Novinky ze světa psů, koček, rostlin, cestování a ostatní.

Umíte si představit, že by se vedle vás neustále pohyboval váš vlastní dvojník? Podivuhodný příběh učitelky Emilie Sagéeové z Lotyšska je důkazem, že něco takového je opravdu možné. Jako stín ji totiž pronásledovalo její éterické dvojče. Ačkoliv tichý fantom nikomu neškodil ani neublížil, musela žena opustit své povolání a uchýlit se do ústraní.
O dětství a mládí této tajemné dámy není známo téměř nic. Víme jen, že se narodila roku 1813 ve francouzském Dijonu a později odešla za prací do Pobaltí. V roce 1845 ji jako učitelku matematiky a francouzštiny přijal ředitel prestižního ústavu pro výchovu mladých dívek ze zámožných rodin v dnes již zaniklém městě Neuwelcke v Lotyšsku.
Zpočátku byli s mladou kantorkou všichni nadmíru spokojeni. Slečna Emilie byla neobyčejně vzdělaná, pracovitá a svým věčným optimismem si prý rychle získala i sympatie svých studentek. Už po několika měsících se však začaly objevovat náznaky, že s novou franštinářkou není všechno úplně v pořádku.
Na dvou místech
Několik učitelek se obrátilo na ředitelství školy se stížností, že slečna Sagéeová se prý soustavně vyhýbá plnění svých povinností. Místo aby byla v učebně se svými žákyněmi, bloumá jen bezcílně po školních chodbách nebo posedává na lavičce v penzionátní zahradě.
Ředitel Buch všechny informace důkladně prošetřil. Při kontrolách však ani jednou nezjistil, že by nová učitelka nebyla ve své třídě. Studentky rovněž svorně potvrdily, že slečna Sagéeová nikdy ani na chvíli neopustila místnost. Bylo to podivné, zvláště když i sám direktor spatřil Emilii, jak kráčí po pískové cestě zahrady a současně ji uviděl u tabule. Pak se ale odehrálo něco, co celou neuvěřitelnou situaci vysvětlilo.
Jednoho dne při vyučovací hodině, právě když slečna Sagéeová psala křídou na tabuli, ozvaly se za ní ječivé výkřiky hrůzy. Vedle učitelky totiž doslova ze vzduchu vykrystalizovala její přesná kopie. Přízračná žena vypadala do nejmenších detailů stejně jako Emilie a opakovala všechny pohyby své hmotné dvojnice. Zjevení setrvalo ve třídě několik minut a pak zase zmizelo.
Jemná jako hedvábí
Od té doby se dvojnice mladé učitelky začala objevovat čím dál častěji. Někdy stála vedle ní, nemluvila a pouze opakovala její činnost jako stín. Jindy těkala někde úplně jinde než se nacházel hmotný originál. Zajímavé je i to, že ačkoliv přízrak všichni zřetelně viděli, sama Emilie nevnímala vůbec nic.
Časem si žákyně i učitelský sbor na podivného dvojníka slečny Sagéeové zvykly. Zjevení se totiž chovalo vždy dokonale korektně a nebylo na něm vůbec nic hrůzostrašného. Některé studentky se dokonce osmělily a na „druhou Emilii“ sáhly. Pod prsty prý ucítily něco velmi jemného, jako by se dotkly hedvábí nebo tenkého papíru.
Také mladá učitelka se postupně naučila vnímat, kdy se její fantom objevil. V ten moment totiž vždy pocítila nepochopitelnou slabost a únavu. Když se přízrak rozplynul, byla opět plná síly. Zdálo se, že éterický dvojník potřebuje ke svému životu mnoho energie a bere si ji od svého hmotného protějšku.
Působení slečny Sagéeové ve škole v Neuwelcke však netrvalo dlouho. Po osmnácti měsících začal prestižnímu penzionátu kvůli odporu rodičů k přeludu hrozit krach a ředitel Buch byl donucen záhadnou učitelku propustit. Emilie pak ještě chvíli pracovala jako vychovatelka a nakonec se odstěhovala do Ruska, kde se po ní slehla zem.
Existuje vysvětlení?
O kuriózním případu Emilie Sagéeové se dozvídáme především z díla amerického spisovatele Roberta Dale Owena, který se osobně setkal i s její žačkou Julií von Güldenstubbe. Nevídaný příběh z Lotyšska zaujal také proslulého Camille Flammariona. Informace získané od některých studentek věhlasného ústavu zpracoval v knize Záhada smrti.
Lze však tento neuvěřitelný úkaz vůbec nějak objasnit? Materialističtí psychoanalytici tvrdí, že šlo jen o hromadnou hypnózu osazenstva penzionátu. Tento výklad je ale pravděpodobně mylný, protože dvojníka viděla i řada nezúčastněných osob. Někteří badatelé více zastávají názor, že se jednalo o auru, která se oddělovala od hmotného těla. Africké čarodějky dokonce tvrdí, že kra neboli aurózní obal člověka se může při nemoci nebo psychickém vypětí pohybovat zcela nezávisle na svém majiteli. Může se prý také zhmotňovat a energii k této materializaci čerpá od svého majitele.
Detailního vědeckého vysvětlení tohoto fenoménu se už asi nikdy nedočkáme. Ledaže by se někde ve světě podobný případ opakoval a vědci byli u toho.