Novinky ze světa psů, koček, rostlin, cestování a ostatní.

V obrovskou solnou krajinu se proměnilo středoasijské Aralské jezero. Zasolená půda nerodí a budoucnost oblasti vypadá beznadějně.

\'Nemyslím si, že budu ještě někdy rybařit. Veškeré hospodářství je zničeno, stejně tak naše životy. S mořem umírá i toto město, \' říká Jasmurad Kenesbaj, kdysi rybář, a vytahuje límec obnošeného kabátu, aby se ochránil před zuřivým větrem. Za jeho zády se probouzí uzbecký Mujnak, někdejší přístav ustupujícího Aralského moře. Před sebou vidí bílou poušť. Sůl obsypává zrezivělé rybářské lodi a kosti dobytka. Táhne se až k mořskému břehu vzdálenému dnes více než sedmdesát kilometrů. \' Patřil jsem do jednoho z dvanácti rybářských sovchozů. Chytali jsme více než dost a každý měl peníze na utrácení,\' popisuje Kenesbaj šedesátá léta. Právě od tohoto desetiletí Aral vysychá.

Sovětská hamižnost

Z původních 64 500 kilometrů čtverečních vodní hladiny zůstala čtvrtina. Zbytek vyschl v solnou pánev, po níž se v otlučených terénních autech kodrcají do práce zbylí rybáři. Z původních tří tisíc jich v okolí Mujnaku zůstalo dvě stě padesát. Ve zbývajících jezerech delty Amudarji chytají poslední čtyři druhy ryb. \' Náš sovchoz přestal provozovat rybolov. Začali jsme pěstovat zeleninu a chovat dobytek,\' vypráví Kenesbaj o tom, co se dělo v polovině osmdesátých let. \' Půda však již byla zasolená a prosáklá vodou ze zavlažovacích kanálů. \' Rozbité stroje, nedostupné náhradní díly a nedostatek peněz na obnovu půdy způsobily, že jsme v zemědělství neuspěli.\' Kenesbaj dnes žije - podobně jako tisíce dalších - z ruky do úst. Rozpad Sovětského svazu přinesl kolaps středoasijských ekonomik. Lidé v autonomní uzbecké republice Karakalpakstán nevěří uzbeckým státním institucím, schovávají peníze v matracích a zakopávají je na dvorcích. Živí se pouze směnným obchodem. Uzbekistán ani Kazachstán, na jejichž území Aral leží, nepatří mezi prioritní země rozvojové pomoci České republiky. Přesto dnes do Karakalpakstánu, oblasti, která je nejhůře postižena aralskou krizí, putují české finance. Na území Karakalpaků, kde silně znečištěné zdroje pitné vody způsobují rakovinu, anémii a další smrtelná onemocnění, stavějí Češi stanici pitné vody. Cílem projektu Institutu tropů a subtropů České zemědělské univerzity v Praze je zlepšit kvalitu pitné a závlahové vody v oblasti Aralského moře.

Pokus o záchranu

Aralské moře vysychá, protože voda z Amudarji a Syrdarji byla odkloněna do zavlažovacích kanálů pro sovětská bavlníková pole. S tím přišla jedna z globálních katastrof životního prostředí. Došlo k dezertifikaci (tvorbě pouští) a salinizaci (zasolování půd), zanikl rybolov a zemědělství. Voda, vzduch a zelenina obsahují organochlorové pesticidy (látky k hubení škůdců kulturních rostlin) z polí. Jedním z nich je DDT. Minimálně do devadesátých let jej tam v hojné míře používali. Aral je následkem vysychání rozdělen na severní Malé a jižní Velké moře. Po čtyřiceti letech krize usilují organizace podílející se na pomoci v této oblasti především o záchranu Malého moře. Pouze v případě přebytku je voda v něm vypouštěna do Velkého. Umožní to třináctikilometrová přehradní hráz Kok-Aral. Stavbu platí Světová banka (WB) a Kazachstán jako společné projekty Syr Darya Control a Northern Aral Sea. Kok-Aral od sebe oddělí obě části bývalého čtvrtého největšího sladkovodního jezera na světě. Udrží v Malém moři dvacet devět kubických kilometrů vody. Přebytečnou vodu zdymadlo vypustí do rozsáhlých vysychajících mokřin Velkého moře. Experti WB očekávají, že Malé moře bude díky Kok-Aralu a stálému toku ze Syrdarji zachráněno.