Nenechám se už bít
Stala se obětí nejhoršího teroru, manžel ji věznil, ohrožoval nožem, citově vydíral. Padla i pohrůžka, že zabije obě děti, jen aby paní Marta ,dostala rozum‘ a nesnažila se ho opustit. Teprve po sedmi letech manželství a dalších dvou letech pekla, které následovalo po rozvodu, tyranizovaná mladá žena unikla. Musela se ale i s dětmi vystěhovat do Ameriky.
Před pěti lety, kdy Marta procházela touto mučivou zkušeností, bylo povědomí české společnosti o domácím násilí daleko slabší než dnes, oběti hledaly pomoc mnohem obtížněji. Přesto se našly ženy jako ona, které sebraly odvahu a násilí ze strany partnera se s největším vypětím ubránily. Nový zákon situaci obětí citelně zlepší: dá jim do ruky nástroje, jak se s bitím, psychickým násilím, vydíráním nebo sexuálním násilím vypořádat. Ohrožené osoby už nebudou muset s agresorem sdílet společnou domácnost, bude totiž z bytu vykázán. Oběť tak získá potřebný klid, aby svou situaci mohla řešit.
MARTIN PŘÍBĚH
Pořád jsem mu ustupovala, prosila ho za odpuštění, ale výsledkem byl pokaždé další útok, který přišel rychleji než ten minulý a s o něco větší intenzitou,“ vypráví Marta, jejíž jméno jsme na její přání změnili. Vdávala se v osmnácti letech a vůbec ji nenapadlo, jak se inteligentní, příjemný mladý muž takřka okamžitě po svatbě změní. Brzy ale přišly dvě děti, a tak se snažila vydržet. „Rozvod mi připadal jako sprosté slovo. Obě děti, Jirka a Lenka, byly často svědky násilí. Scéna, kdy malý Jirka visel na svém otci a s pláčem křičel, ať už nechá maminku na pokoji, nebyla výjimečná. Konečně jsem sebrala všechnu sílu a dala mu ultimátum: buď psychiatr, nebo rozvod. Manželova psychiatrická diagnóza zněla: komplikovaná porucha osobnosti s dominantními narcistickými a hysterickými rysy, sám si pomoci nemůže. Jenže on si odmítal připustit, že je něco v nepořádku.“
Když podala žádost o rozvod, rozpoutala manželovo běsnění. „Po nocích vyřvával kolem našeho domu. Volal mi tisíckrát za den, nechával na záznamníku obscénní zprávy. Unesl syna a týden jsem nevěděla, kde je. Vloupal se do domu i na pracoviště. Budu-li prý trvat na rozvodu, podepíšu si tím rozsudek smrti.“ Tehdy přišla i pohrůžka zabitím dětí. Marta už na nic nečekala a vystěhovala se s dětmi za oceán, kde mají konečně klid. Až na to, že exmanžel proti ní stále vede z České republiky řadu soudních sporů o děti i majetek.
POKROKY V ZÁKONECH
Český právní systém začal rozlišovat domácí násilí v roce 2004. Už to byl důležitý krok, protože předtím všichni od sousedů po policii váhali, když měli překročit práh cizího domova, a často se raději odmítli do těchto případů vměšovat. Zákon od té doby vymezuje týrání blízké osoby tak, že nemusí jít o prokazatelné ublížení na zdraví: rozhodující je, zda ohrožená osoba pociťuje toto zacházení jako těžké příkoří.
Přesto stále zůstávaly nedořešené otázky: leckterá oběť domácího násilí si rozmyslela, když měla označit svého blízkého (nejčastěji manžela) za zločince, ženy proto často stahovaly podaná trestní oznámení. Kamenem úrazu bylo, že než se případ dořešil, ohrožené osoby musely žít s násilníkem dál ve společné domácnosti. Současná novela zákona umožní zachytit případy domácího násilí dřív, než se plně rozvinou a než dojde ke skutečně kriminálním činům. Násilníka bude možné na deset dní, případně i na delší dobu vykázat z bytu. To jednak umožní oběti se vzpamatovat a rozmyslet si, co dál, jednak dá násilníkovi jasný signál, že společnost jeho chování neschvaluje.
Pokud novelu trestního zákona potvrdí Senát a podepíše prezident, začne platit od roku 2007. Do té doby musí vzniknout v jednotlivých krajích intervenční centra a policisté, lékaři a další zúčastnění profesionálové budou muset podstoupit školení, aby dokázali domácí násilí spolehlivě rozpoznat. Takzvaná italská domácnost, kdy na sebe útočí oba partneři, je totiž něco úplně jiného.
ODVAHA SE VYPLATÍ
Matka dvou dětí Irena Baitlerová byla vdaná za muže, který dovedl na veřejnosti okouzlovat a vystupovat jako vzorný manžel. O sníženém sebevědomí se u ní nedá mluvit. Udělala jedinou chybu – vdávala se příliš mladá a nezralá. Pak už se jen snažila násilníkovi uniknout.
„Spousta přátel mi říkala, abych si ho nebrala!“ přiznává. „Už před svatbou musel vždycky všechno prosadit na úkor druhých, veškerý program v partě přátel se řídil podle něj. Asi mi imponovalo, že je opravdu inteligentní, to se mu nedá upřít. Vdávala jsem se v devatenácti, týden po maturitě. Toužila jsem po rodině, chtěla jsem mít čtyři děti, ale už po tom prvním jsem od něj chtěla odejít.“ Jako mnoho žen se stejným osudem označuje tyrana jen slůvkem ,on‘, jménem nikdy. „Vyhrožoval mi, že když ho opustím, o dítě mě připraví, a pak přišlo ještě druhé. To víte, ženská je šťastná, že se jí narodilo dítě, a to štěstí vám pomůže problémy překlenout. Proto jsem to ještě nějakou dobu vydržela a žila jsem jen pro ty děti. Od začátku to nebyl partnerský vztah, ale vztah učitele a žáka, musela jsem poslouchat, jinak jsem dostala. Zakazoval mi třeba navštěvovat rodiče, a když jsem za nimi šla, zmlátil mě, abych to příště neudělala. Zaryl se mi do paměti jeden otřesný zážitek: když měla naše teta pohřeb, ještě jsem kojila, klukovi nebyl ani rok. Sestra měla stejně staré dítě, a tak jsme se dohodly, že jí ho pohlídám u mých rodičů a ona půjde na pohřeb. On byl naštvaný, že jsem u rodičů a že hlídám cizí dítě – řekl, že se pak nemůžu věnovat tomu svému – přijel i s tchánem, dítě mi sebrali, strčili do auta a odjeli domů. Musela jsem čekat, až rodina přijde z pohřbu, prsa mě bolela, a zatím dítě mělo hlad, protože nic jiného než moje mléko nechtělo, takže jsem byla dost naštvaná. Doma jsem mu pak řekla, že tohle mi udělal naposledy. V tu chvíli mě zmlátil takovým způsobem, že jsem druhou ránu dostala o zeď.“
SPADLA JSEM ZE SCHODŮ
Prezidentka Bílého kruhu bezpečí Petra Vitoušová vysvětluje, jak je možné, že oběť násilníkovi celá léta podléhá a nevzbouří se. „Já bych tě nebil, kdybys nebyla taková,“ tvrdí tyran, a ona uvěří. Zaplavuje ji pocit viny, přesvědčení, že za všechno může ona. Násilník si ale vždycky nějakou záminku k ,trestání‘ najde.
Do takové situace se dostala i Marie Kubíková, která zažila týrání hluboko v sedmdesátých letech minulého století. I ona se nakonec z bludného kruhu vymanila – a to díky svým rodičům, kteří sice jako přesvědčení katolíci rozvod neschvalovali, ale tohle už na ně bylo příliš. Také ona mohla už před svatbou tušit, do čeho jde. „Než jsme se brali, přerazil mi nos. Stalo se to v den mé promoce, když hosté odjeli, našel si nějakou záminku a šíleně mě zmlátil. Nemohl skousnout, že mám ten velký den.“ Lékaři na studentské koleji se snažila namluvit, že si nos sama zranila o dveře. „Ha. ha, to bych chtěl ty dveře vidět,“ smál se prý, ale to bylo všechno. Partnerovy výstřelky si vykládala jako projevy lásky. „Když jsem bydlela na koleji,“ líčí, „musel v deset večer opustit budovu, ale byl schopný spát do rána pod mým oknem! Říkala jsem si, taková láska – kde by mě to mohlo potkat?“ Od manžela odešla teprve poté, co byli její rodiče svědky násilných scén s hrubými nadávkami na veřejnosti. Zařídili jí i oddělené bydlení. Teprve zpětně si uvědomila, jak byla její situace patologická, pokřivená, plná nesmyslného utrpení. „Dodnes nemůžu pochopit, že jsem to tak dlouho snášela,“ shrnuje. „Ale už vůči němu necítím zášť, spíš jen lítost.“
POSLEDNÍ KAPKA
Před lety neměla oběť tyrana bez pomoci svých blízkých prakticky vůbec šanci: neměla kam odejít, neměla příležitost si vydechnout, všechno si rozmyslet a začít si zařizovat život jinak. Novela zákona jí tu možnost poskytne, násilník na nějakou dobu ze společného bytu bude muset odejít. Kromě toho se ohrožené osoby budou moci stejně jako už dnes uchýlit do azylových domů.
„Impulsem k odchodu bývá pro tyto ženy velmi silný útok, nebo nějaká ‚poslední kapka‘ třeba toho typu, že muž ženě rozstříhá milovanou knihu, nebo dokonce vztáhne ruku na dítě – to bývá nejsilnější motiv,“ objasňuje Jindřiška Krpálková z projektu pražské Arcidiecézní charity Magdala.
Irena Baitlerová si dobře pamatuje na okamžik, kdy pochopila, že tak už to dál nejde. „Rozhodnutí, že se rozvedu, přišlo ve chvíli, kdy jsem viděla, že pokud s ním zůstanu, budou se kluci chovat stejně jako on. Ten starší mě už stavěl do latě, jak to, že nemá umytý boty… prostě jako tatínek, protože si myslel, že je to normální. V tu chvíli jsem řekla dost. V té době byly děti ve druhé a v páté třídě. Když muž viděl, že se s ním rozvedu a budu na tom trvat, zbil mě u vrátek před domem tak, že mi betonovým sloupkem prorazil plíci, ale díky známému jeho bratra lékaře ho osvobodili! Měla jsem svědkyni, sousedku, která viděla, jak mě mydlí, a asi mi svým příchodem zachránila život. On ji zastrašoval, najížděl na ni autem, aby nešla svědčit, ale ani její svědectví nepomohlo. Prohlásili, že moje zranění nemuselo být v příčinné souvislosti s tím, co sousedka viděla, přestože jsem byla rok v pracovní neschopnosti!“
Paní Baitlerová se ale nevzdala a podařilo se jí dosáhnout soudního rozhodnutí, že děti budou svěřeny výhradně do její péče. Ovšem až poté, co její manžel oba chlapce na dobu čtyř měsíců unesl a odmítal je matce třeba jen na chvilku vydat.
Na příkladu paní Baitlerové je vidět, jak by bylo prospěšné, kdyby policie izolovala násilníka od lidí, které ohrožuje. „A nevyšetřovat na svobodě, ale ve vazbě, protože jinak se ta ženská musí pořád bát,“ dodává s důrazem. Vůči policistům je dodnes skeptická. „Když jsem šla v roce 1999 na policii říct, že mě manžel zmlátil, tak mi policajt drze řekl: ‚Moje manželka je taky někdy na facku,‘“ vzpomíná s trpkostí Irena Baitlerová.
JEN SE NEVRACET!
Prvním útočištěm pro týrané ženy může dnes být azylový dům. „Mohou tu mohou pobývat i několik měsíců, za tu dobu stresující zážitky odezní a naběhne pevný řád. Nemohou ale chodit kdykoli kamkoli. Aby azylového zařízení bylo bezpečné, musíme vědět, kde jste,“ říká Jindřiška Krpálková. „Naše pracovnice s vámi začne vytvářet individuální plán, pomůže vám s rozhodnutím, zda například budete žádat předběžné opatření upravující styk dětí s otcem, nebo v případě závažného násilí zákaz styku, zda se rozhodnete podat žádost o rozvod. Řeší se problémy se sociálními dávkami, s hledáním práce. Některé ženy tento stálý tlak nevydrží, všechna jednání se protahují, najít práci není snadné, děti chtějí mít domov, násilný partner obvykle celý proces ztěžuje, navíc tu ženy žijí v izolaci, musí přerušit i styky s nejbližší rodinou, protože podle telefonátů se dá zaměřit místo, odkud volají. V poslední době se tři ženy zhruba z padesáti, které se tu skrývaly, vrátily k manželům. Přitom jeden případ byl hodně závažný – policista, který se snažil té paní pomáhat, mi říkal, že ji manžel zabije. Je přesvědčený, že příště už do toho bytu půjde na ohledání.“ Typické domácí násilí časem nabírá na intenzitě a nebezpečnosti. Už proto stojí za to najít odvahu a tíživou situaci rozetnout včas – a nečekat do roku 2007! Už dnes se totiž ohroženým ženám nabízí řada možností, co dělat a kde vyhledat pomoc.
Varovné signály, že je vaše přítelkyně týraná:
■ Její partner se k ní chová panovačně, ponižuje ji před ostatními.
■ Nesnese, když jeho ženě někdo věnuje zájem a pozornost, nepřiměřeně žárlí.
■ Jakmile je její muž poblíž, žena nápadně ztichne, projevuje úzkost.
■ Žena je stále izolovanější, přestává se stýkat s příbuznými i známými.
■ Žena má často modřiny, škrábnutí a další poranění, která buď odmítá vysvětlit, nebo je její vysvětlení přitažené za vlasy („zase jsem spadla ze žebříku“).
Co můžete dělat:
■ Ohleduplně se jí vyptejte na její situaci.
■ Ujistěte ji, že zneužívání a týrání nezavinila ona, jak si často oběť myslí.
■ Dejte jí kontakt na některou krizovou linku nebo poradnu pro oběti domácího násilí.
Doporučení obětem, které se rozhodnou odejít z domova:
■ U někoho, komu věříte, si schovejte náhradní oblečení, dokumenty, peníze a náhradní klíče od bytu. ■ Zapamatujte si adresu zařízení, kam se obrátíte o pomoc.
■ V případě napadení zavolejte policii, telefon nepokládejte.
Statistiky:
■ Ve světě: každá třetí žena je aspoň jednou za svůj dospělý život fyzicky napadena svým partnerem.
■ V České republice přiznává nějakou formu násilí partnera 13 % žen, ve Francii 10 % žen, ve Španělsku 34 %,v Británii 25 %, ve Finsku 22 % a v Norsku a Švédsku 7,5 %.
■ V USA průzkumy ukazují, že asi 25 % problémů na pracovištích (absence, nižší produktivita a kvalita práce) je způsobeno následky domácího násilí.
■ V Evropě je domácí násilí hlavním důvodem úmrtí žen mezi 16 a 44 lety (jde o více obětí na životech než
u rakoviny nebo na silnicích).
Autor: Eliška
Diskuze: