Maskovaná šikana
Skoč radši pod tramvaj a už tu neopruzuj! – takový přišel Katce při hodině lístek. Ani ji to moc nepřekvapilo, vždyť ji celá třída nenávidí. Neví proč. Nechápe, čím je tak provokuje. Ví jen, že všechno začalo poté, co se pohádala s Irenou. Když pak přišla po týdenní nemoci do školy, spolužáci k ní byli lhostejní nebo odmítaví. O přestávce se holky shlukly kolem Ireniny lavice. Když se chtěla připojit Katka, významně zmlkly. Pak jí někdo přišpendlil na záda lístek s nadávkou. Další dny bylo hůř. Hanlivá básnička o ní na tabuli, holky se nebavily s ní, ale o ní, smály se jí, kdykoli kolem nich prošla nebo něco řekla. Před odjezdem na hory dívky kolem Ireny sepsaly petici, že třída nechce, aby s nimi Katka jela.
Ze strachu radši nasimulovala nemoc. Začala mít problémy s prospěchem, stranila se společnosti, nic ji netěšilo. Za všechny nepříjemnosti třídy nějakým zvláštním způsobem vždycky mohla ona.
Zdeptaná dvanáctiletá dívka se nakonec pokusila o sebevraždu.
Pozor na virus
Třída zrůd, chce se namítnout. „Něco takového se může stát prakticky v jakékoli třídě, stačí, narazí-li virus šikany na pár méně odolných jedinců,“ komentuje jeden z případů své pětadvacetileté praxe etoped a psychoterapeut Michal Kolář, považovaný za snad nejzasvěcenějšího českého odborníka na problém šikany.
Jak je to možné? Všichni v sobě máme zakódován jak sklon k soucitu, tak ke krutosti. Záleží na tom, co převáží v okamžiku, kdy ucítíme, že máme nad někým moc. Šikana začne podle doktora Koláře bujet tehdy, když se nějakým způsobem oslabí skupinový organismus. Nepříznivou okolností může být především riziková konstelace, kdy je ve skupině alespoň jeden žák, který má k týrání slabších sklon, a většina ostatních si raději takzvaně hledí svého, aby měli klid a aby se šikana náhodou neobrátila i proti nim.
„Pro děti do osmnácti let je též velmi důležité, aby vyhověly potřebám skupiny, do níž patří. Onemocní-li ale skupina pokročilou šikanou, nejsou schopné to rozpoznat,“ vysvětluje psychoterapeut.
Ideálním slabým místem bývá paradoxně nejvlivnější a nejoblíbenější člen skupiny, který pečlivě tají svou slabost, případně si ji sám vůbec neuvědomuje. Jeho rodina bývá na první pohled naprosto v pořádku. Co není ale vidět, je, že v ní často chybějí duchovní a mravní hodnoty, zatímco naopak prim hrají hodnoty výkonu, majetku a prestiže.
„Šikana je jenom jedním článkem začarovaného kruhu zraněných a zraňujících. Násilím a manipulací se strachem a závislostí druhých si dítě vždycky řeší nějaký svůj problém,“ shrnuje doktor Kolář.
Epidemie na spadnutí
Na rozdíl od pupínků neštovic se první známky šikany navenek příliš výrazně neprojeví. Zpočátku všechno vypadá jenom jako hloupé škádlení. V této fázi se totiž testuje rozložení sil. Pokud si to slabší nechá líbit a nemá silného ochránce, virus se začne velmi rychle rozpínat a nemoc brzy přejde do chronického stadia.
Nakažené dítě se začíná stále více podobat totalitnímu vůdci. Na špinavou práci má svoje lidi – dva až tři věrné nohsledy, kteří viru podléhají společně s ním. Skupinka mistrně manipuluje míněním ostatních. Buduje si image Zorra, zatímco oběť dostane nálepku zákeřného škůdce a padoucha. Ostatní vcelku milé a dobře vychované děti nějakou dobu váhají, kdo má vlastně pravdu. Pokud právě v tuhle chvíli nezasáhne dobrý pedagog, ideologie převálcuje názory jednotlivců a většina se semkne
do smrtící jednoty.
Holčičky na život a na smrt
Třídní učitelka Katky a Ireny věděla, že spolu obě dívky soupeří v prospěchu. Věděla o hanlivém pamfletu na Katku, který koloval třídou, věděla i o všech drobných schválnostech, které se Katce děly během vyučování. Považovala to ale jenom za pošťuchování tolik typické pro tenhle věk. Navíc by ji ani v nejmenším nenapadlo spojovat šikanu s rozumnou a milou Irenou.
„Bez odborného proškolení má i velmi dobrý pedagog minimální šanci dát si u dívčí šikany dvě a dvě dohromady,“ tvrdí o selhání autority doktor Kolář. „Krutost psychického ubližování si však v ničem nezadá s brutálním fyzickým násilím, má však rafinovanější a skrytější podobu. Zvnějšku pak může působit jako nevinné škádlení. Má jinou formu, ale stejně tragické důsledky. Zabít je možné také slovem.“
Moje dítě je jiné
Rodiče oběti bývají zoufalí, slibovanou pomoc dokáže poskytnout jenom velmi málo pedagogů a odměnou za odhalení přichází pro dítě ještě horší teror, než byl ten, s nímž se muselo potýkat předtím. Setkání se šikanou otřese celou rodinou úplně do základů.
Ani rodiče agresorů to ale nemají snadné. V první reakci vůbec nevěří, že by jejich dítě něco takového mohlo provádět, zvlášť jde-li o anděla v sukni. Ti zaslepení o jeho neposkvrněnosti absolutně nezapochybují a propásnou tak šanci napravit, co se ještě dá. Osvícenějším většinou dojde, že na každém šprochu pravdy trochu, a se svým dítětem celou věc proberou a pokusí se mu ji ukázat z druhé strany. Pokud už ovšem není v té chvíli na nějakou výchovu pozdě...
Případ Gazela aneb Havlův životní paradox
Pátrání po dívčí šikaně vytáhlo překvapivé množství materiálů i z paměti mých známých a příbuzných – a legrace to zrovna není. Jeden liberecký případ má alespoň dobrý konec. Iveta v jedenácti letech nastoupila do atletické třídy na sportovní škole. Byla menší a útlejší než ostatní spolužačky, neprůbojná, nezajímavá. Na výběrovou třídu se pohybovala docela nemotorně, a tak vtipná poznámka o gazelím běhu všechny dost pobavila. Přezdívka jí už zůstala.Gazela nosila všem holkám ve třídě tretry, uklízela krikeťáky, v jídelně se starala o pití a úklid špinavého nádobí po silném jádru vedeném oblíbenou Sašou. Prostě póvl. O dva roky později se ale po prázdninách do osmé třídy vrátila úplně jiná Gazela. Neuvěřitelně ladným pohybem začala najednou vyhrávat všechny starty a i ve škole jí to taky nějak líp myslelo. Saša ji postupně nechávala na pokoji. Zatímco po posledním zvonění pověsila většina spolužáků tretry na hřebík, Iveta vyhrávala celonárodní závody. Úspěšně odmaturovala. Její někdejší pronásledovatelka, krásná Saša, mezitím střídala partnery jako Eva Herzigová
boty a k maturitě se ani neprobojovala. Navíc hodně ztloustla a je teď vážně dost nezajímavá.
Víte, že...
• 41 % žáků základních škol v České republice zažije šikanu?
• 90 % pedagogů nedokáže vyřešit ani tu nejjednodušší diagnostickou situaci spojenou se šikanou?
• hodně odhalených případů končí tím, že ze školy odejde raději oběť?
• většina učitelů se bojí přiznat, že právě v jejich třídě/škole bují šikana?
• šikana je těžkou poruchou vztahů ve skupině a musí se léčit podle stadia onemocnění?
Zdroj: Závěrečná zpráva projektu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky Specifický program proti šikanování a násilí ve školách a školských zařízeních
Pět zásad první pomoci ...vám připomíná psycholog Michal Kolář:
• Věřte dítěti a emočně ho podpořte
• Nikdy nejděte přímo za agresorem a nenuťte dítě ke konfrontaci s ním
• Zjistěte o celé věci co nejvíc informací (co, kdy, kde a jak se stalo)
• Vyptejte se pořádně i u třídního učitele a vyvoďte z jednání s ním, zda je schopen situaci řešit
• Pokud třídní neumí nebo očividně nechce pomoci, okamžitě se obraťte na odborníka. Najdete ho v pedagogicko--psychologické poradně, středisku výchovné péče nebo v občanském sdružení Společenství proti šikaně.
• Nastudujte si toho o šikaně co nejvíc: pro začátek třeba na www.sikana.org
Autor: Eliška
Diskuze: