měly být podkladem k napsání Velké knihy, již přesáhly hranice literárního textu a stávaly se záznamem autorovy \'vysoké hry s absolutnem\'. Česky vyšlo například Herodias, Faunovo odpoledne, Vrh kostek nikdy nezruší náhodu, Souhlas noci, Relikviář Stephana Mallarmé.
1912 † Jaroslav Vrchlický, vl. jm. Emil Frída - básník, dramatik, překladatel a literární kritik (* 17. 2. 1853)
Hlavní představitel lumírovské poezie. Základem jeho básnické tvorby, plné smyslovosti, bohaté obraznosti a vnitřního neklidu, je rozsáhlý cyklus epicko-reflexivní poezie Zlomky epopeje, který vyjadřuje víru v uskutečnitelnost lidských ideálů a naplnění základních hodnot života. Cyklus obsahuje básnické reflexe (Duch a svět, Sfinx, Dědictví Tantalovo, Brevíř moderního člověka, Skvrny na slunci), básnické sbírky s historickými, mytologickými a legendárními příběhy včetně českých látek (Mýty, Staré zvěsti, Perspektivy, Selské balady, Bozi a lidé) a epické skladby (Hilarion, Twardowski, Bar Kochba, Píseň o Vinetě). Pocity osobního životního štěstí vyjádřil v milostné a intimní lyrice (Eklogy a písně, Dojmy a rozmary, Hudba v duši, Zlatý prach, Moje sonáta), v níž uplatnil básnické formy z románských a orientálních literatur. V dalších básnických sbírkách vyjádřil své postoje k významným událostem národního života (Panteon) a ke krizi české politiky (Hlasy v poušti). Básnické sbírky Okna v bouři, Písně poutníka, Meč Damoklův jsou poznamenány milostným zklamáním, krizí manželství, tvůrčí rezignací a hledáním ztracené rovnováhy. Okrajově se věnoval próze (humorné a ironické povídkové knihy Povídky ironické a sentimentální, Barevné střepy, román s autobiografickými prvky Loutky). Repertoár právě otevřeného Národního divadla v Praze obohatil historickými komediemi (V sudu Diogenově, Soud lásky, Noc na Karlštejně), dramatickou trilogií o zápasu křesťanství s pohanstvím (Drahomíra, Bratři, Knížata), dramaty s antickými náměty (Odysseus, Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův, Smrt Hippodamie, kterou ve scénickém melodramu zhudebnil Zdeněk Fibich). Překládal zejména z literatur románských, ale i z angličtiny, němčiny a dalších (Dante Alighieri, Michelangelo Buonarotti, F. Petrarca, L. Ariosto, C. Goldoni, P. Calderón, Lope de Vega, E. Rostand, P. Corneille, V. Hugo, H. Balzac, Ch. Baudelaire, J. A. Rimbaud, S. Mallarmé, G. G. N. Byron, W. Whitman, F. Schiller, J. W. Goethe, A. Mickiewicz, H. Ibsen, H. Ch. Andersen, S. Petőfi aj.). Překlady doprovázel literárními studiemi a eseji, které vydal souborně (Básnické profily francouzské, Studie a podobizny, O knihách a lidech, Devět kapitol o nejnovějším románu francouzském, Rozpravy literární).