Novinky ze světa psů, koček, rostlin, cestování a ostatní.

Vojevůdce Hannibal. Vysloužil si pověst neporazitelnosti. Jeho tažení proti Římu trvalo patnáct let. Mistrně kombinoval vojenskou sílu a diplomacii. Právem je nazýván otcem vojenské strategie.

Hannibalovo jméno zná i po více než dvou tisíciletích téměř každý. Přesto toho o jeho životě dodnes mnoho nevíme. Platil sice za největšího válečníka starého Kartága, ale v jeho zemi se nezachoval žádný životopis, z něhož by mohla historie vycházet. Nezbývá proto než se spolehnout na informace římských autorů. Ti sice Hannibalovu osobu respektovali, ale byli vůči němu zaujatí. Hannibal byl nejčastěji líčen jako záludný, krutý, poživačný muž, jehož jedinou touhou bylo zničit římské impérium ohrožující kartaginskou říši. Jaký byl doopravdy?

PŮVOD
Narodil se v roce 246 nebo 247 př. n. l. jako syn známého válečníka a politika Hamilkara Barky. Jeho rodištěm bylo Kartágo, oblast v severní Africe ležící severně od dnešního města Tunisu. Měl dva bratry, Hasdrubala a Maga, kteří se sice později účastnili druhé punské války, ale do Hannibalova života příliš nezasáhli. O to větší vliv na něj měl otec Hamilkar, který vedl války s Římem už v době, kdy Hannibal přišel na svět.
Kartaginská říše tehdy neměla velkou rozlohu, ale ovládala důležitá teritoria ve Středozemním moři - Sardinii a značnou část Sicílie. Kontakty s řeckým světem měly za následek přijetí řecké kultury a vzdělanosti. Promítla se i v politickém uspořádání Kartága. Mělo radu starších a úřady, jejichž držitelé se po roce pravidelně střídali.

PO DOBRÉM I PO ZLÉM
Válečnému umění učil Hannibala hlavně otec Hamilkar. Když Římané porušili předchozí dohodu s Kartágem a zmocnili se Sardinie, rozhodl se Hamilkar dobýt nová teritoria v Hispánii, dnešním Španělsku. Syna vzal s sebou poté, co jej podle římských životopisců přiměl přísahat, že nikdy neuzavře s Římany mír.
Tažení nebylo úspěšné, ale zřejmě utvrdilo Hannibala v rozhodnutí v odporu proti Římu pokračovat. Nasbíral řadu zkušeností a naučil se otcově umění diplomacie. Viděl například, jak Hamilkar získával spojence. Ukázal kmenovým náčelníkům vlídnou tvář, a když své cíle takto neprosadil, neváhal sáhnout k násilí. Hannibal měl možnost uvědomit si, že politika není jen otázkou vojenské síly.

NA VRCHOLU
Roku 229 př. n. l. Hamilkar padl a na jeho místo nastoupil velitel kartaginského loďstva v Hispánii Hasdrubal (nešlo o Hannibalova bratra Hasdrubala). Vrchním velením byl pověřen jen na čas, dokud jej nevystřídá Hamilkarův syn Hannibal. Nakonec se vše vyřešilo samo. Kolem roku 221 př. n. l., v době, kdy bylo Hannibalovi šestadvacet let, Hasdrubala ze msty zavraždil jeden iberský otrok. V cestě na vrchol Hannibalovi již nic nebránilo.
Když byl Hannibal jednomyslně zvolen vrchním velitelem kartaginské armády, vojáci to přivítali s nadšením. Mladý muž si u nich vydobyl velké uznání. Historik Livius o něm píše, že v nebezpečí vždy projevoval odvahu, snášel s ostatními tělesné útrapy a spal jako jiní vojáci na zemi přikryt vojenským pláštěm. Oděvem se nelišil od ostatních, měl však lepší zbraně a koně. Do boje šel jako první a bojiště opouštěl jako poslední.

ZAČÁTEK BOJE
V následujících dvou letech si Hannibal podrobil celé dnešní Španělsko a začal uvažovat o útoku na Itálii. Roznětkou dalšího konfliktu s Římem bylo napadení města Saguntum, které mělo proti ostatním městům zvláštní postavení a politicky se orientovalo na Řím. Od roku 214 př. n. l. Kartaginci dodržovali smlouvu, podle níž nesměli napadat římské spojence. Hannibalovi bylo jasné, že má-li mít v Hispánii oporu, nemůže si tam dovolit existenci nepřátelské základny. Po dlouhém obléhání bylo město Saguntum dobyto a s ním vzala za své i římsko-kartaginská mírová ujednání. Začala druhá punská válka.

ÚTOK NA ŘÍM
Hannibal si uvědomoval, že má-li mít jeho boj s Římem úspěch, musí ho přenést na Apeninský poloostrov. Římané se naopak snažili zaútočit na Kartágo na dvou frontách - v Hispánii a v Africe. Zároveň se domnívali, že Kartaginci Hannibala jako strůjce války odmítnou. V takovém případě by ho mohli vydat Římu dobrovolně a konflikt by se urovnal pokojně. Začínala zima a římští vojevůdci s výpravou otáleli.
Hannibal nezahálel. V zimě měl dost času nachystat se na italské tažení. Jeho vojáci si mohli odpočinout a navštívit rodiny. Vojevůdce rozdělil svou armádu na dvě části. První se měla pod jeho velením zúčastnit tažení do Itálie. Druhou část svěřil bratru Hasdrubalovi k ochraně Hispánie. Aby si tam zajistil skutečný klid, vyžádal si od všech kmenů, které neměly jednoznačný vztah ke Kartágu, rukojmí. Po celou dobu válek je pak nechal střežit v troskách Sagunta.

PŘECHOD ALP
Na jaře roku 218 př. n. l. Hannibal vyrazil s vojskem na pochod. Přesný počet vojáků neznáme. Odhaduje se, že do Itálie dorazilo dvacet tisíc pěšáků a šest tisíc jezdců. Náročný pochod Alpami nepřežila až polovina vojáků, většinou kvůli vyčerpání a bitkám s místními keltskými kmeny. V horách také zahynula většina ze sedmatřiceti slonů, které Hannibal s sebou vedl.
Přechod Alp nebyl zdaleka tak bláznivým podnikem, jak se může na první pohled zdát. Ačkoli horský masiv vypadal neproniknutelně, vedly jím cesty směřující ze severní Itálie do jižní Galie. Využívali je hlavně keltští obyvatelé, z nichž mnozí cítili k Římu nepřátelství. Kterou z cest Hannibal zvolil, je dodnes předmětem dohadů. Někdy se hovoří o průsmyku Malý sv. Bernard, jistotu v tom však asi nikdy mít nebudeme.

VÍTĚZNÉ TAŽENÍ
Jakmile byla Hannibalova armáda v Itálii, prokázal vojevůdce své kvality. Na řece Ticinu se utkal s vojsky Publia Kornelia Scipiona a porazil je. Využil jednoduchého válečného triku: jeho jízda na pokyn provedla obchvat a napadla Římany zezadu. Po tomto vítězství Hannibal postupně ovládl celou severní Itálii. Jeho armáda se rozrostla o množství Galů, kteří napomohli dalším vítězstvím na řece Trebie a u Trasimenského jezera.
Následovala řada menších římských útoků, které měly Kartagince zdržet. Další důležitá bitva se odehrála u Kann, kde Hannibalova vojska pobila přes padesát tisíc Římanů. Vlastní ztráty se pohybovaly kolem sedmi tisíc. Cesta k Římu byla otevřená a v centru impéria začaly přípravy na rozhodující bitvu.

PŘED ŘÍMSKÝMI BRANAMI
Rychlý útok na Řím, který požadovali někteří Hannibalovi velitelé, se nezdál rozumný. Kartaginská vojska sice měla v poli převahu, neměla však k dispozici techniku pro obléhání měst ani dostatek vojáků. V Římě zavládla panika. V čele říše stanul dočasně zvolený diktátor, který měl za úkol rychle vybudovat co nejsilnější armádu. Do zbraně byli tehdy povoláni sedmnáctiletí mladíci, otroci i vězňové. K obléhání Říma nakonec nedošlo. Ačkoli Hannibal stál před římskými branami, město se pokusil dobýt až o několik let později, v roce 211 př. n. l.
V tu dobu se karta začínala pomalu obracet. Opatrnost, s jakou se Hannibal pouštěl do předchozích bitev, Římany přivedla k myšlence, že vojevůdci docházejí síly. Někdejší obavy z Hannibala byly ty tam. Muži hlídali město obklíčené Kartaginci, ale život v Římě pokračoval normálně dál, jako by za římskými branami žádné vojsko nebylo. Dokladem toho je i jedna veřejná dražba, při níž bylo mimo jiné prodáno pole, na němž stál Hannibalův stan.
V průběhu italského tažení si Hannibal dobře uvědomoval nedostatek vojáků. Obrátil se proto na svého bratra Hasdrubala s žádostí o pomoc. Postupující Hasdrubalovy posily se roku 207 př. n. l. utkaly na řece Metauru s vojsky Claudia Nerona. Římané zvítězili a poslali Hannibalovi Hasdrubalovu hlavu jako důkaz.

POSLEDNÍ BITVA
Přes tuto porážku tažení Hannibalova vojska na jih Itálie v následujících letech pokračovalo. K ústupu z Itálie přimělo kartaginského vojevůdce až napadení Kartága provedené Scipionem Africanem v roce 204 př. n. l. Rozhodující bitva se pak odehrála nedaleko severoafrické Zamy v březnu roku 202 př. n. l. Scipio Africanus porazil Hannibalovu armádu složenou z velké části z italských veteránů. Způsob, jakým byl útok veden, tedy vpád do zad nepřítele, byl Hannibalovi důvěrně znám, tentokrát se však obrátil proti němu. Na bitevním poli zůstalo na dvacet tisíc mrtvých Kartaginců. Scipionovo vítězství mělo nesmírný politický význam. Smylo pohanu porážek, které Římané utrpěli v prvních letech Hannibalova vpádu do Itálie, a bylo základem pro mír podle římských představ.

NESLAVNÝ KONEC
Mírová smlouva byla uzavřena v roce 201 př. n. l. a znamenala definitivní konec Hannibalových snah o ovládnutí Středomoří. Kartágo napříště nesmělo mít državy mimo Afriku a nesmělo vést války bez souhlasu Římanů. Římané Kartagincům zabavili téměř všechny válečné lodě a přinutili je každoročně splácet náhrady válečných škod. Z kdysi mocného Kartága se po druhé punské válce stal podřadný stát bez skutečného vlivu.
Obávaný vojevůdce Hannibal však stále budil u Římanů nedůvěru. Roku 196 př. n. l. byl proto na žádost Říma vypovězen do Sýrie. I odtud musel nakonec uprchnout. Svůj život ukončil sám kolem roku 183 př. n. l. Otrávil se jedem, aby se vyhnul římskému zajetí. Bylo mu asi šedesát let. Před svým činem údajně prohlásil, že tím alespoň jednou provždy zbaví Římany strachu ze své osoby.