Geniální náhody
Penicilin
Vynálezce: Alexandr Fleming, rok: 1928, druh náhody: špinavé nádobí Alexandr Fleming pracoval v polní laboratoři ve Francii, venku zuřila 1. světová válka a on se snažil přijít na lék proti bakteriálním infekcím. „Denně jsem se u raněných vojáků setkával s tak drastickými projevy infekcí, že je zabíjely spolehlivěji než nepřátelské letectvo,“ vzpomínal později. A tato skutečnost mu nedala spát. I když se mu nedařilo na nic přijít, stále cítil, že taková látka musí existovat. Letitým marným úsilím byl nakonec tak unaven, že si vzal měsíční dovolenou. Když se vrátil, našel laboratoř v tom stavu, v jakém ji opustil. Nepořádek a ve škopku haldy neumytých a zplesnivělých petriho misek, v nichž dělal pokusy. Postupně je začal namáčet do mycího roztoku, ale náhle se zarazil. Všiml si, že pokusné kolonie stafylokoků kolem plísně odumřely. Odebral vzorek, vložil ho pod mikroskop a zjistil, že plíseň patří do rodu Penicillium a že bakterie spolehlivě zabila. Později prokázal, že má silné účinky i proti streptokokům, meningokokům, bakteriím záškrtu a plynaté sněti. Koncentrát z látky nazval penicilin, ale když se mu nepodařilo přijít na způsob jak ho získávat ve velkém, přestal se jím dál zabývat. Problém vyřešili až v roce 1941 patolog Howard Florey a biochemik Ernest Chin na univerzitě v Oxfordu. Všichni tři vědci za tento objev dostali v roce 1945 Nobelovu cenu.
Rentgen
Vynálezce: Wilhelm Conrad Röntgen, rok: 1895, druh náhody: nešikovná manželka Wilhelm Conrad Röntgen ve své domácí laboratoři v německém Würzburgu prováděl pokusy s katodovými paprsky. Elektrickou výbojku obalil černým kartonem natřeným vrstvou kyanidu platinobarnatého. Při výboji však zjistil, že kartonové stínítko světélkuje neznámými paprsky. Tušil, že objevil záření, které má schopnost pronikat předměty, ale nevěděl, k čemu by se mohlo hodit. Zavolal ženu, aby před proudem paprsků přidržela fotografickou desku. Ta ji vzala tak neobratně, že jí tajemné světlo ozářilo celou ruku. Překvapený vědec tak na stínidle spatřil kontury kostí a kolem matnou siluetu tkáně – první rentgenový snímek všech dob. Záhadné záření pojmenoval paprsky X (až později byly na jeho počest nazvány rentgenovými) a začal s nimi dobývat svět. Už pouhý měsíc po objevu začala vznikat dnešní rentgenologie a o paprscích X hovořili lékaři jako o „největším mezníku v dějinách diagnostiky“. V roce 1901 byla Wilhelmu Conradu Röntgenovi udělena první Nobelova cena za fyziku v historii. O 22 let později zemřel na rakovinu střev.
Anestetika
Vynálezce: sir Humphrey Davy, rok: 1799, druh náhody: prasklá láhev Sir Humphrey Davy, anglický chemik, básník a vynálezce, byl pěkný divoch. Když přijal místo v cornwallském ústavu na výzkum umělých vzduchů a plynů, dostal se do laboratoře, kde se od rána do večera experimentovalo s opiem a oxidem dusným neboli rajským plynem. Jednoho dne mu praskla nádoba, v níž byla chemikálie natlakována, a on se jí pořádně nadýchal. V jeho mozku to vyvolala nejen lehkou závrať, ale i záchvaty smíchu a šťastné euforie. Vědec pak začal pořádat „veselé“ večírky pro své přátele, při nichž se čichal rajský plyn. Ti, kteří to s ním přehnali, upadali do chvilkového bezvědomí, z něhož je nic neprobralo. Proto Humphrey Davy už v roce 1799 navrhoval použít plyn při překonávání bolesti. Tato metoda však budila velkou nedůvěru a pomalu se na ni zapomínalo. Až v roce 1842 ji poprvé použil ve své praxi americký zubař William Clark, který nechal nadýchat tohoto plynu pacientce při trhání zubu. Jeho kolega chirurg Crawford Long jím ve stejné době začal uspávat pacienty při operacích, ale bohužel se musel metody vzdát, hrozilo mu totiž oběšení za čarodějnictví. Použití oxidu dusného jako anestetika se rozšiřovalo velice pomalu, protože ho mnozí lékaři pokládali za neetické. Později ho nahradil chloroform. Ten již veřejnost přijala.
Zápalky
Vynálezce: John Walker, rok: 1827, druh náhody: záchvat vzteku Chemik John Walker trávil celý den v laboratoři v anglickém městě Stockton a míchal dlouhým dřívkem směs potaše a antimonu, substance na výrobu skla. Když měl namířeno domů, vytáhl dřívko a chtěl ho očistit, ale hrudka na jeho konci ne a ne odpadnout. Johna Walkera to rozčililo, a aby se nečistoty zbavil, přejel vztekle klacíkem o podlahu. Vyšlehl plamen, což ho nejprve polekalo, ale pak pobavilo. Následně rád zval k sobě do laboratoře přátele a všem tuto zábavnou atrakci ukazoval, a to včetně Samuela Jonese, jenž ihned zahájil práci na využití tohoto jevu. V roce 1827, pár měsíců po této události, se již prodávaly první zápalky.
Suchý zip
Vynálezce: George de Mestral, rok: 1941, druh náhody: špinavý pes. Jednoho letního odpoledne si švýcarský technik George de Mestral vyšel na procházku se svým psem do hor. Zvíře vymetlo každé křoví, a když se večer vrátili domů, měl srst plnou bodláků a semen z lopuchů. Páníček se dal do jejich odstraňování a byl překvapen, jak pevně jsou části rostlin přichyceny. Aby věci přišel na kloub, dal jedno ze semen pod mikroskop a žasl, neboť celý jeho povrch pokrývaly drobné háčky. George de Mestrala napadlo využít náhodný objev v praxi a vyrobit konkurenci klasickému zdrhovadlu. Dal v práci výpověď, půjčil si od banky 150 000 dolarů a pustil se do toho. Zkoušel různé materiály, až přišel na to, že pod infračerveným světlem vytváří takřka nezničitelné háčky nylon. Nový výrobek dostal jméno Velcro a z vynálezce se stal boháč. Suchý zip byl na světě.
Žvýkačka
Vynálezce: Thomas Adams, rok: 1869, druh náhody: nezdařený pokus se vznikem první komerčně úspěšné žvýkačky je spojeno jméno mexického prezidenta Antonia Lopeze de Santa Anna. Ten koupil v roce 1869 velké množství šťávy z gumovníku v naději, že ji výhodně prodá. K obchodu nakonec přemluvil amerického fotografa a vynálezce Thomase Adamse, který z ní chtěl vulkanizací (chemickou reakcí, při níž dochází ke vzniku jedné obrovské makromolekuly) získat pryž podobnou kaučuku. Chemická reakce se však nezdařila a z celé várky vznikla sice tažná a pružná, ale velice měkká hmota. Když pozval prezidenta, aby výsledek zhodnotil, všiml si, že si kousek hmoty vložil do úst a začal ji žvýkat. Zaujalo ho to, a tak se domluvil s místním obchodníkem: uvařil malé množství šťávy v hrnci a výsledný produkt zkusil prodat jako žvýkačku. A slavil úspěch. V roce 1871 do ní přidal lékořici, také si nechal patentovat stroj na její výrobu a začal dobývat svět. O sedm let později to bylo první zboží prodávané v newyorských automatech.
Čaj
Podle ediktu čínského panovníka Šen Nonga, který vládl před 5 000 lety, se veškerá voda musela před pitím z hygienických důvodů převařit. Na jedné ze svých inspekčních cest po říši se průvod zastavil k odpočinku a služebnictvo začalo svařovat vodu na pití. Její čistotu však neuhlídali, protože do nádoby spadl suchý list z blízkého keře a zbarvil ji dohněda. Císaře tekutina zaujala, ochutnal ji a zjistil, že je velice lahodná. A tak vznikl čaj.
Sýr
První byl „vyroben“ na Středním východě před 4 000 lety. Neznámý arabský obchodník si na cestu přes poušť přivázal k sedlu koně měch plný mléka. Když po několika hodinách zastavil, aby se napil, zjistil, že se mléko rozdělilo na průsvitnou kapalinu a pevné bílé hrudky. Ty mu natolik zachutnaly, že o nich řekl ostatním, a tak se začal vyrábět sýr. Měch, v němž bylo mléko, byl zhotoven z žaludku mladého osla. Obsahoval zbytky žaludečního enzymu renninu (podporuje srážení) a v kombinaci se sluncem a pohybem při jízdě došlo ke sražení mléka na syrovátku a tvaroh.
Víno
Už před 7 000 lety se pilo v Babylonii, Egyptě a Sumerské říši. Zde ho údajně objevili otroci, kterým zlý pán místo čerstvého ovoce dával staré a nakvašené hrozny, jež nikdo nechtěl. Účinky takové „pochoutky“ však byly překvapivě povznášející. Když to jejich pán zjistil, ochutnal zkvašené plody také. Opojení se záhy dostavilo a výrobě perlivého moku už nestálo nic v cestě.
Autor: Eliška
Diskuze: