Novinky ze světa psů, koček, rostlin, cestování a ostatní.

Studie srovnávající víru dětí v neviditelné objekty vědy a víry poměrně překvapivě vyznívá ve prospěch bakterií.

.„To jsou přece ty císařovy nové šaty. To je ale nádhera!“ volali nadšeně lidé. Nikdo nechtěl dát znát, že je nevidí. Až najednou zvolalo jedno malé dítě: „Císař je nahý!“

Andersen krásně předvádí dětskou bezelstnou upřímnost, která umí odhalit nahotu falešného světa dospělých. Není to nic moc záhadného, prostě nějaký čas trvá, než se dítě naučí lhát a než se vplete do přediva sociálních vztahů, jenž mu nalinkují, co má říkat a co si má myslet.V této souvislosti jsou poměrně zajímavé závěry nové studie publikované časopisem Child Development. Harris a Melissa Koenigovi z University of Chicago sepsali review o tom, jak se děti dozvídají a učí o věcech, na které si obecně nejde sáhnout, o vědě a o pánubohu. Oba jsou psychologové, navíc filozoficky orientovaní, takže samotný text není příliš stravitelný. Nicméně, dali si tu práci a sestavili přehled prací, v nichž se autoři dotazovali dětí, zda určitá věc existuje a jak moc si tím jsou jistí.Ukázalo se, že pokud jde o věci z loviště vědy, jako kupříkladu choroboplodné zárodky, dotazované děti typicky odpovídali, že ano, ty existují a že jsou si tím velmi jisté. V případě pánaboha, víl a skřítků tohle uváděli méně často. Američtí komentátoři si s tím roztomile neví rady a říkají, že „nemají ucelený pohled na to, proč jsou si děti jistější vědeckými informacemi.“
Náboženští komentátoři zase jásají, že děti vnímají neviditelné objekty vědy a víry podobným způsobem, jako by to bylo nějak zvláštní, a pro jistotu prohlašují, že větší důvěra dětí v bakterie není žádné překvapení. Přitom jim možná ani nedochází, jak tím svoji víru staví do nelichotivého světla. Že by si dítě mělo snáz představit chřipkový virus než staříka na obláčku?Pozorovaný jev je podle badatelů kultury velmi zajímavý a inspirativně vznáší mnohé otázky. Nabízená vysvětlení se motají kolem kulturního a socioekonomického kontextu, v jakém jsou dětem podávány informace. Podle některých komentářů rodiče podvědomě mluví o choroboplodných zárodcích nebo třeba vnitřních orgánech velmi věcným stylem a nepoužívají výroky typu „věřím v bakterie“.

Sečteno a podtrženo, ani to nevyznívá pro postavení náboženství v moderní společnosti příliš příznivě. Pak se přidali i ostatní, staří i mladí a volali: „nahý, nahý, císař je úplně nahý!“