Zloději mrtvol
Povolání zlodějů mrtvol, jež jsme znali snad jen z béčkových hororů, prožívá renesanci. Následovníci vykradačů hrobů nosí bílé pláště a jsou vyzbrojeni skalpely.
Alistair Cooke se dožil požehnaného věku pětadevadesáti let. Když se jeho blízcí sešli na pohřebním obřadu, nikdo netušil, že se loučí s prázdnou „slupkou“ vyztuženou vodovodními trubkami a násadou od koštěte.
„Obsah“ těla starého pána -tkáně a orgány - skončily někde úplně jinde. Společnost Biomedical Tissue Services se dohodla s pohřebním ústavem Daniel George & Son a její pracovník Lee Cruceta z mrtvoly vybral všechno, co se mohlo hodit. Pohřební ústav za to inkasoval tisíc dolarů.
Ředitel Biomedical Tissue Services Michael Mastromarino prodal Alistaira Cookea po kusech za mnohonásobek této částky. Hned několik odběratelů ochotně zaplatilo. Přesto byli i oni podvedeni. Firma padělala dokumenty, podle kterých pan Cooke daroval své tělo na vědecké účely. Zfalšovala jeho věk a omladila o deset roků. Místo pravé příčiny smrti - rakoviny plic - uvedla infarkt, protože tím cena výrazně stoupla.
Cooke nebyl zdaleka jedinou obětí obchodu. Pohřební ústav dodal firmě Biomedical Tissue Services více než tisíc těl. Spolek jako vystřižený z povídek Alana Edgara Poea na nich vydělal miliony dolarů. Podobných případů v posledních letech přibývá. Poptávka po lidských tkáních a orgánech stoupá. Na černém trhu lze za mrtvolu „rozebranou na součástky“ utržit kolem 200 tisíc dolarů. Řetěz překupníků bývá tak dlouhý, že není snadné jej rozmotat.
„Mnoho materiálu využívaného pro lékařský výzkum přichází do laboratoří přes řetězec dodavatelů, na jehož začátku stojí chlapíci v černých oblecích vyjadřující upřímnou soustrast pozůstalým,“ říká americký odborník na etické otázky biologického a lékařského výzkumu Glenn McGee.
Hlad po vzorcích
Mnozí vědci se o původ vzorků pro svůj výzkum raději příliš nezajímají. Navzdory skutečnosti, že to může vážně ohrozit jejich práci. Jak spolehlivé asi budou výsledky výzkumu na tkáních a buňkách Alistaira Cookea, když se opírají o nepravdivé údaje o stáří a zdravotním stavu „dárce“?
Vědci mají řadu možností, jak získat vzorky tkání pro výzkum z „ověřených zdrojů“. Nabízí se jim například spolupráce s chirurgy v nemocnicích, kde provádějí svůj výzkum. Prakticky všechny univerzity s lékařskými fakultami mají program, který umožňuje dobrovolníkům věnovat tělo pro vědecké účely. Jenže tenhle způsob získávání vzorků má svá úskalí.
Vědec neví dopředu, kdy kdo zemře. A pokud potřebuje odebrat vzorky co nejdříve po smrti pacienta, musí být prakticky neustále „na telefonu“. Neví doslova ani hodiny, ani minuty, kdy bude muset všeho nechat a vydat se k odběru tkání. Ani to není zárukou, že nabere takové množství vzorků, jaké pro svůj výzkum potřebuje. Proto se mnozí vědci obracejí na „obchodníky“ s lidskými tkáněmi. Je mezi nimi jistě spousta seriózních dodavatelů, ale najdou se i pochybné existence.
Na genetické pokusy
V poslední době zvýšil poptávku po lidských orgánech a tkáních výzkumný boom na poli genetiky. Po přečtení lidského genomu se rozběhlo intenzivní pátrání po genech, které zvyšují náchylnost k některým onemocněním, např.
neurodegenerativním nemocem, rakovině nebo kardiovaskulárním chorobám. Genetici musí nejprve zjistit, jaké varianty genů měli ve své dědičné informaci pacienti postižení těmito chorobami. Pak je mohou srovnat s dědičnou informací lidí, kteří stejnými chorobami netrpěli. To vyžaduje velké množství vzorků jak od zdravých, tak i nemocných lidí.
A genetici je musí někde získat. Obchod s lidskými těly nabírá na obrátkách a tu a tam někdo neodolá pokušení si na něm přivydělat. Například ředitel programu pro dobrovolné dárcovství těl na University of California v Los Angeles získával pilně mrtvoly pro výzkum a výuku na univerzitě a neméně pilně z nich část dodával na černý trh. Vydělal si asi tři čtvrtě milionu dolarů tím, že dovolil pochybným obchodníkům odebírat tkáně z mrtvol v univerzitní márnici. Paradoxně tyto pak skončily z valné části opět na univerzitě, kam byly s tučným ziskem prodány na výzkumné účely.
Smrtící transplantace
Ještě větší škody hrozí, když jsou tkáně či orgány pochybného původu použity k transplantacím. Třiadvacetiletý Brian Lykis se podrobil operaci, při které mu byl do kolenního kloubu vsazen kousek chrupavky odebrané z mrtvého dárce. Čtyři dny nato Lykis zemřel na těžkou infekci.
Chrupavka pocházela z těla, které leželo před odběrem devatenáct hodin při pokojové teplotě. Navíc nebyla tkáň ošetřena tak, aby se minimalizovala možnost infekce. Rozvoj obchodu s mrtvými těly a jejich tkáněmi dokumentuje strohá řeč čísel.
V roce 1990 bylo v USA použito asi 350 tisíc tkání odebraných z mrtvých dárců. V roce 1999 stoupl jejich počet na 650 tisíc a v roce 2003 už vyšplhal na 1,3 milionu. V obchodu s mrtvými se točí obrovské peníze. Zkrátka nepřicházejí dokonce ani neziskové organizace, jež na trhu s tkáněmi působí. Největší americká společnost Musculoskeletal Transplant Foundation vykázala v roce 2004 tržby ve výši 243 milionů dolarů a ředitel nadace dostal roční plat přes půl milionu dolarů.
Nad společnostmi, které obchodují s lidskými tkáněmi, bdí v USA Úřad pro potraviny a léčiva (FDA). Ten provedl jen v roce 2004 bezmála tři stovky kontrol. Jenže počet firem působících v USA na tomto lukrativním trhu už dávno překročil dva tisíce. O tom, že kontroly jsou bezzubé, svědčí skutečnost, že FDA firmu Biomedical Tissue Services kontrolovala v roce 2003. Většina „papírů“ byla v pořádku. Chyběly „jen“ záznamy o likvidaci tkání odebraných z těl lidí nakažených infekčními chorobami, jako je AIDS, syfilis nebo žloutenka.
Biomedical Tissue Services slíbila, že „se polepší“ a že „se těší na další kontroly“. Tím považovala FDA celou věc za vyřízenou. „Zloději mrtvol“ mohli provozovat svůj děsivý kšeft další dva roky, než na ně jejich nekalé praktiky náhodou praskly při kontrole účetnictví.
***
Z historie zlodějů mrtvol
V 19. století prudce rostl počet lékařských fakult a s tím také stoupala poptávka po mrtvolách, na kterých by se studenti učili. Na pitevních stolech zpočátku končili jen chudáci, kteří neměli na pohřeb. Postupem času tenhle zdroj přestával stačit a lékařské fakulty začaly lovit v kalných vodách. Mnohé si najímaly zloděje mrtvol, aby vyhrabávali z hrobů čerstvě pochovaná těla. Není pochyb o tom, že někteří uspokojovali poptávku po mrtvolách i za cenu hrdelního zločinu. Ve 20. letech devatenáctého století zavraždili William Burke a William Hare v Irsku přinejmenším šestnáct lidí a jejich těla pak prodali lékařům. Dobrovolné darování těla univerzitám pro vědecké účely se rozmohlo v 50. letech minulého století, kdy medicína získala kredit řadou úspěchů, jako byly vakcíny proti obrně nebo antibiotika. S rychlým rozvojem medicíny, biologie a genetiky ale přestává i tento zdroj stačit.
Rozebírat mrtvoly takřka není trestné
Společnosti, které dodávají v USA lidské tkáně výzkumným ústavům nebo nemocnicím, se dobrovolně sdružují v American Association of Tissue Banks. Ta vyžaduje od členských firem dodržování určitých standardů a jejich plnění kontroluje. Na trhu však působí i firmy, které nejsou členy této asociace. Jimi dodávané tkáně sice neskýtají potřebné záruky, ale jsou dostupnější a lacinější. Těmto pokoutným firmám nahrává nedokonalá legislativa. Lékařům nezbývá než konstatovat, že v mnoha případech používají tkáně, které nejsou testovány tak důkladně jako například krev určená k transfuzi. Přitom není porušen žádný zákon. V USA například neexistuje závazná norma, která by určila, jak dlouho po úmrtí už nelze tkáně pro lékařské účely odebírat. Pracovníci firem získávajících lidské tkáně nemusí mít ani lékařské vzdělání.
Autor: Eliška
Diskuze: