Krátké povídky: detektivky, thrillery, drama, sci-fi, horor, romantické a ostatní.

přidat povídku

Kategorie povídek: Řadit povídky dle:
Zkuste závratnou kariéru spisovatele.
Napište krátkou povídku a pošlete nám ji, ať si ji naši návštěvníci přečtou a ohodnotí ji.
Povídka číslo: 24, Kategorie: Sci-fi

POSTŘEHNOUT NEPOSTŘEHNUTELNÉ: ČAS ŠVÁBŮ (Díl 1.)

Policejní detektiv poručík Ilja Tománek je po přestřelce v obchodě odstaven od všech důležitých případů. Řeší banální případy drobných odcizených předmětů, zatoulaných zvířat. Jednoho dne dostane ten nejhorší případ, jaký mohl dostat. Případem se zaobírá s největší nechutí, ale indicie ho dovedou k velkému případu ...

Ilja seděl na pohovce, sledoval televizní zprávy. Usrkával malými doušky horký čaj své oblíbené značky. Byly to jako vždy nudné zprávy, samé vraždy, násilí, drogy, moderní způsob života. Nahmatal v přítmí dálkový ovladač a přepnul na další kanál. Měl však smůlu, právě odbilo půl osmé a všechny čtyři kanály se předháněly v krutějších či kurióznějších šotech. Zprávy ho natolik nudily, že si lehl, přivřel víčka a snažil se chytit dřímotu, která právě na něj šla. Už pomaloučku upadal do sladkého spánku, když jedním uchem zaslechl zprávu regionální reportérky, která zpovídala starší paní. Důchodkyně si stěžovala na vykradené rádio, s kterým byla po mnoho let spokojená. Zpráva ho natolik zaujala, že se posadil.

„Babo jedna, ani nevíš, co říkáš. Rádio ti ukradli a ne vykradli, máš sklerózu,“ promlouval na starší paní v obrazovce.
Jeho ironický posměch plynul do prázdnoty bytu bez jakékoliv reakce. Ještě více znechucen zprávou vypnul televizi, opět zalehl na kanape a dál se oddával přerušené dřímotě, která pozvolna přecházela ve spánek.
Jako každé ráno vstoupil do policejní budovy a zasedl za svůj stále prázdný stůl. Žádné vzkazy na stole neležely, na záznamníku žádný záznam a do počítače se raději ani nedíval, věděl, že v poště taky nic nebude. Zabořil se do křesla a oddával se každodennímu lelkování, i když v kanceláři byl hluk od pobíhajících uniformovaných osob sem a tam. Měl smůlu, že momentálně nepracoval na žádném případě. Tehdy, když zde nastoupil, byl zelenáč, jako každý nováček se svými ambicemi si docela slušně vedl. Šel z jednoho případu do druhého jako buldok. Výsledky jeho práce byly nadprůměrné, až mu spolupracovníci záviděli. Vloni si u šéfa i ostatních udělal pořádnou ostudu.
Ze vzpomínání na zlaté časy ho probral jeho bývalý starší parťák Viktor. Hlavně u něj si ušil z ostudy kabát. Zacloumal jeho ramenem a ušklíbl se.
„Poručíku, máš jít za šéfem, má pro tebe jemnou prácičku,“ smál se hlasitě na celou kancelář, až se zakuckal. „Ztratila se asi peněženka, měl bys pospíchat, ať neztratíš horkou stopu,“ rozesmál se ještě více a přitom se plácal do stehen.
Ilja pln ponížení vstal, podíval se na smějícího se Viktora.

„Opravdu je to peněženka?“ zeptal se smutně, což neměl dělat.
Na ta slova se bývalý parťák opřel rukama do jeho stolu, protože dostal záchvat smíchu. Jeho hlasitý smích se nesl místností, až se spolupracovníci zastavovali a dávali se také do smíchu. Chechtot se nesl jako vlna.
Dlouho nedostal žádný pořádný případ od té doby, co zbrkle jednal a zklamal. Ani obyčejné vloupání nedostal, jen samé ztracené peněženky a zatoulané kočky. Jeho úspěšnost pátrání a vyřešení případu byla nyní nulová. Ani do hlášení neměl pořádně co napsat. Nechtěl sedět na zadku. Potřeboval vyjít do terénu na čerstvý vzduch a pracovat, vydal se vstříc šéfovým dveřím.
Náčelník už Ilju netrpělivě očekával, pohlédl na něj žádostivým a smutným pohledem.
„Víš, Iljo, mám pro tebe práci. Není to žádná peněženka, ale vykradené rádio,“ začínal na něj jít opatrně.
Ilja se na něj podíval podezřívavým pohledem, protože podobnou blbost slyšel včera večer v regionálních zprávách.
„Nedívej se na mne tak blbě,“ okřikl ho přísně náčelník. „Ano, rádio někdo vykradl. Já vím, zní to dost neuvěřitelně, ale zloděj si dal tu práci, že rádio rozebral, vyndal střeva, zase složil a položil nepotřebný přístroj zpět na původní místo. Nechápu, proč si zloděj dal takovou práci. Jednodušší by bylo rádio ukrást.“

Ilja se nadechoval, že něco řekne, ale náčelník ho umlčel mávnutím ruky.
„Já vím, já vím, je to blbý případ, ale žádný jiný ti dát nemohu. Víš přece, že s tebou nikdo nechce dělat. Nejsi spolehlivý, pamatuješ? Udělal jsi v tom obchodě chybu, spěchal jsi a nečekal na posily. Vešel jsi dovnitř a deset rukojmích a dva policisté z našeho sboru zůstali ležet na podlaze. Byla to jatka a navíc postřelili Viktora jen kvůli tobě,“ ukázal na něj prstem, „doufám, že jsi chápavý a nebudu se muset opakovat. Kdybych neznal tvého tátu, tak už tu dávno neděláš, suspendovali by tě. Víš, co mi dalo za práci přemluvit hodně velkých zvířat a zaručit se za tebe?“
Ilja zatnul zuby a pokrčil rty. Věděl, že tehdy udělal chybu a musel za ni stále pykat. Za zády se mu všichni smáli a dělali posměšky. Dostával čím dál horší případy. Kolikrát přemýšlel, že opustí policejní sbor a začne pracovat rukama. Ale tady začít nikde nemohl, skoro každý ho zde znal ze zpráv a nikdo neměl zájem zaměstnat policajta.

Než stačil zavřít za sebou dveře, náčelník za ním ještě volal:
„Prosím tě, zkus tento trapný případ vyřešit. Jistě je to jen kanadský žertík. Vnoučata potřebovala nějakou součástku a tak si ji vzala. No řekni, proč by někdo potřeboval něco ze starého rádia. Dnes, když dojdou baterie, tak se krám hodí do koše a koupí se nový. Ale bába podala trestní oznámení na neznámého pachatele, má na to právo a my se musíme případem zabývat. Prosím tě, nezlob se, opravdu pro tebe nic jiného nemám. Víš,“ poškrábal se na hlavě. Hledal správná slova. „Ty máš odlišné vyšetřovací metody než ostatní…“
„Jak jiné vyšetřovací metody,“ divil se jeho slovům. Nikdo mu takovou věc nikdy nesdělil. Ani Viktor, ke kterému byl po zdárném ukončení akademie přidělen jako nováček. Setrval s ním až do onoho incidentu v obchodě. Nikdy se však nezmínil, že něco dělá špatně. Pokud měl výsledky, chválili ho a povyšovali, pomyslel si. Nyní žádné výsledky neměl a už se na něm hledaly chyby.
„Ptáš se na okolnosti zcela jinak a tím vedeš vyšetřování jiným směrem. Ptáš se na drobnosti, které úzce s případem nesouvisí,“ vytýkal mu.
„Ale vždycky jsem případ dovedl do konce, i když, ehm, jinou cestou. Nemám pravdu?“
Náčelník se na něj podíval přísně, neměl rád, když mu někdo odporoval. Nakonec spráskl nevinně rukama a strčil Iljovi složku do rukou.
Sklopil zarmouceně oči a odešel. Do složky se ani pořádně nepodíval a dostavil se na určenou adresu. Nohy ho strašně bolely. Auto k dispozici nedostal, na prkotiny prý se nedávají a tak musel šlapat pěšky. Chtěl zazvonit, ale žádný zvonek na zídce nenašel, tak zkusil zavolat.
Ať volal jak volal, nikdo se ve dveřích domu neukázal. Ani záclona v pootevřeném okně se nepohnula, kde rádio hrálo na plné pecky. A tak vzal za kliku od branky, dvířka se se skřípotem otevřela. Bába musí být doma, když nemá zamčeno, pomyslel si a vešel do malé, dobře udržované předzahrádky plné květin rozmanitých druhů.

„Je tu někdo? Paní Zelnerová, jste doma?“ Křičel ve snaze překřičet hlasitě puštěný tranzistor. Několikrát slušně zaklepal na dveře, pak nedočkavě zabouchal pěstí. „Paní Zelnerová jste doma?“ Nikdo se stále neozýval a tak znova vzal za kliku. Západka povolila, otevřel dveře.
„Hledáte někoho?“ ozval se pojednou za jeho zády výhružný hlas, až se lekl. Otočil se. Spatřil starší menší dámu, třímající v rukou motyčku, proměněnou ve zbraň.
„Ano, hledám paní Zelnerovou,“ odpověděl dosti nahlas, jelikož přijímač stále hlasitě kvílel.
„Co ji chcete,“ ptala se stařenka.
„Jsem od policie, poručík Ilja Tománek a hledám paní Zelnerovou, jsem tu kvůli tomu rádiu,“ vytáhl z kapsy průkaz s odznakem.
Paní si odznak pozorně prohlédla a odložila motyku.
„Tak pojď panáčku dál, to jsem já, ukáži ti ho.“
Vešly do předsíně, potom do kuchyně. Paní ztlumila rádio na okně a donesla druhé, jak říkala to vykradené. Ilja si přijímač zběžně prohlédl a položil ho na stůl.

Paní se na něj zadívala přísným pohledem a pronesla ještě přísnějším hlasem:
„To je všechno? Já myslela, že si ho vezmete s sebou na rozbor a sejmete otisky.“
Poručík jen pokrčil obočím, nevěděl co má na rádiu více prohlížet. „Otisky těžko sejmu, když jste ho držela několikrát v ruce a na rozbor, jak vy říkáte, ho brát nebudu, není proč,“ řekl přísněji.
„Jak to, není proč. V tom rádiu nic není, zůstal jen obal a knoflíky,“ začala se paní čertit.
„Uklidněte se paní Zelnerová, tím mi nepomůžete, raději mi řekněte jak se to stalo. Takhle mi více pomůžete k objasnění případu, budu znát okolnosti,“ povzdechl si nad takovým bezvýznamným případem.
Paní se rázem upokojila, zvýšený hlas poručíkem zabral. Natočila si trochu vody, napila se a začala vyprávět.
„Večer jsem rádio vypnula, tak jako pokaždé a šla si lehnout. Ono totiž hraje celé dny zrovna jako toto zánovní na okně. Ráno ho chci zapnout a ono nic, ani nezachrčelo. Tak jsem se podívala na šňůru, byla ve zdi. Párkrát jsem do toho krámu bouchla, to dělám vždy, když potvora stávkuje a zase nic. Tak jsem ho vzala a šla s ním do opravny. Naštěstí není opravna daleko, je tady za rohem, já totiž už toho moc nenachodím. Chtěla jsem, aby mi tam opravář zapájel vypadlý drát. Už se mi to několikrát stalo, když vítr přibouchl okno a rádio spadlo na zem. Rádio bylo totiž nezmar, to by jiné nevydrželo. Chodím do opravny dost často a tak mladík rádio rozebral před mýma očima, abych ho nezdržovala. Vevnitř rádia byla jen zelená deska s dírami. Já tedy tomu nerozumím, ale v těch dírkách muselo něco být, jinak by nemohlo hrát. Mladík si myslel, že je to žert, ale měl pochopení a prodal mi toto opotřebené za sto korun,“ ukazovala na rádio na okně, „to je tak všechno, víc vám nepovím.“
Ilja si vše zapisoval. Poté co dopsal, se ještě zeptal na příbuzné, děti, kamarády, vnoučata. Ale nikoho neměla, takže mu nijak nepomohla. Vzal si rádio a vydal se za opravářem, očekával, že se dozví více. Ještě před brankou si paní vzpomněla na pečovatelskou službu, co dojíždí jednou týdně, ale i tato informace nijak nepomohla.
Sotva vešel do opravny, prodavač od pultu na něj zvolal:
„Hele policajt, co ode mne chcete. Na ty všechny krámy mám doklad,“ poukazoval rukou kolem sebe, hlavně na stojící hromadu vyřazených přijímačů opodál u výlohy.

Nejprve Ilju udivilo, že ho prodavač poznal, ale poslední dobou už si zvykl.
„Jak jste poznal, že jsem od policie,“ zeptal se a ukázal služební průkaz. Čekal známou odpověď, z televize.
„To je jasný, takhle oháknutý zákazníci, mi sem nechodí a navíc máte rádio paní Zelnerové, ta by ho z ruky nikomu nedala,“ odpověděl prodavač tetovaný snad po celém těle, podobající se chodící tapetě.
Byl strašně rád, že z něj nevypadlo, policajt, který nechal zemřít dvanáct lidí, jak obvykle slýchával.
„Takže víte na co se budu ptát. Mohl byste rádio otevřít, chtěl bych se také podívat dovnitř.“
Prodavač se trochu zašklebil, protože mu nebylo nic jasné, ale přesto vytáhl sadu šroubováků a dal se do práce, přitom začal sám vyprávět, aniž by se ho poručík na něco ptal.
„Bába sem chodí s tím rádiem co chvíli. Vždycky se v tom pohrabu a zas ta škatule jede dál. Víte, že jsem dokonce rád, že ho někdo vybrakoval. Zbavil jsem se aspoň jedné z těch opotřebených věciček kolem, funguji totiž něco jako zastavárna,“ ukázal na zaprášenou hromadu televizorů a rádií z dob komunismu u výlohy, na kterou před chvíli ukázal. Obratně vyšrouboval poslední šroubek a naučeným pohybem otevřel obal. „Tak se na to podívejte. Ten, kdo toto udělal, musel být profík.“
„Proč si zrovna myslíte, že to udělal profík. Já na tom nic nevidím. Vidím jen, že chybí veškeré součástky,“ prohlásil, když spatřil zcela prázdnou zelenou desku s drobnými otvory.

„To jo, jen trafo zůstalo, což je divné. Víte, tyto součástky jsou už nepotřebné. Dnes se všechno cpe do integrovaných obvodů a mikroprocesorů. Rádio bylo vyrobeno v roce 1981, za totality chápete? Trafo se hodí vždycky, zato součástky jsou na hovno. Podívejte se kolem, já takových součástek mám plno a nemám je pořádně do čeho dát, prostě jsou k ničemu. Pasují jen do takového rádia, co jste donesl, do nových jsou potřeba integrované obvody,“ prskal naštvaně obchodník.
„Proč si tedy myslíte, že ten co odpájel součástky, byl profík,“ zeptal se znova, protože mu odpověď nestačila.
„Jak se to vezme profík, profík by si vzal trafo a na součástky by se vyprdl. Spíš si myslím, že byl profík v profesionálně odpájených součástkách. Podívejte se pořádně na základní desku. Je úplně čistá, žádné smítko, ani kapička cínu. Jako by ani deska nebyla nikdy osázená součástkami a zapájená.“
Ilja si vzal desku do ruky a prohlížel si ji z obou stran, opravdu vypadala jako nová. Drala se mu myšlenka, že někdo desky jen zaměnil, zeptal se na tuto možnost.
„Blázníte? Kde by ji dnes sehnal,“ vyprskl prodavač smíchy, vzal desku do ruky a naklonil se více k poručíkovi. „Vidíte ten škrábanec? Ten jsem tam udělal já,“ poukazoval hrdě na tenkou čárku. „Potřeboval jsem tento okruh přerušit. Napájel jsem tam drát a odpor a navedl okruh jinudy. Je to obvyklé řešení, pokud nechce zákazník moc platit.“

Ať se díval, jak se díval, nic pořádného neviděl, jen drobnou rýhu sotva okem viditelnou, která jednu cestičku tištěného spoje přerušovala. Neviděl žádný smysl v pracném vymontování součástek z rádia, když kousek dál od bydliště babky stála opravna s mnoha součástkami. Ušetřil by si zloděj přece starosti. Pro jistotu si vezme rádio s sebou a dá ho přece jen do laboratoře, třeba technici něco najdou, uvažoval.
Nechal si rádio od opraváře znova složit a vykročil k policejní stanici. Cestou se zastavil u paní Zelnerové a poprosil ji o zapůjčení předmětu doličného na delší dobu. Nechtěl, aby si bába myslela, že ho hodil do popelnice. Ta s radostí souhlasila.
Druhého dne odpoledne ležely výsledky na stole i s nepoužitelným přijímačem. Zpráva říkala, že rádio bylo značně opotřebované, součástky profesionálně odpájené. Dírka na zadní straně vznikla v nedávné době ostrým předmětem. Několikrát zprávu ještě přečetl, ale žádné další informace, kterých by se chytil, nenašel. Vzal rádio do rukou a hledal malou dírku označenou techniky. Na zadní straně úplně vespod, tam, kde byla přívodní šňůra, vězela malá dírka. Byla to vlastně jen dírečka sotva na první pohled viditelná. Moucha by měla co dělat, aby se protáhla. Nechápal, proč si zloděj dal takovou práci s dírkou. Pachatel nemohl přece součástky vytáhnout tímto otvorem, to byl nesmysl, jednodušší bylo rádio přece rozebrat, brblal si sám pro sebe. Jedno věděl jistě, dírka byla vytvořena úmyslně, ale nevěděl proč.
Nevěděl si rady, jediné co ho v tuto chvíli napadlo, že zajde za paní Zelnerovou a opravářem, zda někdo z nich tu dírku neudělal, když v tom zazvonil telefon. Na druhé straně se ozval líbezný hlas Martiny, náčelníkovy sekretářky. Vždycky se na něj mile usmívala a měla pro něj dobrou radu či informaci. Před čtrnácti dny se vdala, čehož upřímně litoval. Líbila se mu, ale nikdy neměl čas jí pozvat na rande. Stále pracoval a škrábal se na pomyslném žebříku hodnot nahoru. Nakonec ho předběhl frajírek z vedlejšího oddělení.
„Hele, ty děláš na tom tranďáku?“ ptal se její tenký, pro něj líbezný hlas.
„Dělám, ale nic nemám, jestli se ptá náčelník,“ odpověděl pohotově.
„Ne, náčelník se neptá,“ řekla něžně. „Volám z vlastní iniciativy, chci ti pomoct. Můj známý, si koupil novou Fabii ...“
„Co mám dělat s tvým známým a jak do toho zapadá auto,“ skočil do řeči Martině. Vždycky všechno natahovala, jako by ji dělalo radost, škádlit zrovna jeho.

„Počkej, je mi tě líto a chci pomoct, tak poslouchej:
Fabie měla úplně nové rádio. Sotva měl auto a autorádio měsíc, tak mu ho někdo dokonale očesal ze zamknuté garáže. Rádio bylo vybrakované, tak jako to, co máš na stole, četla jsem zprávu, když jsi byl na obědě. Ještě něco ti chci říci. Dnes se montuje do motoru nějaký počítač a ten také zmizel.“
„Řídící jednotka a ne počítač, také ho mám ve Favoritu,“ musel jí opravit. Některé ženy nedovedly vůbec pochopit princip motoru.
„Měl auto v záruce a tak šel závadu reklamovat,“ pokračovala, aniž by zareagovala na jeho poznámku a dál mlela jak kafre mlýnek. „V servisu mu řekli, že to není na reklamaci, ale na policii. Takže to nahlásil, jenže měsíc s tím nikdo nehnul, případ odložili ad akta a založili ho do archívu. Víš co je na tom ještě zajímavého?“
„To tedy nevím,“ odpověděl netrpělivě.
„Bydlí na konci té samé ulice, co babka, která podala trestní oznámení na neznámého pachatele.“
„Díky, díky, jsi moje zlatíčko. Pokud něco podobného tvá ouška zachytí, tak mi tvá pusinka všechno poví, že?“ flirtoval.

Rázem se v jeho těle rozpumpovala krev, případ ho začal zajímat. Pln elánu si vyzdvihl složku z archívu a studoval ji. Nebylo vlastně co studovat, jen pár strohých faktů, která se nápadně shodovala s případem paní Zelnerové. Na vyvrtanou dírku do zadní části rádia zapomněl. Zvedl telefon a domluvil si schůzku s majitelem Fabie a šel klidně domů. Musel si přece všechno nechat projít hlavou.
Ráno se hned vydal do Sadové ulice svým vozem. Místo toho, aby jako vždy zasedl za svůj stále prázdný stůl a civěl do stropu. Už mu chyběla práce v terénu. Chvíli se musel do domu dobývat, než přišel někdo otevřít. Majitel Fabie neměl moc radost, že tak brzy vstával, ještě cestou k brance si zavazoval župan na uzel. Jeho věk odhadoval na pětapadesát let.
V kuchyni přijal poručík nabízené místo u stolu, posadil se.
„Takže vám odcizili rádio a vstřikovací jednotku z motoru, pane Lagris? Vypovídal jste tak do protokolu,“ začal s výslechem Ilja.
„Neukradli mi rádio, ale vybrakovali, zůstal jen obal s ovládacími prvky a displej, tak jako vstřikovací jednotka. Součástky záhadným způsobem zmizely. Musel jsem všechno koupit, pojistka se totiž na takové věci nevztahuje. Člověk si platí pojistku a pak má jen problémy. Víte co mi řekli na pojišťovně?“

Ilja jen zakroutil hlavou.
„Prý jsem si auto vykradl sám a pokouším se o podvod,“ rozeřval se vztekle Lagris. „Já nemám zapotřebí dělat několikatisícové podvůdky s pojišťovnou, mám prosperující firmu,“ stále křičel a prskal. „Řekněte, je to normální, aby zloděj odemkl branku, pak garáž a nakonec zamknuté auto? Pak si dal tu práci s rozebíráním a skládáním rádia? Opět zavřel za sebou dveře a zamkl? To nedává smysl,“ začal krotit svou zlost.
„Dobrá, já vás chápu, pane Lagris,“ uklidňoval ještě značně rozčíleného podnikatele, který se červenal zlostí. „Spíše bych si potřeboval prohlédnout autorádio a vstřikovací jednotku, popřípadě je dát na expertízu. Nevíte, kdo ty věci má?“ obezřetně se ptal, aby jej opět neuvedl do varu.
„Všechno mám já, víte, co mi dalo práce, než mi všechno dali. Ani si nedovedete představit, jaký cirkus jsem v servisu udělal,“ prohrábl si vlasy rukama, „teď věci leží v garáži bez užitku. Víte, v tom rozčilení jsem všechno chtěl zpátky, aniž bych si uvědomoval, že mi věci k ničemu nejsou,“ najednou se zkrotil a byl jako beránek. Poškrábal se v neoholeném strništi, jako by přemýšlel. „Jestli ty věci chcete, dám vám je. Pojďte se mnou do garáže,“ rozhodl se najednou podnikatel.
Z kuchyně se vydali po schodech dolů do garáže. V garáži roztáhl Lagris závěs na regálu a vytáhl autorádio, vstřikovací jednotku a podával je Iljovi. Díval se na věci, jako by se chtěl s nimi rozloučit.
„Takže je nepotřebujete,“ zeptal se pro jistotu.
„Klidně si je vezměte, jen se to tu bude válet tak dlouho, až všechno vyhodím do popelnice,“ odpověděl, pomalu se slzami v očích.
Ilja věděl, že chlapíkovi bylo věcí líto. Všiml si totiž, že má garáž nacpanou náhradními díly na starou sto dvacítku i na Favorita. V regálu ležel startér, světla a kdo ví, co ještě se ukrývalo v originálně zabalených krabicích. Pan podnikatel byl ze staré školy, vše pečlivě schovával, i když uložené věci nebyly k ničemu.

„Mám ještě rutinní otázku, neviděl jste v inkriminovanou dobu něco podezřelého?“ tato otázka Iljovi chyběla, už dlouho ji nevyslovil.
„Ne, já mám hodně práce a trávím spoustu času na cestách. Vracím se dost pozdě večer. Na sledování okolí nemám čas.“
Poručík pokýval souhlasně hlavou. Lagris ho vyprovodil k autu přes garáž. Byl rád, že si vzal své auto, jinak by neměl darované věci jak odnést. Když odjížděl, přemýšlel, proč zloděj, který se tak galantně vloupal do garáže, plné až skoro po strop s naditými lahůdkami, si nic nevzal, jen pár součástek z auta. V garáži bylo auto za víc jak půl miliónu, nové náhradní díly, horská kola a lyže pro celou rodinu. Pro zloděje to byly samé delikatesy a ten trouba si nic nevzal. Takové horské kolo se dalo rychle a bez problému zpeněžit v hospodě.
Celý týden se nic nedělo a tak chodil do archívu a hledal podobné případy, avšak bezvýsledně. Hledal také něco o jeho tehdejším případu, když už zalezl do hlubokých útrob archívu, ale žádnou složku však nenalezl. Jako by se nikdy nic nepřihodilo. V laboratoři z něj také neměli moc radost, technici se vymlouvali na mnoho práce a na urgentní případy, ale nakonec je přemluvil.
V pátek dostal konečně výsledky z laboratoře a tak studoval lejstra a předměty doličné. Autorádio bylo čisté, bez součástek, jako by základní deska nebyla nikdy osázená součástkami, ani kapička cínu nezůstala, jako u rádia paní Zelnerové. Opět byl na začátku případu. Zdálo se, že s případem nepohne, rovněž nebude mít co napsat náčelníkovi do hlášení. Jenže pak si ještě jednou výsledky z laboratoře přečetl a zaujala ho zmínka o malých otvorech. Vzal si torzo řídící jednotky a prohlížel si ji. Opravdu tam byl vytvořen otvor. Jak se technici zmiňovali, musel otvor vzniknout velmi ostrým předmětem. Takže přece jen mohl něco napsat do hlášení. Na druhé straně jedno nechápal, proč pachatel bral součástky tak složitým způsobem. Mohl věci klidně odcizit, součástky vymontovat a zbytek zahodit. Ještě jedna věc mu nešla na rozum, za jakým účelem dírky pachatel vyvrtal. Nedělal je tam přece pro nic za nic. Musel mít k takovému počínání důvod. Případ ho začal zajímat čím dál tím více. Nějak se do něj zažíral, tak jako dříve do jiných případů. Na přemýšlení měl celý víkend, doufal, že na něco přijde.
V sobotu si lámal hlavu s případem dlouho do noci, leč na nic nepřišel. Až v neděli brzy ráno zvonil telefon. Dlouho vyzváněl a stále nedával pokoj. Znechuceně vstal, došoural se do předsíně a zdvihl sluchátko:
„Tománek prosím,“ řekl ještě v ospalém stavu a dlouze si zívl.
„Ahoj, to jsem já Martina,“ špitla, „mám znova něco pro tebe. Volali mi z dispečinku a hledali náčelníka. No a má ženská intuice mi napověděla, abych se zeptala, proč ho potřebují zrovna v neděli brzy ráno. No a dozvěděla jsem se, že je vykradený obchod s elektronikou a víš kde?“ tázala se rozespalého poručíka a napínala ho.

„To nevím, právě jsi mne vytáhla z postele,“ ospale zívl do telefonu.
„Tomu nebudeš věřit v Husově ulici, kousek od místa kde bydlí ta babka, jenže z druhé strany. Je to čerstvá stopa, jistě tam jsou ještě technici, tak tam jeď,“ doporučovala Martina rozespalému Tománkovi.
„Proč mne nezavolali, je to přece můj případ,“ málem vybuchl zlostí. Měl strach, že mu jediný případ po dlouhé době vezmou.
„No asi proto, že jde o klasické vloupání a tvého případu se to netýká.“
„Tak proč mi voláš a taháš mě z postele, když je to klasické vloupání,“ téměř se rozčílil na Martinu, ale krotil svůj temperament, nemohla za svou snaživost.
„No já myslela, když je to poblíž,“ omlouvala se.
„Tak dobrá a promiň, že jsem po tobě vyjel. Já se tam podívám,“ také se omlouval. Nechtěl se na ní rozčílit.
Rozmýšlel se, jestli tam má zajet. Jenže usoudil, že si zprávu přečte zítra ráno v práci. Udělal si čaj, když už byl vzhůru. Musel uznat, že mu Martina pomáhala, aspoň jeden člověk z policejní budovy ho měl rád.
Chodil po bytě a nevěděl, zda má nanovo ulehnout a dohnat přerušený spánek anebo být vzhůru. Na stole ležel vypnutý mobil a tak ho zapnul. Sotva se mobil přihlásil do sítě, už zvonil:
„Tománek prosím,“ ohlásil se dnes již podruhé.

„No konečně, že to zvedneš. Přijeď do Husovy ulice, je tu vloupání do opravny elektrospotřebičů. Myslím, že je tu něco pro tebe,“ oznamoval hlas náčelníka.
„Něco pro mne?“ ptal se udiveně. Byl to druhý člověk, který ho o opravně elektrospotřebičů informoval. Chtěl říci, že už zná předběžné okolnosti, jenže si to najednou rozmyslel. Nemohl prásknout svého informátora a to ještě tak atraktivní ženu, která mu pomáhala.
„Jo, pro tebe a neptej se tak blbě. Četl jsem v pátek tvé hlášení. Jsou zde stejné znaky jako u toho chlapa v garáži. Také se tu ze zamčeného obchodu ztratily součástky, tak přijeď,“ rozkazoval.
Ilja si okamžitě strčil krajíc suchého chleba do pusy a honem se převlékal z pyžama. Nalil do sebe ještě horký čaj a už uháněl do opravny, šlapal přitom na pedál akcelerátoru jako by auto ukradl. Měl štěstí, že byla neděle a městský provoz hned po ránu nebyl tak velký. Až v Husově ulici míjel protijedoucí policejní vozy, zvolnil svoji jízdu. Před opravnou stály tři auta, náčelníkův nablýskaný černý Mercedes, policejní vůz s technickým zabezpečením a sanitka. Vystoupil z auta a zamyslel se nad tím, kde náčelník vzal tolik peněz, když si dovedl koupit Mercedes. Avšak koupil si ho až po tom incidentu v obchodě. On to odnesl a náčelník… A co tu dělá sanitka? Sotva vešel do opravny, zarazil svůj tok myšlenek. Náčelníkův hlas se ozýval po celé místnosti.

„Konečně, běž nejprve za doktorem, pak ti vysvětlím okolnosti,“ odháněl ho od hloučku techniků.
Doktora dlouho neviděl. Shodou okolností to byl lékař, který byl v obchodě po přestřelce. Doktor se skláněl nad prodavačem a opravářem v jedné osobě, který vypadal jako barevná tapeta. Měl už tu čest hovořit s tímto křížencem omalovánky a člověka. S doktorem si vyměnili několik uštěpačných poznámek a doktor se dal do řeči.
„Zavolali mne, abych uklidnil a ošetřil tohoto pacienta. Blábolil něco o švábech, prý ho pokousali, ale žádní se nenašli. Držel pod krkem i náčelníka. Tak jsem mu dal něco na uklidněnou. Jediný fakt je, že měl na nohou škrábance. Byly čerstvé a tak jsem je ošetřil, nevím, od čeho mohou být. To se ho musíš zeptat až přijde k sobě. Podívej se,“ nadzvedl nohavice pyžama tetovanému muži, který seděl s upřeným pohledem ke stropu. Opravdu měl obě nohy poškrábané, jako by běhal právě v lese v ostružiní.
„Jestli jsi tam skončil, tak pojď sem,“ volal náčelník Ilju opět k sobě.
Zanechal tedy doktora se svým pacientem a šel za náčelníkem. Tušil, že jeho případ dostane konečně spád.
„Podívej se, Iljo,“ začal náčelník mile. „Je to divný případ, dveře zamknuté, zámek neporušený. Hysterický opravář, který mne držel za límec a tvrdil, že ho vykradli švábi, no prostě to nedává ani hlavu, ani patu. Zmizely součástky levné i drahé. Je to záhada, kam se poděly součástky a kdo je to vůbec za zloděje. Žádné otisky prstů, žádné stopy na zemi, jako by se pohyboval vzduchem. Ještě toto, podívej se,“ ukázal na dlouhý stůl s proděravělými šuplíky. Jako by někdo do nich vyvrtal dírky.
Setkal se už s takovou prací na rádiu od paní Zelnerové a věcech Lagrise. Případy spolu souvisely, měl z toho radost.
„Nesměj se a raději mi řekni, co mi k tomu můžeš říci,“ vyrušil ho náčelník z uvažování nad dírami v šuplících.
„Nevím,“ odpověděl a pokrčil rameny. V tomto případě však neměl ještě příležitost něco zjistit.
„Ty nevíš?“ rozčílil se náčelník. „Víš co, zůstaň tu a porozhlédni se kolem, třeba na něco přijdeš. Nezapomeň pohlídat prodavače, za chvíli přijde k sobě a udělej s ním předběžný výslech,“ vydával rozkazy. Pak zavolal na techniky a doktora, byli zrovna hotovi. Odešli z opravny, sedli do aut a odjeli k rodinnému krbu plného pohody. Náčelník chvíli postával před autem, najednou se rozmyslel a vrátil se do opravny. Zavolal si znova Ilju. „Poslouchej, hleď případ rychle vyřešit. Spravíš si tak reputaci a budeš dostávat normální případy,“ plácl ho po rameni, otočil se a bez dalších slov zamířil k autu.

Zůstal v obchodě sám s prodavačem, který se právě probíral. Náčelníkova slova se mu zpět vybavovala. Šlo o podobná slova, která slyšel, když nastupoval na oddělení. Hleděl si vždycky svého a snažil se. Jenže v tom obchodě přehnal svou iniciativu, avšak stejně tam něco nehrálo. Tehdy si odtud odnesl maličkost, aniž by o tom někdo věděl. Měl jistou věc doličnou v rukou, která moc nezapadala do právě zpackaného případu. A právě tento případ se tehdy velice rychle smetl ze stolu. Hodnost poručíka mu zůstala, což se nestávalo. Vždycky, když se dělal pořádek, degradovalo se. Někde byl zakopaný pes a on pořádně nevěděl kde.
Chodil po prodejně a hledal, čeho by se mohl chytit, jisté drobnosti, avšak stále nic nenalézal. Případ byl o to zajímavější, že vystavené zboží u výlohy, které před časem viděl, nebylo nijak poškozené. Vyzkoušel si je a všechny fungovaly. Musel sice některým starším ojetinám trochu domluvit, ale jinak hrály. Opravář vše sledoval nepřítomným pohledem, už přišel k sobě.
Dál hledal a objevil malý kuchyňský kout za závěsem. Drze připravil kávu pro sebe i pro majitele, který stále seděl v ošuntělém křesle. Kávu položil na stůl, který sloužil jako prodejní pult a znova si prohlížel provrtané šuplíky. Všechny šuplíky měly po jedné dírce, větší či menší. Nepochopil, proč je tam záhadný pachatel vyvrtal, když nebyly zamknuty, kromě vrchního šuplíku, ten měl vyvrtanou největší díru. Dal se jí v pohodě prostrčit prst. Otvíral jeden šuplík za druhým a zase je zavíral. V každém šuplíku byl polystyrén. Až ve spodním šupleti objevil několik integrovaných obvodů napíchaných do stejného polystyrénu, pěkně seřazených jako vojáci.

Opravář se konečně probral, Ilja položil první otázku:
„Můžete mi říci, pěkně od začátku, co se tady vůbec stalo?“
Prodavač ještě stále s nepřítomným pohledem začal vypovídat:
„Večer jsem zamkl krám, tak jako vždycky. Pak jsem opravoval jednu televizi, potřeboval jsem ji na dnešek. Potom jsem si šel nahoru do bytu lehnout. K ránu mě probudil takový divný šramot, něco jako jemný déšť. Tak jsem vstal z postele a šel zavřít okno a všiml si, že neprší. Šum vycházel zvenku, to vím naprosto jistě, ale ještě větší šum vycházel z krámu a tak jsem se šel podívat, co to je. Po podlaze prodejny pobíhali švábi,“ ukázal na podlahu prstem.
„Švábi?“ zeptal se udiveně Ilja.
„Ano švábi, bylo jich tu plno, takový živý koberec. Pobíhali po stole, po zdech, no prostě po všem. Byly jich tisíce. Nejprve jsem myslel, že spím a tak, když jsem stál na schodišti, sáhl jsem po vypínači. Jakmile se světlo rozjasnilo, koberec tvořený hmyzem ztuhl. Přestali se hýbat, jako by se světla báli. Netrvalo dlouho a několik švábů se zase dalo do pohybu a utíkali směrem ke mně. Cestou snad oživovali další a další a vrhali se na mne. Drali se mi pod i na kalhoty pyžama. Lezli výše a výše, začal jsem je ze sebe rukou strhávat a skákat po nich. Mnoho jsem jich rozšlapal.“
„Pane Vodičko a nelžete mi? Nenašel se zde ani jeden rozšlápnutý brouk,“ ohradil se poručík.
„Opravdu vám poručíku nekecám. Cítil jsem pod nohama jak to křupe, bylo to i slyšet. Přísahám,“ zdvihl pravici se dvěma prsty jako při přísaze.
„Věřím vám, pokračujte,“ nabádal poručík, potřeboval informace, i když tyto byly zcela nevěrohodné.
Opravář se napil horké kávy a pokračoval.

„Stále po mně běhali a pobíhali. Štípali a škrábali mne na nohou a postupovali výše. Sáhl jsem po vypínači a zhasl, rázem se mi ulevilo. Koberec švábů se zase dal do pohybu. Vyběhl jsem po schodech nahoru a hledal baterku. Poté co jsem ji našel, seběhl jsem opět dolů a posvítil si na ně. Tam, kde dopadl kužel světla, se švábi zastavili jako by se světla báli. Baterie však vypověděla službu a světelný kužel slábl. Ve slábnoucím světle jsem si všiml, že odcházejí někam sem,“ ukázal kývnutím hlavou na stůl, u kterého seděli a popíjeli kávu. „Na svých zádech a v kusadlech odnášeli součástky,“ dodával sebejistě.
„Cože? Součástky?“ vyskočil Ilja, „vy jste se zbláznil. Nenašel se tu ani jeden rozšlápnutý šváb. Vy máte ještě tu drzost mi tvrdit, že švábi odnášeli součástky? Co je to za blbost,“ rozkřikl se až zčervenal.
„Vidíte, vy mi také nevěříte. Nikdo mi neuvěří,“ říkal Vodička klidným a vyrovnaným hlasem. „V rozčílení jsem chytil pod krk jednoho vašeho kolegu, protože mi také nevěřil. Pak přijel doktor a dal mi injekci. Já nemohu nic dokázat, ale co říkáte na toto?“ hbitě vymrštil nohy na stůl, až káva vystříkla z hrnku. Vykasal si nohavice pyžama, v kterém ještě stále setrvával. „Tak od čeho to mám, ha? Udělal jsem si to snad sám? Copak jsem blázen, abych si sám způsoboval bolest?“
Ilja si ještě jednou prohlédl pošramocené nohy. Škrábance nebyly tak hluboké jak dlouhé, zpozoroval i několik štípnutí. Opravdu to vypadalo, jako by ho něco malého pokousalo.

„Dejme tomu, že vám věřím do té míry, že tu švábi byli. Sem tam se stane, že se populace hmyzu přemnoží a stěhuje se z místa na místo. Dovedou jako živá vlna zničit celou úrodu, třeba jako sarančata. Potud vám věřit mohu, ale že odnášeli součástky. To je nesmysl. Hmyz je nižší forma života, k čemu by jim byly součástky,“ zvyšoval v rozčílení stále hlas poručík.
„Já vím, že mi nevěříte, ale opravdu vytahovali součástky z přihrádek a odnášeli si je. Víte kolik tu bylo kondenzátorů, tranzistorů, integrovaných obvodů…,“ odříkával další druhy součástek. Pak zas pokračoval. „Jak si myslíte, že to zloděj odnesl. Musel by mít na takové množství auto a fůru času. Takové stěhování by trvalo snad celou noc a toho randálu co by natropil. Uvažujte logicky, přece zloděj nepůjde krást, když ví, že je někdo doma. Já vám říkám, že to udělali švábi a na tom trvám. Jakmile začalo svítat jejich počet klesal, až jsem zůstal v obchodě sám.“
„Tak proč jste nezavolal dříve?“ ptal se nedůvěřivě poručík, protože se snažil prodavač vykroutit z logické krádeže.
„Protože telefon je tu na stole a já stál na schodech,“ ukázal rukou o kus dál do předsíně, kde vedly schody do bytu. „Neopovažoval jsem se sem vstoupit a zažít další peklo,“ argumentoval Vodička.
„Byl obchod pojištěn?“ využíval rozdrážděného prodavače, protože Lagris přece také zkoušel pojišťovnu. Musel zvažovat všechny okolnosti, každou maličkost.
„Ne, obchod nebyl nikdy pojištěn, ani barák,“ odpověděl suše opravář.

Tato odpověď moc Ilju nenadchla. Mohl tak mít spojitost se dvěma případy a vše v brzké době vyřešit jako pojišťovací podvod. Sice mu paní Zelnerová do toho nějak nezapadala, ale důvod by se zase našel. Opět neměl v rukou nic. Jen jedno věděl, všechny tři případy spolu souvisely. Jen motiv počínání pachatele mu stále unikal. Byl to zapeklitý případ, musel se chytit jiné stopy, popřípadě i té nepravděpodobné. Patrně Vodička nelhal a je jen obětí neznámého šíleného vědátora, který zřejmě vycvičil šváby, aby kradli. Mohlo jen jít o pokus se součástkami a později bude šváby využívat na vykrádání klenotnictví. To by byl případ, velká švábí loupež. Rozplýval se nad paranoidním jevem.
„Takže říkáte švábi?“ vrátil se opět do reality. „Mohl byste trochu popsat jak vypadali? Když tvrdíte, že jste je pozoroval ve svitu baterie?“ změnil taktiku vyšetřování.
„No to víte, že jsem je viděl, jenže je nemohu popsat.“
„Jak to? Co vám v tom brání?“ snažil se poručík zahnat Vodičku do kouta a pak ho ždímat.
„No skoro nic, jenomže nevím jak se přesně jmenují. Pro mne to jsou jen švábi a hotovo. Kdybych je viděl na obrázku, tak bych je jistě poznal. Jediné co s určitostí mohu říci, že jsou strašně tvrdí. Jako když chcete rozlousknout poměrně tvrdý ořech.“
Znova Ilju nepotěšil a ještě k tomu ho odpálkoval. Musel se mu dostat na kobylku jiným způsobem.
„K čemu by součástky mohly pachateli nebo pachatelům sloužit. Sám jste přece tvrdil při našem prvním setkání, že jsou součástky prakticky nepoužitelné.“

Ve Vodičkovi to jen zabublalo a dal se do řeči:
„Tak se podívejte. Součástky jsou sice pro dnešní rádia k ničemu, ale někdy se bez nich i nové neobejdou. Také se těmito součástkami dají vyrobit náhradní integrované obvody, které se již nevyrábějí, jen tato vyrobená součástka je větší.“ Nalistoval v katalogu jistý integrovaný obvod a ukázal ho poručíkovi. Ten zcela nic nechápal. Opravář vzal svou příručku, dosti používanou, vykazovala osahané stránky a ukázal na vypsané součástky. „Toto je integrovaný obvod a takhle vypadá jeho náhrada s normálními součástkami,“ obrátil stránku, kde byly vypsány součástky se stejnými parametry jaké měl integrovaný obvod.
Poručík jen tápal, ale přece jen něco pochopil.
„Takže vy dokážete vyrobit kupříkladu mobilní telefon, jen bude větší?“
Vodička se zasmál. „Já ne, ale dá se to tak říci, když budete mít součástky a určité znalosti, tak ano. Podívejte se na to pozpátku. Dříve bylo rádio jako almara, dnes si ho strčíte do ucha.“
Poručíkovi bylo vše jasné. Někdo chce něco vyrobit, jinak by nepotřeboval tolik součástek. Najednou mu probleskla myšlenka, proč zloděj nevzal i integrované obvody ze spodního šuplíku.
Opravář měl hned odpověď. „To víte, dnes chce každý ušetřit a tak někdo vyrobí podobnou součástku, ale je nestabilní. Jak se říká, za málo peněz, málo muziky. Tyto součástky jsou z Thajwajnu a zloděj ví, že nejsou moc dobré pro výrobu kvalitního výrobku. Bere jen jakostní zboží.“
Ilja se sehnul, otevřel šuplík a jeden integrovaný obvod vyloupl z polystyrénu. Chvíli si s ním hrál v dlani. Pak se podíval na dírky v šuplících. Vzal integrovaný obvod do prstů a protlačil ho dírkou v šuplíku. Když prošel integrovaný obvod dovnitř, tak mohl jít také ven. Takže opravářova teorie o švábech mohla být správná, zauvažoval. Že by opravdu tímto způsobem švábi mohli krást? Nesmysl, nemohl z logického hlediska souhlasit.
Přesto ho napadlo podívat se za stůl. Podle výpovědi Vodičky, švábi přece odcházeli se součástkami někde za tento stůl. Vstal a prohlížel si škvíru mezi stolem a zdí. Společnými silami odsunuli stůl kousek stranou. Klekl si do vytvořeného prostoru a rukou osahával zeď. Ve spodní části vězel otvor tak na tři prsty. Prudce vyskočil a zvolal:
„Co je za tou zdí.“

Překvapený Vodička jen zakoktal: „Za - za, zahrada.“
Ilja vyletěl ven, jako by ho někdo bodl. Vodička mu byl v patách, ale když doběhl, málem do stojícího poručíka vrazil. Policista se upřeně díval na zem. V nízkém trávníku byla vyšlapaná cestička, uzounká, sotva při běžném pohlédnutí viditelná. Pěšinka začínala v díře ve zdi a končila v dáli na konci zahrady u poklopu kanalizace. Něco podobného viděl v televizi o pralese. Také tam takovou pěšinku vyšlapaly tisíce mrňavých mravenčích nohou.
Procházel celou trasu a našel tenounký drátek zachycený za stvol trávy. Prohlížel si ho, začínal pomalounku věřit Vodičkově historce. Mohly se opravdu součástky ztratit z opravny a dokonce stejným způsobem i z garáže Lagrise a z rádia na okně paní Zelnerové? Nasvědčovaly tomu díry v rádiích, tak i ve stole opraváře. Výpověď dávala trochu smysl, ale jak malí tvorečkové dovedli odpájet součástky, to pochopit nedovedl.
Chtěl nadzvednout poklop a podívat se kam, kanalizace vede, ale ze dvou dírek šel takový puch, že raději od toho úmyslu upustil. Raději se zeptal vyjeveného Vodičky, kam kanalizace vede, jenže ten nevěděl a jen krčil rameny. Jediné co o kanalizaci věděl, že splašky musí vést do čističky. Takže zde skončil. Dal Vodičkovi vizitku s číslem na mobil, kdyby si snad ještě na něco vzpomněl. Teď musel zajet do Lagrisovy vily a přesvědčit se, zda je tam také díra ve zdi, vyšlapaná pěšinka i kanalizace. Pak se staví u paní Zelnerové, naplánoval si. Ještě než dojel k vilce Lagrise, vytáhl mobil a zavolal Martinu.
„Ahoj zlatíčko, to jsem já, Ilja. Nezachytila nic tvá ouška?“ skládal komplimenty. Nejenže potřeboval s případem dál pohnout, ale stále se mu líbila a vskrytu duše ji miloval.
„Ne.“ ozval se z druhé strany něžný, ale přísný hlas Martiny.
„Copak se stalo?“ vyzvídal do jisté míry vylekaně. Takové odpálkování od ní nečekal.
„Ale nic, zrovna obědvám a ty mě vyrušuješ.“
Podíval se na hodinky. Opravdu byl čas oběda.
„Tak to promiň, Martinko,“ omlouval se. „Já bych potřeboval, abys mi zjistila, jestli někdo nevyšetřoval útok švábů, nebo tak něco. Opravář říkal, že ho napadli švábi a všechno ukradli.“
Na to se Martina rozesmála a nemohla svůj záchvat smíchu zastavit.
Její reakci čekal. Kdyby mu takovou věc někdo před chvílí sdělil, jistě by se mu také vysmál. Jenže nyní byl přesvědčen, že obchod opravdu vykradli švábi. Aspoň nalezené indicie tomu nasvědčovaly.
„Hele, nekecám Martino. Pomůžeš mi nebo ne,“ snažil se vetřít do neutuchajícího smíchu.
„Pokusím se, ale nic neslibuji“ a znova se rozesmála.

Přerušil hovor, nejenže stál před vilkou Lagrisových, ale neměl také rád posměváčky. Zazvonil a čekal před brankou. Přišla paní Lagrisová, aspoň si myslel, že se jedná o jeho paní. Nikdy ji před tím neviděl, také ho uváděl v omyl její mladistvý vzhled. Poručíkovi hned oznamovala, že manžel není doma, aniž by věděla, s kým mluví. Ilja se představil a ukázal služební průkaz. Paničce vysvětlil proč tu je a co chce vidět. Paní domu souhlasila a přímo vedla policistu do garáže, kde se dal do práce. Ohmatával u země garážovou zeď kolem dokola. Paní Lagrisová přihlížela jeho podivnému počínání. Díru však ve zdi nenašel, ani za regálem nebyla. Vyšel ven na zahradu.
Zadíval se na okno z garáže, které bylo umístěné těsně nad terénem zahrady, pozemek se mírně táhl do svahu. V dřevěném okenním rámu našel vyvrtaný otvor. Na parapetu ležely ještě dřevěné drobné piliny. Díra v rámu byla velká jako v šuplících u opraváře. Otočil se a hledal pohledem kanálový poklop. Procházel svažitou zahradu a hledal náznak pěšinky. Jenže cestička už za tu dlouhou dobu zarostla. Nevěděl, kam se mohla od okna vůbec ubírat, když na zahradě nenašel poklop kanalizace. Zeptal se proto paničky, zda neví kde mají kanálový poklop. Panička chvíli přemýšlela, jako by ji to činilo potíže a pak ukázala na vrchol zahrady. Ilja se tam rozběhl, jenže nic nenašel, koukl letmo za plot pozemku na chodník. Tam spatřil ten správný poklop, který hledal, očka mu svítila radostí. Proděravělý rám v garážovém okně a v blízkosti kanalizace. Spojitost tu byla se dvěma případy.
„Nebyli zde někdy švábi?“ zeptal se paní Lagrisové.
„Co, prosím!“ rozčílila se. „My jsme čistotná rodina,“ prudce ukázala na branku od zahrady a poručíka vyprovodila za branku až k jeho autu a to pěkně rázně.

Nechtěl se jí dotknout, ale musel se ji na to zeptat. Posadil se do vozu a přemýšlel, proč švábi šli tak dlouhou a složitou cestou a ještě k tomu se zdržovali proděravěním okenního rámu. Mohli přece přes kanalizaci jednoduše vstoupit do domu záchodem, nebo jiným odpadem. Museli mít pro takové jednání důvod. Chvíli si namáhal své mozkové závity a přišel na logický závěr. Hmyz se přímému kontaktu s vodou vyhýbal, protože v každém odpadu byla voda, která jednoduše tvořila pachovou záklopku, kterou by musel hmyz překonat.
Nastartoval Favorita a uháněl ulicí dolů k paní Zelnerové. Ta ho srdečně přivítala a vyptávala se jak je daleko s pátráním. Prohodil pár slov, něco jako že potřebuje ještě něco ověřit a bude brzy hotový. Stařenka jen pokyvovala souhlasně hlavou, nespouštěla ho z očí a hlídala ho na každém kroku. Jenže kanálový poklop se mu nepodařilo nikde na pozemku najít. I okno bylo v pořádku, protože nechávala okno otevřené dokořán přes celé léto. Takže švábi měli ušetřenou práci. Rozloučil se a odešel. Potřeboval si fakta urovnat v hlavě. Sedl si na nevysokou zídku od zahrady paní Zelnerové a upřeně se zahleděl na chodník. V žaludku mu kručelo, rozhodl se, že s plným žaludkem se bude přece jen lépe přemýšlet. Jak vstával, přejel očima po chodníku a v dálce uviděl kanálový poklop. Kanál s dvěma dírami a nápisem vodovody a kanalizace, jenže byl dost daleko od pozemku. Obrátil hlavu opačným směrem a musel se plácnout do čela. Kousek výš byl další kanálový poklop v chodníku, blíže k pozemku paní Zelnerové. Byl to ten samý poklop co viděl na pozemku u Vodičky a na chodníku za Lagrisovým pozemkem. V celém městě byly takové kanálové poklopy, jenže si jich nikdy nevšiml.
Doma nad všemi okolnostmi přemýšlel. Spojitost měl ve dvou případech s proděravěním okna a zdiva a jedině kanalizace spojovala všechny tři případy. Jak s tím vším souvisely ukradené součástky, to tušit nemohl. Bylo docela logické, že se švábi zdržují v špinavých a teplých prostorech a šíří se jimi. Město neprovádělo deratizaci a došlo k přemnožení, zauvažoval. Kanalizace byla stopa a ta ho musela kdesi zavést. Zasedl proto k počítači, zapnul modem a připojil se k internetu. Z katastrálního úřadu si stáhl letecký snímek města. Do uložené mapy si pak zakresloval místa krádeže, přitom pojídal místo oběda párek s křenem.
Mapa však neobsahovala síť kanalizace a tak znova brouzdal po Internetu. Bohužel vodovody a kanalizace nedávaly na svých stránkách k dispozici spletitou síť kanalizace. Musel proto navštívit policejní databázi. Věděl, že policie má kanalizační síť nainstalovanou. Kolikrát ji při pátrání použili. Netrvalo dlouho a nové body měl zakreslené v kanalizační mapě. Nákres vypadal jako bezvýznamný trojúhelník.
Druhého dne ráno Martina přece jen něco našla. Nešlo o žádný útok švábů, jen o vykradený sklad za městem. Někdo vybílil sklad s hliníkovými profily. Vyšetřování vedla předběžně městská policie a ta případ zaevidovala a předala dál. Kdyby se Martina do toho nevložila, případ by přišel na jeho stůl až koncem týdne. Případ opravdu spadal do jeho kompetence, protože někdo odcizil pět tun hliníkových profilů ze zamčeného skladu. Při bližším ohledání byl nalezen otvor ve zdivu nad venkovním terénem o průměru dvacet centimetrů. Jak expertíza potvrdila, otvor byl starý týden až dva. Jistá spojitost s ostatními případy tu byla.
Moc se mu nechtělo touto záležitostí zaobírat, přesto se rozjel za město za majitelem skladu. Na vrátnici mu vrátný ukázal, kde má firma zabývající se prodejem hliníkových profilů sídlo. Přitom si vrátný opsal poznávací značku a čas. Jak říkal vrátný, jednalo se o rutinní povinnost. Sám bez pomoci by sídlo firmy stejně nenašel, protože kdysi zde stála velká fabrika s mnoha budovami a dnes se jednotlivé budovy a haly prodaly věřitelům či se rozprodaly zájemcům.
Pan Černý byl starší, malé obtloustlé postavy. Na hlavě se mu leskla dosti velká pleš, lemovaná po stranách prošedivělými vlasy. Z jeho osoby vyzařoval elán a nadšení. Hned nabízel kafíčko nebo něco ostřejšího. Alkoholický nápoj odmítl ale kávou po ránu nepohrdl. Poté co se posadili, podnikatel se dal do řeči:
„Takže jste přijel případ uzavřít?“
„Ano,“ odpověděl zaskočeně. „Čím se vaše firma zabývá?“
„Uvedl jsem svou činnost do protokolu městské policie, ale vy si chcete poslechnout všechno ještě jednou.“
Ilja přikývl na souhlas.

„Kupujeme hliníkové profily a podle přání zákazníka je nařežeme na potřebné délky a prodáme.“
„Komu by se takové množství mohlo hodit.“
Pan Černý se rozesmál.
„Já nevím, ale spíše někdo hliník odvezl do sběrných surovin. Za hliník se docela slušně platí. Musí ho sice prodat hluboko pod cenou, ale i tak si zloděj vydělá,“ usrkl si kávy a čekal na další otázku.
„Váš podnik je jistě pojištěný,“ položil další otázku.
„Samozřejmě, ze zákona jen čekám na uzavření případu, ať mohu nemilou událost postoupit pojišťovně,“ odpověděl ještě s větším úsměvem.
„Kdy jste zjistili, že je sklad prázdný?“
„Bylo to v pátek. Zákazník chtěl přijet pro zboží v pátek okolo třetí hodiny. Ráno dělníci otevřeli sklad a zjistili, že je úplně prázdný. Byly tam uloženy profily, které se nejmíň používaly, takže se do tohoto skladu moc často nechodilo. Ale člověk je musel mít na skladě. To víte konkurence je tvrdá a jak zaváháte, okamžitě vás někdo předběhne.“
„Rád bych věděl, jestli vrátní neviděli odjíždět auto s kradeným materiálem.“
Černý se znova rozesmál.
„Jedno auto? To by musel Avii obrátit aspoň pětkrát. Profily jsou totiž špatně skladné. Mají mnoho hran nebo jsou to jen hrubé odlitky. Ono se zdá, že pět tun hliníku naložíte na jedno auto a odfrčíte. A nevěřte, že z fabriky jen tak odjedete bez toho, aby vás kontrolovali vrátní. Zapisují poznávací značky a čas kdy auto přijelo a kdy zase odjelo a co vezlo. Dostávají totiž kopie odběrových listů. To už jsme zkontrolovali a všechno sedí do puntíku. Vrátným tady neuteče ani myš. Za tu dobu co to tak funguje, se neztratilo vůbec nic, až teď.“
Ilja jen pokyvoval souhlasně hlavou, podnikatel podal vyčerpávající odpověď, ale rozhodl se položit další otázku. Podnikatel si byl nějak jistý, jenže otázka na zadní bránu nepřinesla žádné uspokojení. I tam vrátní hlídali, plot byl vysoký a z betonových prefabrikátů, takže protáhnout přes plot hliníkové profily zloději nemohli. Také v noci chodili vrátní na obhlídku se psy. Výsledek výslechu nebyl uspokojivý. Jen jedna odpověď ho uspokojovala, vrátný co měl posledních pět dnů noční, měl tento týden ranní, takže se rozhodl ho vyslechnout, než odjede.
Pan Černý byl ochotný a zavedl Ilju do skladu, aby si ho prohlédl. Při každém kroku se v hale rozléhala ozvěna křupajícího prachu a hliníkových pilin pod nohama. Nenašel zde žádnou stopu, jen ty co tu zanechali městští policajti. Regály zely prázdnotou, jen u podlahy vězela díra, kterou sem pronikalo ranní slunce, které naznačovalo slunný den.

Dřepl si a díru ohmatával. Najednou mu projel elektrický mráz po zádech. Vzpomněl si na kanál, musel někde za zdí být. Jenže plocha za zdí byla celá vyasfaltovaná. Po kanálu ani stopa. Až kus za halou byl klasický mřížový kanál plný vody. Opět byl bez stopy, přesto mu něco říkalo, že tu přece jen kanál někde musel být.
Za vyasfaltovanou plochou stály mladé břízky s neposečenou trávou. Kličkoval okolo břízek a rozhrnoval nohou trávu. Podnikatel Černý chvíli jeho počínání sledoval, pak dostal na mobil hovor a musel odjet. Kličkoval mezi stromy dál, když najednou málem spadl do pootevřeného kanálu. Zaradoval se. Vykradená hala souvisela s jeho případy. Díra ve zdi a poblíž kanalizace, jen chyběli švábi a souvislosti byly úplné. Jenže na co by byl švábům hliník a jak ho odnesli, podivoval se. Kdyby tak mohl nějakého švába najít nebo chytit, třeba by se dostal dál, rozvažoval.
Zanechal halu halou a vypravil se vozem na vrátnici vyzpovídat vrátného, jenže ten nic nevěděl. Když odcházel z vrátnice, přece jenom vrátný vyběhl ven a zastavil poručíka.
„Pane poručíku, vzpomněl jsem si na něco, ale bude to asi blbost,“ říkal udýchaně.
„Tak co to je?“ pohodil k němu hlavou.
„No, po tři noci jsem pozoroval na obhlídce velké množství švábů,“ pronášel váhavě.
„Cože?“ pronesl překvapeně.
„Já věděl, že se mi vysmějete, je to opravdu blbost,“ otočil se a odcházel.
„Ne, jen povídejte, zajímá mne to,“ zadržel vrátného.
Vrátný se otočil.

„Opravdu?“ optal se udiveně. „No, jestli vás to opravdu zajímá, tak švábi vycházeli z těch míst kde jsou břízky,“ ukázal rukou do prostor, kde málem spadl do kanálu, „a vcházeli dírou do skladu pana Černého.“
„Pozoroval jste je nějak blíže?“ ptal se dychtivě.
„Ne, měl jsem strach, aby mne nenapadli. Pes totiž doběhl k díře a na chvíli zastavil mnoho švábů. Posvítil jsem na psa a viděl jak lezou po něm a štípají ho. Pes skučel a skákal,“ říkal s hrůzou v očích.
„A proč jste nic nenahlásil,“ rozzlobil se, protože mohl mít souvislosti dané dříve dohromady.
„Protože jsem měl strach, že se mi všichni vysmějí. Všechny dveře a okna jsou napojeny na centrální pult městské policie. Takže chápete…“
„Chápu,“ zahučel Ilja. „Nezpozoroval jste náhodou, jestli švábi neodnášeli hliník?“ kladl další otázku.
„Co prosím?“ zeptal se udivený vrátný. „Já věděl, že se mi vysmějete“ a naštvaně odešel. Ilja ho nechal jít. Měl, co potřeboval, začal horlivě namáhat hlavu.
Švábi museli hliník na místě rozřezat na menší kousky, jinak by profily v celé délce nedostali do kanalizace a hlídač by si toho musel všimnut. Ale jak tak malí tvorečkové mohli hliník rozřezat, nad tím kroutil nechápavě hlavou.
Doma opět dával souvislosti dohromady a zakresloval další čáry do map. Jeho trojúhelník se rozrostl o další čáru, avšak nákres nedával žádný smysl. Až když opět večeřel párek, jediné jídlo, které doma měl, zjistil, že všechny vyhledané objekty leží na staré trase kanalizace. Tedy ještě na poctivé cihlové klenbě. Mohl tedy očekávat další rabování na této staré zástavbě. Okruh se poněkud zmenšil, ale stále zůstávala dost velká oblast, protože cihlová kanalizace postavená za dob Rakouska Uherska vedla pod půlkou města a pod smetištěm vyúsťovala za kopcem do řeky. Po revoluci postavili na konci kanalizace čističku odpadních vod. Nad čističkou byla kdysi stará cihelna, ale tu zavřeli hned po druhé světové válce. Po revoluci si město odsouhlasilo, že tam bude městská skládka, která rostla každým dnem do výše. Záměr města tehdy byl, navršit kopec do původního stavu před druhou světovou válkou. Rozhodnutí města ho však nezajímalo. Spíše si lámal hlavu s tím, kdo tento hmyz zneužívá a co z těchto komponentů chce vyrobit. K čemu potřebuje tolik elektronických součástek a hliníkové profily. Nevěděl, jen tápal.
Dalšího dne volal Vodička, co se ještě ztratilo. Ihned se za ním rozjel do opravny, aby si vyslechl doplňující výpověď. Vodička vypověděl, že se ztratily i zelené desky k výrobě základních desek a kyselina pro jejich leptání. Také chybělo asi pět kilo trubičkového cínu a množství drátů. Jak opravář poznamenal, cín jim musel náramně chutnat, když nezanechali ani kousíček. Znova to Iljovi nedávalo smysl. Vždyť by se museli švábi v kyselině poleptat a zemřít, natož ji snad vypít a po kapkách odnést, protože proděravělý kanystr zůstal v opravně prázdný.
Měsíc se nic nedělo a náčelník byl nedůtklivý, protože Ilja nepodával průběžně hlášení. Také se bál jako vrátný, že se mu náčelník vysměje se šváby. Raději se náčelníkovi zdaleka vyhýbal, někdy měl i dost tohoto případu. A tak si na něm zakládal a snil o napravené reputaci.
Jednoho dne přišel později do práce. Náčelník už na něj čekal ve dveřích své kanceláře. Byl pěkně naštvaný a sotva Ilju spatřil, křičel:
„Kde sakra jsi. Na náměstí Masaryka vykradli zamčený obchod s výpočetní technikou, alarm nespustil poplach a ty tam nejsi. Je to tvůj případ tak upaluj. Zítra chci mít hlášení na stole. Nejen o obchodu s výpočetní technikou, ale i o celém případu, jinak ti seberu případ a dám ho někomu jinému.“

Ilja svěsil ramena, otočil se na patě a jel do obchodu s počítači. Před obchodem zastavil, vystoupil a rozhlížel se. V dálce spatřil kruhový poklop. Usmál se a vešel do prodejny.
V obchodě ho vítal Viktor jízlivým hlasem:
„Kde jsi? Musel jsem to vzít za tebe. Sám nejvyšší mě sem poslal a mám podat hlášení za tebe, jestli z případu odstoupíš,“ uštěpačně se usmál.
Ilja moc dobře věděl, že by se mu chtěl pomstít.
„Je to zatím můj případ,“ odsekl.
„No, no.“
„Co se tu vlastně stalo,“ ptal se znova Viktora.
„Nevím jak jsi daleko s případem, ale jsou zde stejné znaky jako v opravně u Vodičky,“ ušklíbl se.
„Jak to víš, kdo ti dával číst moje poznámky. Máš mne snad hlídat?“ přestával se ovládat.
„Víš co, tak si to tu dělej sám, chtěl jsem ti jen pomoct. A to jen z čirého kamarádství, byli jsme přece parťáci, ne?“ naštvaně zahalekal a ráznými kroky vykročil z prodejny.
Bylo jasné, že dříve či později dostane dozor, případ byl příliš dlouho otevřený a bez konkrétních výsledků. Rozešli se ve zlém a sám Viktor přísahal, že se mu pomstí, jen co dostane příležitost.
Dal se do pátrání. Víko od alarmu bylo otevřené, nahlédl dovnitř. Krabička prázdná, ani tištěný spoj nezůstal. Jen něco málo z kabelu zůstalo u čidel přilepených na sklech výlohy z vnitřní strany. Kabely vypadaly jako by je spíše někdo rozkousal.
Prodavač seděl za stolem, zatím nebyl schopen výslechu a jen skuhral.
„To je škody, to je škody.“
Druhý prodavač stál v rohu a snažil se nepřekážet technikům, jenže ti stejně neměli pořádně co na práci. Žádné otisky prstů pachatel nezanechal ani jiné stopy. Jako vždy se zboží vypařilo. Chtěl jim říct, kdo dělá takové věci a jaké mají stopy hledat, ale rozmyslel si najednou svou radu. Vysmáli by se mu a nejvíce Viktor. Raději mlčel a šel po svých stopách, které už dobře znal.
Než se majitel obchůdku probral, chodil po obchodě a hledal to, co potřeboval. Najednou ucítil divný závan vzduchu. Spíše to byl puch, jako když mělo pršet. Takže nehledal provrtanou zeď, ale kanál nebo odpadové části. Toaletu našel velmi rychle, domníval se, že se puch šíří právě z této místnosti. U záchodové mísy, umyvadla a jejich odpadů nenašel jakékoliv porušení, ani zápach zde nebyl cítit. Puch vycházel z vedlejších dveří, které cestou na WC minul. Dveře vedly do skladu, prudce je otevřel a vstoupil do málo osvětlené místnosti. Technici si jednou rukou přidržovali kapesníky na ústech a v druhé drželi štětečky, hledali otisky prstů.

Detektiv nahlížel do prázdných obalů od počítačů. Uvnitř zůstaly jen disketové jednotky, mechaniky CD - ROM, vypínače a trafo. Počítač byl rozebrán zepředu, svědčily o tom čelní plastikové krytky, které byly provrtány a rozházené po zemi. Nechápal, proč švábi, stále se domníval, že jde o hmyz, přestože logicky to nebylo možné, je nejprve provrtali, pak se dostali dírou dovnitř a zevnitř plastikový uzávěr vytlačili ven. Následně tímto prostorným otvorem vytáhli součástky a hard disky. Při takové loupeži jich musela být celá armáda, přesto nezanechala jedinou stopu. Vždyť musel nějaký jedinec přijít k úhoně a odlomit si tak krovku, nebo nožičku, takový hard disk pro takového tvorečka musel být pěkně těžký, uvažoval. Dal by za takovou stopu i všechny peníze, kdyby našel něco podobného, nebo kdyby našel celého švába i mrtvého. Jenže jeho pátrání úspěch nemělo a tak se vrhl na to, co zůstalo.
Zjistil, že zůstaly jen obrazovky z monitorů, jinak byly monitory vybrakovány dokonale. CD - ROM nosiče všech druhů plné programů zůstaly nedotčené. Neměli snad o software zájem? Kroutil nad tím hlavou. Napadlo ho, k čemu potřebují švábi nebo dotyčný šílený vědátor tolik součástek a software nechá bez povšimnutí.
Konečně se pan majitel probral ze šoku a představil se jako inženýr Hanousek. Při představování si držel nos a trval na tom, že ve skladu se musela snad podělat kočka.
Ilja nasával zápach do nosu jako pes, který šel po stopě. Dokonce poklekl a pobíhal po skladu po čtyřech a očichával regály. Mladší prodavač jen kroutil hlavou a nechápal počínání policisty. Zato Hanouskovi se udělalo natolik špatně od žaludku, že taktak doběhl na toaletu a ulevil si.
Najednou Ilja zvolal:
„Mám to,“ rukou nahmatal pod regálem docela slušně velkou díru do podlahy. „Pane Hanousku, pojďte sem a pomůžete mi dát ten regál bokem,“ volal na bledého nic nechápajícího majitele obchodu, který si ještě utíral pusu kapesníkem.
Vyházeli z polic nepoužitelné počítače, aby měli regál lehčí. Odsunuli jej a zírali na otvor v podlaze. Ilja poklekl a ohmatával díru. Asi třiceticentimetrová díra vedla do staré cihlové kanalizace. Bylo zcela jasné, že se švábi provrtali do obchodu zespodu. Jenže nechápal, jak mohli vědět, že zrovna zde je obchod s počítači. Měli snad nějaké senzory?
Hanousek dostal konečně lidskou barvu, zaradoval se a dokonce mu zápach přestal vadit. Byl rád, že obchod byl vykraden zespodu. Mohl tak uplatnit nárok na pojistku. Ilja se chtěl podívat do díry, kam kanalizace směřuje, když zazvonil jeho mobil.
„Tománek prosím,“ radostně se ohlásil druhému účastníkovi hovoru.
„Ahoj, Martina. Víš, jak jsi mi volal o tom útoku švábů, tak něco pro tebe mám,“ spustila jako kafe mlýnek.
„Opravdu? A neděláš si srandu?“ šprýmoval v dobré náladě.
„Ne, nedělám si srandu. Na městské policii oznámil jeden bezdomovec, že ho napadli švábi. Jo a dokonce ho tam mají pod zámkem. Zjišťují jeho totožnost, neměl u sebe občanku.“

Ilja měl obrovskou radost, dnes měl určitě šťastný den. Ještě než vyrazil na městskou policii, zeptal se majitele obchodu, k čemu by mohlo sloužit tolik počítačů najednou.
Hanousek se moc do řeči neměl.
„Nevím, snad si někdo chtěl přilepšit, nebo otevřít počítačové centrum. Eventuálně když počítače propojí s určitým softwarem dohromady, získá tak jeden gigantický počítač s obrovskými možnostmi. Takové výkonné počítače vlastní výrobci softwaru nebo výzkumné laboratoře a meteorologové. Ale takhle zapojit počítače dovede jen zkušený tým odborníků nikoliv laik.“
Motala se mu z toho hlava. Nevěděl k čemu by byl někomu ve městě tak výkonný počítač a ještě k tomu rozebraný. Nemyslel teď na to, nyní potřeboval vyslechnout bezdomovce, než ho propustí, takový člověk se pak špatně hledal. Stejně už neměl v obchodě s počítači co dělat, všechno mu bylo jasné. Nasedl do svého auta a rozjel na městskou policii.
Sotva vešel do cely, bezdomovec se k němu znal.
„Ahoj, nečekal jsem, že se potkáme za mřížemi.“
Ilja nevěděl, kdo před ním stojí. Viděl jen chlápka stejně vysokého jako on s vousy až na prsa a s vlasy až přes ramena, které neviděly šampon a holiče pěkně dlouho. V tom vedru byl navlečený do hodně ošoupaného saka, kdysi hnědého. Kalhoty také postrádaly jakoukoliv barvu. Spíše na nich bylo vidět kde přespával. Podle usazeného načervenalého prachu v pórech látky usuzoval na skládku antuky, nebo cihelnu. Jeho věk se nedal s určitostí odhadnout.
„Já jsem Jiří Dudek, pamatuješ si na mne?“ pokračoval bezdomovec.
Pokrčil rameny, stále nevěděl, odkud by měl znát takové podivné individuum.
„Podle jména mne neznáš, ale možná si mne pamatuješ z toho obchodu, co se tam střílelo.“
Tománek se otřepal nad vzpomínkou přestřelky.
„Myslím, že jsem tě nikdy neviděl,“ přistoupil na tykání.

„Pamatuješ, jak jsi něco hledal za obchodem a něco jsi našel? Mám něco pro tebe. Když mě odsud dostaneš, tak tu věc budeš mít. Mně je to naprd,“ pohodil rukama. „Vím, k čemu to slouží a já vlastním druhou polovinu. Jeden čas jsem tě dokonce hledal.“
Teď už Ilja vůbec nic nechápal. Co mají švábi společného s tehdejší přestřelkou v obchodě a druhou polovinou zásilky. Matně si vybavoval muže za obchodem, který se přehraboval v kontejneru. On sám musel také prohledávat odpadky a našel něco, co by mohlo souviset, jenže to co našel, nebylo kompletní. Bezdomovec ho tehdy předběhl a odnesl si polovinu toho, co našel. Tehdy ho asi vyrušil, jinak by si všechno vzal a on nic nenašel.
„Nevím, o čem mluvíš, přišel jsem se zeptat na napadení šváby,“ zatloukal a snažil se hovor přesměrovat jiným směrem.
„A hele,“ zvolal radostně bezdomovec, „máme hodně společného. Uděláme obchod, jo?“ nedal se odbýt. „Když mě odsud dostaneš, dám ti to, co jsi hledal za obchodem a když mi dáš najíst a něco na oblečení, tak ti povím i o švábech,“ navrhoval drze.
„Ne, nic nebude,“ rozhodl okamžitě poručík. Nenechal si diktovat podmínky bezdomovcem.
„No jak myslíš, mně je tu dobře. Dostanu najíst, je tu docela příjemný chládeček. Aspoň se nemusím pařit venku v tom vedru. Jistě si tu nějaký čásek pobudu a pak půjdu svou cestou,“ hrál divadélko.
Ilja se posadil na pryčnu naproti zapáchajícímu bezdomovci a dával si všechno dohromady. Bezdomovec má něco a on moc dobře ví, k čemu ta věcička slouží a také věděl, že věc souvisela s přestřelkou v obchodě. Věděl více než on. Také ho napadli švábi, takže když ho dostane ven, dozví se aspoň něco o jednom z případů. Kývl bezdomovci na souhlas. Bezdomovec také přikývl a otočil hlavu jiným směrem. Obchod byl uzavřen.
Před budovou městské policie se bezdomovec nadechl čerstvého teplého vzduchu a vyrazil prudce kupředu.
Ilja si myslel, že mu chce utéci, vždyť ho propustili pod podmínkou, že ho předá k dalšímu ověřování a tak za ním vyběhl.
Bezdomovec však nechtěl utéci, jen běžel ke svému dvoukoláku, který přetékal papírem a různým nepotřebným harampádím. Odemkl visací zámek, schoval řetěz do kapsy a z ničeho nic se zeptal.
„Kde máš auto.“
„Tam na parkovišti,“ ukázal rukou k zaparkované řadě vozidel.
Bezdomovec se zahleděl tím směrem a pronesl.
„Vybral sis dobré místo, je tam hodně keřů a stromů. Nebude tam vidět a je tam málo aut, jdeme,“ zavelel.
„Proč máme jít zrovna tam?“ zeptal se poručík.
Bezdomovec vzal Ilju prudce za límec košile a přitáhl si ho k sobě blíže, až bylo cítit jeho nevábný zápach z úst. „To ti to mám dát přímo před chlupatýma? Já své slovo dodržím, jsem zvědavý, jestli ty taky.“ Pustil jeho košili a ušklíbl se. Znal moc dobře lidi. Do bezdomovce si každý rád kopl, jen když měl příležitost.

A tak šli na parkoviště. Ilja s rukama v kapsách a bezdomovec tlačil před sebou vrzající dvoukolák. Na parkovišti znova vytáhl řetěz a dvoukolák zamkl o značku vyhrazeného parkování. Zrovna před zeleného Favorita, rovnou u kufru. Ilja nechápal, jak mohl vědět, že je toto auto zrovna jeho. Pokud ho přece jen hledal, mohl auto znát, usoudil.
„Tak dělej. Na co čekáš, chceš aby nás někdo viděl pohromadě?“ houkl nervózně bezdomovec a začal se přehrabovat v dvoukoláku. Sotva zámek pátých dveří povolil, už je bezdomovec otvíral a něco tmavého hodil do kufru. „Pojď si to přebrat,“ zabručel znova.
Šel se tedy podívat, co tam hodil. V kufru ležel odrbaný batoh, otevřel ho. V tlumoku bylo mnoho rozbušek a dálkových ovládačů. Opravdu šlo o druhou polovinu kontrabandu. Měl obě poloviny pohromadě, pousmál se. Jenže další důkazy z obchodu neměl, jen hypotézy a domněnky co se v tom obchodě doopravdy stalo a k čemu ti hoši potřebovali takovou nebezpečnou věc.
Než stačil zaklapnout páté dveře, klaply boční dveře a bezdomovec ležel na zadních sedačkách. Honem běžel, aby mu vynadal a vyhodil ho ven z auta.
Jirka však byl pohotovější.
„Myslíš, že jsem takový blbec, abych ti dal, co hledáš a pak mi frnkneš? Sedej a jedem k tobě domů, dlouho jsem se neosprchoval. Já slovo dodržel.“
Co měl dělat, Jiří opravdu splnil dané slovo a on také dal slib, takže nezbývalo nic jiného, než nastartovat auto a slib dodržet. Jen se modlil, aby ho nikdo z paneláku neviděl, jak si vede bezdomovce do bytu do druhého patra.
Bezdomovec se ve vaně rochnil celou hodinu a druhou se stříhal a holil před zrcadlem. Využíval vyobchodovaného komfortu do puntíku. Poté co se umolousaný bezdomovec proměnil do docela slušně vypadajícího člověka, vstoupil do kuchyně a prohlásil:
„To je nějaké jídlo?“ zeptal se když, spatřil párky na talíři. „To mám skoro každý den,“ dodal se sklíčenou náladou. Očekával totiž pořádnou porci polévky a kus masa.

Ilja seděl a jen pozoroval, jak přichystaná košile docela padla na jeho vychrtlé tělo, jen kalhoty byly volnější. Jiří se radoval z nového a čistého oblečení. Nad párky ohrnoval nos, ale pak do něj padaly jako do studny. Spořádal jich rovných deset i rohlíků tolik snědl. Teď mu byly kalhoty akorát, najedl se až k prasknutí.
Posléze co úplně jiný Jirka vylízal i zbytek hořčice z talířku, začal Ilja s výslechem.
„Jak vidím, chutnalo ti, tak spusť. Chci vědět všechno o švábech.“
Jirka se zazubil a otráveně pravil:
„K čemu ti to bude. Jen jsem chtěl nahlásit, že mě pokousaly potvory jedny a oni mě zavřeli. Město by s tím mělo něco dělat, je jich tam plno.“ Na chvíli se odmlčel, zamračil a ještě dodal. „A od kdy se o takové věci zajímá kriminálka. Nemá snad co na práci?“
„Zajímá, nezajímá. Máme hlášeny útoky švábu i od jiných obyvatel města a bylo podané trestní oznámení kvůli přemnožení švábů, tak chci, aby si mi o tom pověděl, co víš. Třeba přispěješ k vyřešení případu,“ snažil se lstí vymámit nějakou informaci, i když tak moc zase nelhal.
„Dobrá,“ usoudil po chvilce Jirka. „Dal jsi mi to, co jsi slíbil. Tak ti toho povím více, než jsem řekl černým šerifům a doufám, že mi pak koupíš i pořádnější jídlo. Protože párky pořádné jídlo nejsou, i když jsem takové ještě nejedl.“ Pohladil si plné břicho a dlouze se zadíval do jeho očí, jako by něco v jeho pohledu hledal. „Vím totiž, kde se shromažďují ve velkém množství. Musí se jim tam strašně líbit, asi tam mají vhodné podmínky.“
„Ale kde to místo je,“ vykřikl nedočkavostí, tím mu skočil do řeči.
Jirka se pousmál, rukama přejel po stole, jako by smetal drobky na zem.
„Vidím, že tě to nějak zajímá. Tak ti povím vše od začátku, ať to máš celé. Spávám už dva roky v čističce za městem, však víš, tam co je smetiště. Je tam v létě pěkný chládek a v zimě teploučko. Mám tam klid, nikdo tam nechodí a na smetišti ledacos najdu, co se dá zpeněžit. Ani nevíš, co lidi vyhodí. Tak jsem našel i svůj walkman i se sluchátky, sice nepřehrával kazety, ale rádio šlo. Poslouchal jsem ho celé noci. Jednoho dne jsem si zase ustlal v rohu místnosti, tak jako vždycky. Přitulil jsem se ke zdi, protože pěkně hřála, zapnul rádio na walkmanu, nasadil si sluchátka a usnul. Jak jsem tak spal, zdálo se mi, že po mně něco leze. Otevřel jsem oči a v přítmí červeného světla, které tam stále svítí, jsem uviděl šváby, jak si to po mně špacírují. Tak jsem se začal válet po zemi. Vlezli mi do rukávu, do nohavic, no prostě kudy to jen šlo. Drásali mne a škrábali. Vyskočil jsem a začal je otřepávat z šatů a šlapat po nich, přitom mi walkman spadl na zem. Švábi mě rázem přestali obtěžovat a vrhli se na walkman jako diví. Bylo to zajímavé, ale na to jsem nemyslel, chtěl jsem totiž walkman zpátky. Tak jsem jich pár zašlápl do bláta a chtěl walkman zvednout. Jenže ty potvory se na mne znova vrhly, tak jsem raději utekl. Od té doby jsem tam nebyl.“

Ilja si dával všechno dohromady, najednou vyskočil a řekl:
„Dělej jedem si jich pár nasbírat.“
Jirka hned začal prskat:
„Nikam nejdu, nechci je ani vidět. Jdi si tam sám.“
„Pojedeš a hotovo,“ řekl Ilja. „Je ještě světlo a oni chodí jen za soumraku do úsvitu, to už mám zjištěný. Než bude tma, tak jsme zpátky. Nebo tě mám odvést do zadržovací cely na policii?“
Na tato slova už Jirka slyšel a neochotně se oblékal.
Na smetišti byl náramný provoz. Popelářské vozy vysypávaly odpadky jeden za druhým a přijížděly další. Ilja chtěl počkat až bude trochu na smetišti klid, ale Jirka byl jiného názoru. Vedl Ilju kolem plotu z druhé strany. Najednou se zastavil, rozhlédl se, uchopil pletivo plotu vedle sloupku a trhl. Pletivo povolilo, vstoupili na smetiště chránění objektem čističky, aniž by je někdo zpozoroval.
„Takhle chodím vždycky. Nemusí nikdo vědět, že tu jsem,“ procedil slova Jirka mezi zuby a dál vedl Ilju podél zdi ke vchodu do jeho podzemního brlohu. Otevřel se skřípotem zrezavělou mříž a po několika schůdcích sestoupili do místnosti v přítmí načervenalého světla. Jirka opatrně nahlížel za roh, zda nejsou švábi nablízku, pak opatrně vstoupil na měkkou bahnitou podlahu. Jeho noční bivak byl nedotčen a po švábech jako by se zem slehla. Ukázal na ležící walkman a stopy ve vláčném blátě. Sám se neopovažoval dál do místnosti vstoupit a čekal u východu, pro případ rychlého úprku.
Ilja studoval stopy. V blátě bylo otištěno mnoho stop od prošoupaných bot, také i drobounké sotva viditelné cestičky, které směřovaly od walkmanu do rohu na konci zděné místnosti. Vzal walkman ze země a prohlížel si ho. Našel malý otvor, bylo jasné, že walkman vyrabovali švábi.
Vytáhl malou lopatku a začal se rýpat v blátě. Lopatkou zajížděl do otisků bot a snažil se z bláta vydolovat švába. Najednou si povšiml, že některé otisky bot byly jako by rozhrabány a tyto stopy znova směřovaly do rohu místnosti. Domníval se, že švábi se snažili své bratry vysvobodit. Nenašel proto nikdy žádného mrtvého, nebo poraněného švába. Zabořil tedy lopatku do jedné ze šlápot. Nenašel nic a tak kopal v dalších rozhrabaných stopách. Nakonec bylo jeho snažení přece jen korunováno úspěchem. Jeden šváb vězel v blátě natolik hluboko, že ho bratříčci nedokázali vysvobodit. Hodil mrtvého švába i s kusem bláta do sklenice. Dál hledal a našel ještě další dva šváby, jenže ti byli dosti pošramocení. Vyhrabal i jejich odlomené údy, potřeboval je k expertíze. Vhodil je do sklenice, zaslechl kovové cinknutí o dno. Podivoval se tomuto zvuku, ale jinak tomu nevěnoval pozornost. Chtěl se ještě v blátě přehrabovat dále, jenže Jirka měl strach a nabádal k opatrnosti. Byli dost dlouho v místnosti a za chvíli se mělo stmívat.

Doma Ilja šváby v koupelně umýval od bláta. Nejprve se jich štítil, ale byli mrtví, tak se jich přestal štítit. Jirka nad nimi ohrnoval nos, nejraději by je spláchl do záchodu. Jenže Ilja byl jiného názoru a dál je omýval i jejich ulámané nožičky a tykadla. Dokonce je zkoušel rozmáčknout, protože mu připadali na obyčejné šváby dosti tvrdí, ale ani jeden se mezi prsty nerozmáčkl. Umyté je uložil zpět do velké sklenice od okurek. Zítra je doveze do laboratoře na bližší prozkoumání, plánoval si.
Jenže ráno o půl deváté zazvonil telefon. Šel tedy do předsíně a zdvihl sluchátko:
„Tománek, prosím.“
„Poručíku, jste s okamžitou platností odvolán z případu,“ oznamoval náčelník.
„To mi nemůžete náčelníku udělat, jsem skoro u konce případu,“ bránil se, aniž by znal důvod odvolání.
„Poslední dobou tě nebylo vidět v práci, neprovádíš hlášení včas a neplníš si své povinnosti. S okamžitou platností jsi propuštěn,“ trval na svém náčelník. „Propustil jsi bezdomovce na svobodu, aniž bys ho předal řádně k dalšímu výslechu,“ dodával důvod k propuštění.
Naštvaně třískl sluchátkem o přístroj, až to zapraštělo. Takové překvapení po ránu nečekal. Celou dobu nad ním držel náčelník ochranou ruku a teď ho s klidem propustí? Muselo to mít háček, jenže nevěděl jaký. Vzal mobil a zavolal Martině. Jediná ona mohla vědět, co se přihodilo. Sotva se Martina ozvala, hned na ni naštvaně spustil.
„Můžeš mi laskavě říct, co se tam děje? Náčelník mne právě vyrazil.“
„Nejsi jediný, koho propustil. Nastávají velké změny, sama nevím, co si mám o tom myslet. Všechno to tu přebírá na chvíli CIA.“
„CIA?“ křikl do mobilu udiveně.
„Ano. Na příkaz ministra přebírají skoro všechny případy. Dokonce projevili velký zájem o tvůj případ. Dávej si pozor, něco tu nehraje. Vtrhli sem jak velká voda a všechno obrátili naruby. Musím končit, je tu mumraj, ahoj.“
Telefon ohluchl, Ilja byl v šoku. Náčelník ho vyhodil a hned na to se dozví, že se o jeho případ zajímá CIA. Vběhl do obýváku a v rozčilení roztrhal včerejší noviny, malinko se mu ulevilo.

Jirka na něj hleděl s otevřenou pusou. Opatrně se zeptal:
„Co tě tak vytočilo?“
„Nic, jen jsem dostal výpověď, k vůli tobě,“ zařval, ale najednou se zklidnil. „Já vím, ty za to nemůžeš. Začalo se v tom vrtat CIA, jako tehdy po akci v obchodě. Prý dělají pořádek v policejních řadách a já asi nevyhověl. Dělají si prostě, co chtějí. Je to bordel a ne demokracie,“ opět se rozčílil, až se mu dělala v koutcích úst pěna.
Jeho oči najednou zahlédly v obývací stěně láhev od okurek. Přiskočil ke stěně, vzal láhev a chtěl s ní mrštit o zem a tak zničit důkazy. Chtěl, aby si Američané hledali stopy znova od začátku. Jenže si všiml, že švábi ve sklenici stáli na nohou. Včera je přece dal do sklenice ledabyle, většinou leželi na zádech. Divil se, že jsou na nohou a dokonce měli všechny údy pohromadě, až na jednoho. Tomu chyběla jedna noha a jedno tykadlo.
„To přece nemůže být pravda, přece jim nové končetiny nenarostly přes noc,“ začal si překvapeně brblat pod nosem. „I kdyby to bylo možné, tak by tykadlo muselo být malé, ale je úplně stejné jako to druhé. Počkat, nemohou být přece živí, vždyť strávili v blátě kdo ví jak dlouhou dobu. Ano, nemohou být živí.“ Podíval se pořádně do sklenice, ale žádné končetiny švábů se na dně nepovalovaly. „Musely se opravit,“ zvolal zděšeně.
„Co chceš opravovat?“ zpozorněl Jiří.
„Podívej se na ně. Oni se opravili. Nejde o živé tvory, jsou to roboti,“ vytřeštil nad svým zjištěním oči.
Jirka se dlouze zadíval na svého hostitele. Myslel si, že mu vlezla na mozek výpověď.
„Švábi a roboti? Nesmysl. Takové roboty nemohl nikdo vyrobit, ukaž?“ vytrhl mu sklenici z rukou a nahlížel dovnitř.
„Podívej se na ně pořádně. Vidíš tu divnou mřížku na srostlých krovkách? Vypadá jako malý solární panel. Ale proč se nepohybují, mají přece dostatek světla. Kde se vzali? Donesl je snad někdo sem?“ toto odhalení Ilju zdrtilo, až se posadil na pohovku a hleděl někam do prázdna. „Mám to,“ probral se najednou. „V tom obchodě po přestřelce jsem prohlížel mrtvé. Jeden z nich ale žil. Chytil jsem ho za ruku a chlácholil ho, že přijede za chvíli sanitka a bude všechno v pořádku. Ale on jen blábolil strašnou češtinou, že nesmím dopustit, aby se nekontrolovatelná inteligence rozmohla. Myslel jsem, že mluví z cesty. Pověděl mi o semtexu a rozbuškách. Jeho poslední slova zněla, znič je. Ale já nevěděl, co mám zničit a proč bylo zapotřebí tolik semtexu. Takové množství by vyhodilo čtvrt města do vzduchu. Právě mi došlo, co tím myslel. Myslel na tyto šváby,“ zatřepal sklenicí. „Myslím si, že tenkrát v tom obchodě je chtěl někdo umlčet, aby nezničili šváby. Nikdo nepočítal s tím, že někdo jako já zasáhne, ale hodilo se jim to do krámu. Najednou se objevilo CIA a začalo vyšetřovat. Prý to jsou američtí občané, tak si případ vyšetří sami. Jenže CIA brzy odešla bez jakéhokoli výsledku, aniž bych i já podstoupil výslech. Já za to tenkrát opravdu nemohl. Kdyby ten gauner na mne nevytáhl pistoli, tak já se nemusel leknout, vytáhnout pistoli a střílet. Pak už jen létaly kulky vzduchem. Byl jsem rád, že jsem se schoval za regálem a vyvázl ze všeho jen s boulemi od padajících konzerv. Zato Viktor měl prostřelenou nohu.“ Najednou zesmutněl, všechna zlost byla ta tam.

„Tak takhle to bylo,“ pronesl Jiří. „Já totiž viděl, jak dva mladíci vyšli ze zadního vchodu obchodu a něco kvapem ukryli do smetí za obchodem a zase se vrátili. Čekal jsem na vhodnější chvíli, než si to vezmu. Jenže než jsem se rozkýval, začalo se střílet. Když byl klid, tak jsem tam chtěl jít, jenže jsem si to raději rozmyslel a počkal až do setmění. Našel jsem batoh, tak jsem to hodil do vozíku, aniž bych věděl, co je v něm a honem upaloval pryč. Za dvěma bloky domů jsem se opovážil podívat do batohu. Byly to rozbušky a bylo mi jasné, že to není kompletní. Tak jsem se tam vrátil, že si zbytek také vezmu, jenže jsem uviděl tebe, tak jsem raději vyklidil pole. Jak vidíš, všechno do sebe zapadá.“ Na chvíli se zamyslel a pak dodal:
„Stále nevím, co tím ten kluk myslel za inteligenci.“
„Myslel šváby,“ zatřepal opět sklenicí. „Museli vědět, čeho jsou švábi schopni a věděli, kde jsou. Jinak by je nepřišli zničit. Víš co? Pojedeme se podívat na šváby, jen co se setmí. Ať víme, s kým máme tu čest. Já si totiž myslím, že v tom má prsty CIA. Možná, že je tu vysadili úmyslně, jako takový pokus.“
Jak Jiří uslyšel, že má jít do doupěte švábů, hned se začal vymlouvat, že ho bolí hlava a moc se mu nechce.
„Cestu přece znáš, tak si tam zajeď sám. Nemám zájem se nechat znova pokousat,“ obával se.
„Pojedeš se mnou, nemusíš opustit auto. Budeš sledovat okolí a kdyby něco, přijdeš mne varovat.“ Potřeboval, aby mu někdo kryl záda.
Jirka nakonec svolil, když slyšel, že nemusí vylézt z auta.
Den se začal chýlil ke konci, nasedli do auta a uháněli za město ke smetišti. Cestou se Ilja zastavil u opraváře a koupil si jedno starší rádio. Opravář byl rád, že se jednoho zbavil. Ucítil příležitost a tak nabízel všechny použité přístroje za výraznou slevu. Potřeboval znova obchod rozjet a každá koruna byla dobrá. Ilja přislíbil, že si jedno rádio časem třeba vezme. Jestli v budoucnu, když je nyní bez práce nenastane opak a nebude muset něco prodat.
Zajeli vedle skládky po málo vyježděné cestě do lesíka. Ilja vzal batoh s rádiem, rozhlédl se, jestli někdo není v dohledu a nenápadně přeběhl k plotu. Trhl pletivem, jako předtím Jirka. Podél zdi se dostal k mříži. S vrznutím otevřel rezavou mříž a opatrně vešel po schůdcích dolů. Právě se začalo stmívat.

Načervenalé světlo svítilo i Jirkova papírová provizorní postel zde byla stále nedotčena. Nikdo tu od včerejška nebyl, rozvrtané bláto zůstalo tak, jak odešli. Na rádiu se pokusil naladit jakousi stanici. Hrající rádio položil do míst, kde včera ležel walkman. Ještě ztlumil hlas a uvelebil se na Jirkově místečku v rohu místnosti tak, aby viděl stále na přijímač. Přitulil se k cihlové zdi, která opravdu hřála.
Ze stálého civění na jedno místo, začala jeho oční víčka těžknout, přicházela dřímota. Najednou zpozoroval na přijímači švába. Úplně stejný šváb jako ten, kterého měl doma ve sklenici, se promenádoval po černém obalu sem a tam. Přitom mrskal kolem sebe svými dlouhými tykadly. Za chvíli se objevil další a jakoby se domlouvali. Najednou jeden seběhl po rádiu dolů a uháněl do protějšího rohu místnosti, do díry.
Během chvilky přiběhlo asi deset švábů, pobíhali po rádiu sem a tam. Několik jich zase odběhlo a přivedli si posily. Přiběhli i větší švábi, kteří se dali do vrtání plastového obalu. Do vyvrtaných dírek vcházeli menší švábi. Po kratičké chvilce rádio zachrastilo a přestalo hrát. Švábi vynášeli ven součástky, místností se nesl pach pájeného cínu. Během několika minut opouštěli vyrabovaný přístroj poslední švábi. Odcházeli do rohu místnosti odkud přišli, se součástkami v kusadlech.
Iljovi názorná demonstrace stačila. Počkal, až zaleze do díry poslední šváb, postavil se, vzal igelitový sáček a rádio do něj vložil. Než však stačil odejít, povšiml si, jak obrovská armáda švábů znova vychází z díry a vcházejí do zaneseného kanalizačního otvoru za dalším lupem.
Na nebi zářila první hvězda, když za sebou zavíral s vrznutím mříž. Plížil se nenápadně podél zdi, najednou se zarazil, před ním byl výklenek ve zdi. Opatrně se přiblížil, rukou před sebou nahmatal dveře, které vedly do hlavní budovy. Usmyslel si, že zítra přijde za světla a prozkoumá, co je za nimi. Nechtěl v noci příliš riskovat.
Hned po obědě sedli do auta a znovu jeli na skládku. Jirka byl zase proti, ale musel se protáhnout dírou v plotě tak jako Ilja, protože v autě bylo neúnosné vedro. Okolo auta pobíhat jen tak nemohl, vzbudil by pozornost. Přede dveřmi Ilja ukázal na rostoucí trávu, její stonky rostly ze spár kachliček a ze železné rohože na čištění bot. Jiří zas poukázal na pavučiny na dveřích a zárubních. Bylo jasné, že sem dlouho žádná noha nevkročila.

Ilja vylomil zámek a chtěl vejít, když si právě uvědomil, že překračuje meze zákona a páchá trestný čin. Ale nijak se v tuto chvíli nad tím nepozastavoval. Ba naopak, dělalo mu dobře, když byl o krok v před CIA, jestli se ovšem k něčemu dopátrala, honilo se mu hlavou.
Opatrně vstoupili do velké a vysoké u stropu prosklené místnosti, lemované po obou stranách po pěti obrovských válcích z kdysi lesklého kovu. Do těchto obrovských válců proudily nečistoty kanalizace z celého města. Válce dosahovaly až ke stropu a před každým z nich pracovalo čerpadlo, které přečerpávalo nečistoty z jednoho válce do druhého. Povšiml si divných zelených destiček osazených integrovanými obvody a jinými součástkami na válcích. Od těchto podivných destiček, které zde nedal člověk, se táhly dráty doprostřed podlahy, ve které zela větší díra. Šťouchl do napolo vyděšeného Jirky loktem a poukázal na přístroje na obrovských tancích.
„Co to má být?“ ptal se roztřepaným, ale tichým hlasem Jiří.
„Nevím, ale myslím si, že to vytvořili švábi. Jistě to k něčemu potřebují. Člověk by neudělal díru doprostřed podlahy a nevedl by tam dráty. Je jisté, že je pod námi místnost, úkryt švábů. Takže zde musí být někde vchod. Musíme ho najít a podívat se dolů.“
„Dveře ti pomohu najít, ale polezeš si tam sám,“ kuňkal Jirka stále roztřepaným hlasem.
Po chvíli hledání našel Jiří malé dveře, neopovažoval se na ně sáhnout, natož je otevřít, to musel udělat Ilja.
Opatrně chytil za kliku, zmáčkl ji dolů a zatlačil na dveře. Opatrně otevřel dveře a vstoupil na schodiště plného prachu. Zatím nic nenaznačovalo, že ve sklepení jsou švábi, jen divný bzukot vycházel někde z hloubky místnosti. Postoupil ostražitě o několik schodů níže a sklonil se, aby viděl pod strop. Uprostřed místnosti stálo něco jako nedodělané monstrum z hliníkových profilů. Z monstra čouhaly další profily jako nohy. Okolo i v nitru monstra se pohybovali menší či větší švábi, jenž pobíhali se součástkami a kusy hliníku. Součástky pájeli do zelených pertinaxových desek, snad podle daného plánu. Když se lépe podíval, monstrum se nápadně podobalo nedokončenému obrovskému švábu. Některým švábům prskal namodralý oheň z kusadel při doteku s hliníkem. Vypadalo to, jako by hliníkové profily svařovali k sobě.
V rozích místnosti visely na zdech další zelené desky, také osázené součástkami, ke kterým vedly dráty z díry od stropu. Okolo desek stáli švábi jako zaparkovaná vozidla na parkovišti. Netušil, proč tak stojí, jen se domníval, že se dobíjejí.
Vyrašil mu z toho studený pot na čele. Nedovedl si představit, že by takové monstrum velké jako dodávka chodilo po ulicích. Co zamýšleli s tak velkým švábem, nevěděl. Jednalo se snad o zbraň? V tom případě by se nedala příšera ničím zastavit. Při této představě ho polil pot i po zádech. Pomalu a opatrně vycouval zpět po schodech. Nepotřeboval, aby si ho švábi všimli a zaútočili na něj.
Jirka už na něj netrpělivě čekal.

„Co jsi tam viděl?“ vyptával se netrpělivě, když Ilju spatřil s krupičkami potu na čele a ve tváři bledého jako křídu. Jirka s ním musel zacloumat, jelikož stále neodpovídal. „Tak řekni, co jsi tam viděl?“
„Kdybys viděl to co já, taky bys byl tak vyděšený. Pojď raději pryč. Všechno ti doma povyprávím. Musíme něco vymyslet.“
Sedli do vozu a jeli, spíše se courali, protože se Ilja nemohl soustředit na řízení, stále myslel na toho obrovského švába. Z ničeho nic přidal plyn a prudce odbočil. Málem způsobil dopravní nehodu.
Jirka se držel madla nad dveřmi, aby si při tak ostrém manévru nerozbil hlavu. „Sakra, co děláš!“ křičel zděšením nad jeho jízdou.
„Musíme je nakrmit,“ radostně zvolal nad svým nápadem a zastavil po chvilce jízdy před Vodičkovou opravnou. Skoupil všechna rádia a televizory co jen opravář měl v opravně. Vodička byl strašně rád. Ani se neptal na co mu bude tolik starých krámů. S velkou radostí je pomohl nanosit do auta.
Ještě než se začalo stmívat, jel znova Ilja ke smetišti a podával v čistírně odpadních vod pro šváby lahodné přijímače. Potřeboval, ať se nažerou tady a zvyknou si na jeho pach, pokud vůbec něco cítili. Nosil je jak do místnosti, kde našel zašlapané šváby do bláta, tak i do místnosti, kde se čistila nečistota města. Po dvou dnech se dokonce opovážil položit jeden přístroj pod poslední schod, kde bylo monstrum, které vždy o kus povyrostlo. Prázdné obaly od přijímačů odnášel zpět domů.
„Můžeš mi prozradit, proč se těchto přijímačů v obchodě u Vodičky švábi nedotkli?“ vyzvídal Jiří v bytě Tománka, kde se cítil bezpečně.
„Nevím, snad měli naspěch nebo potřebovali zrovna jiné součástky. Nyní berou za vděk vše, co najdou,“ usuzoval Ilja, kterému to také nebylo zcela jasné.
Čtvrtého dne si Ilja všiml stojícího popelářského vozu v oploceném areálu smetiště, poblíž buňky, kde přespával hlídač. Chlápek okolo vozu chodil, jako by auto opravoval. Jeho policejní instinkt nabádal k opatrnosti. Chvíli vůz z dálky pozoroval, ale chlápek ne a ne odejít. Začalo se více stmívat a tak se opatrně protáhl pletivem a šup k mřížím, než nastala úplná tma. Opatrně je otvíral, aby nezaskřípaly. Vcházel po schodech opatrně dolů do místnosti. Prohlížel si v blátě své stopy, co tu včera i dříve zanechal. Zdály se mu nějak oprášené, jako by se někdo snažil místnost zametat. Tušil, že není něco v pořádku. Za moment našel, co hledal. Hned pod schody našel nepatrný otisk vojenské boty. Nenašel však šlápotu České armády, ale otisk boty CIA. Už se setkal s takovou stopou před rokem v obchodě. Bylo mu vše jasné, popelářský vůz tu byl záměrně. CIA ho sledovalo, neodevzdal služební pistoli, policejní oblek a nepodepsal výpověď. Náčelník by se už dávno sháněl po služební výzbroji a výstroji. Celou dobu ho sledovali až sem. On bláhový jim ukázal, kde mají švábi doupě. Nastal čas zničit monstrum, než bude schopné činnosti a splnit nedaný slib tomu americkému hochovi z obchodu. Kdyby tam tehdy zbrkle nevešel, mohli všichni žít a šváby si zlikvidovali sami. Dal si za úkol šváby zastavit co nejdříve, jinak bude zle, CIA nevědělo, s čím se potýká. Honem položil rádio na podlahu, sebral prázdné ze včerejška a upaloval domů.

Ráno se probudil s čerstvou hlavou a u snídaně, kterou poslední dobou chystal Jiří, uvažoval. Po snídani vytáhl peníze a vložil je do jeho dlaně.
„Půjdeš nakoupit.“
„Mně se nikam nechce, máme všechno.“
„Jistě nemáme maso a já bych si dal pořádnou roštěnou s hranolky, “ zahrál na Jirkovu zručnost v kuchyni.
Jiří se na něj podíval. V jeho očích spatřoval něco divného, ještě nikdy neviděl takové oči a tak raději vzal peníze a šel nakoupit.
Jakmile spatřil Ilja, jak si Jirka vykračuje po chodníku k obchodu, hned se dal do práce. Otevřel postel s úložným prostorem a vytáhl těžký batoh. Z batohu vytáhl igelitovou tašku a z ní povoskovanou krabici. Krabici opatrně rozbalil. Uvnitř byl v úhledných balíčcích zabalen v dalším igelitu semtex. První polovina kontrabandu, kterou našel za obchodem, tehdy si myslel, že jde o drogy.
Rozebral několik rádií a dvě televize. Prázdný prostor vyplnil semtexem, zapíchl rozbušku co nejhlouběji a opět přístroje složil. Semtexu měl tak přes třicet kilo, takže měl co dělat, aby všechen rozdělil a nacpal do vybrakovaných přijímačů. Než se Jiří vrátil z nákupu, měl i uklizený obývák, ve kterém všechno montoval.
„Dnes se mnou po obědě půjdeš a pomůžeš mi. Mám toho moc a švábi potřebují nakrmit. Slibuji, že to bude poslední krmení,“ prohlásil, sotva začal Jiří opékat maso na pánvičce.
Jirka raději nic nenamítal. Už od rána se jeho hostitel choval divně. Stával zadkem napřed, pomyslel si a raději vařil dál.
Po dobrém obědě vyrazili s autem plným přijímačů ke skládce. Museli dokonce sklopit zadní sedačky, aby se všechny přijímače do auta vešly. Z lesíka pozorovali smetiště a okolí. Hlídač snad spal a okolo popelářského vozu se nikdo nemotal. Byli tu dost brzy. Začali nosit přijímače do místností čistírny odpadních vod.
Jirka nosil do jeho bývalého nocležiště rádia a Ilja do hlavní místnosti s obrovskými tanky nečistot. Dokonce se mu podařilo propašovat obě televize plné semtexu do blízkosti monstra, aniž by snad spící švábi na něj zareagovali. Pak rozestavěl rádia plné trhaviny tak, aby se i kovové nádoby roztrhly a dokonaly dílo. Mnul si ruce, všechno klapalo podle jeho plánu. Uložil totiž do těchto místností největší dávku trhaviny. Šel zkontrolovat Jiřího, zda i on rozestavěl trhavinu kolem zdi správně. Prozatím netušil, co v přístrojích je.
V ponurém načervenalém světle porovnal rádia tak, aby vybuchla s co největší účinností. Jeho tělem procházela nesmírná blaženost.
Jiří přece jenom začal něco tušit a zeptal se:
„Proč rádia dáváš tak blízko zdi a na jednu hromadu. Švábi si je najdou i tak.“
„To máš pravdu, že si je najdou, ale já potřebuji, aby byly tak, jak jsou teď. Víš proč?“
Jirka zakroutil nechápavě hlavou.
„Pro toto,“ vytáhl malou černou krabičku z kapsy opatřenou tlačítky.
Jirkovi bylo hned všechno jasné, když spatřil odpalovací zařízení. Jeho kamarád, za kterého ho stále považoval, chtěl šváby vyhodit do vzduchu. Usmál se a na souhlas pokýval hlavou.
Sotva se otočili a udělali pár kroků k odchodu, vrazila dovnitř horda ozbrojených mužů oděných v protiteroristickém oblečení. Na hlavách měli přilby s tmavým štítem na hrudi neprůstřelnou vestu se žlutým velkým nápisem CIA. V rukou třímali samopaly, jejich hlavně mířily přímo na ně.
„Ani hnout,“ zvolal muž za jednotkou docela slušnou češtinou, jenž byl oblečen do stejného stejnokroje.
Ilja i Jirka se zarazili a zůstali stát, neměli na výběr, proti tolika zbraním.
„Polož odpalovací zařízení na zem a pak dej ruce za hlavu!“ přikazoval znova velitel jednotky.
Ilja pomalu položil pekelný strojek na zem, poté se narovnal a dával si ruce za hlavu. Než však tak učinil, rychle se naklonil k Jiřímu a šeptal mu něco do ucha.

Na toto nečekané gesto ozbrojenci reagovali nervózně odjištěním zbraní.
„Nedělejte hlouposti a pojďte ven,“ přikazoval rázně velitel jednotky.
Vyšli ven s rukama nad hlavou, jako zločinci. Ozbrojenci je vedli k jednomu velkému nákladnímu vozu. Auto mělo nástavbu s okny a na střeše mnoho antén a satelitů, přijížděla další nákladní auta. Velitel dal mužům pokyny v angličtině a docela slušnou češtinou pozval Ilju nahoru do nástavby nákladního vozu s okny. Jiří zůstal venku opřený o vůz, ozbrojenci ho prohledávali.
Uvnitř prostorného vozu, naditého mnoha počítači, seděl u malého stolku Viktor. Na sobě měl také neprůstřelnou vestu s nápisem CIA. Ilja se divil, co zde pohledává, ale hned mu bylo jasné, že vstoupil do řad CIA a celou tu dobu ho sledoval a hlídal. Musel přece přijít na to, kam se poděl semtex a rozbušky. Nyní měl všechno kompletní. Jak semtex, tak šváby. Celou dobu ho drželi v ústraní od jakéhokoliv případu, aby pak dostal schválně tento případ a přivedl je ke švábům. Od začátku věděli, že všechny případy se sebou souvisely.
„Posaď se u nás,“ řekl Viktor.
Poslechl, neměl na výběr. Naproti němu se posadil i velící důstojník. Už neměl na hlavě přilbu. Jeho tvář byla mladá, věkem okolo třicet let. Jako všichni mladí kypěl elánem a iniciativou pro danou věc. On byl také kdysi takový, dnes bylo vše jiné a díval se na věci s nadhledem.
„Tak vidíš,“ pravil Viktor, „znovu děláme spolu. S tím rozdílem, že děláš se mnou, aniž bys o tom věděl. Řekni, co jsi tam dělal tak brzy. Jindy chodíš za stmívání,“ opřel se o stůl a zadíval se Iljovi do očí.
Nastalo ticho, Ilja mlčel.
„Sledujeme tě pěkně dlouho. Myslíš si, že naší práci vyhodíš do vzduchu?“ zamával mu ukazováčkem Viktor před očima. „To je omyl. Pracujeme na tom dost dlouho a ty nám naši práci nepokazíš. Pyrotechnici jsou dole v místnosti a pracují na tom. Nic nebude,“ rozčílil se natolik, až se obsluha počítačů na něj podívala.
Ilja se podíval na monitory. Viděl muže, kteří odnášeli poslední rádia z místnosti, z Jiřího bivaku.
„Klid, Viktore,“ zahartusil mladíček, jenž před chvíli velel jednotce. Přitom mu poskakoval jeho pěstěný krátký knírek pod nosem, který se vůbec k němu nehodil. „Jsem Jahn Sein a jsem velící důstojník této akce,“ představil se mladíček s knírkem. „Myslím, že Viktor toho řekl dost. Spíš nám teď řekněte, proč chcete zničit šváby,“ začal mírně.
Ilja znal tuto hru na hodného a zlého policajta, ale neměl na vybranou. Pokud chtěl odejít, musel něco rozumného říci. „Protože nechci, aby se potuloval po ulicích šváb jako náklaďák,“ vybafl na ně, aniž by uvážil svá slova.
„Cože?“ reagoval Sein roztržitě na jeho slova. „Jak můžete vědět, že je tam tak velký šváb?“ kladl honem další otázku.
„Viděl jsem ho totiž na vlastní oči. Je ještě nedokončený,“ křikl rozčileně na amerického mladíčka. Nemohl tušit, že jeho zbrklá odpověď vyvolá v mladíčkovi takovou reakci.
„Tak oni si staví nového, většího švába, to je úžasné,“ rozplýval se Sein, úplně ignoroval rozčileného Ilju. „Tak přece se jim konečně něco podařilo postavit, tušil jsem to. Tady měli dost času a nikdo je nerušil. Měli jsme mnoho míst po světě, ale nikdy jsme neměli štěstí. Vždycky do toho něco přišlo, nebo se něco pokazilo. V bývalé Jugoslávii jsme měli docela slušné úspěchy, ale bombardovalo se a hnízdo dostalo zásah. Podařilo se nám zachránit jen dvacet kusů a to ještě poškozených. Poopravili jsme je a hledali zcela klidné místo. Bez válečných konfliktů se stabilní vládou, hlavně kde bylo dostatek součástek. Našli jsme tuto zemi a jak vidím, povedlo se. Jenže jsme nevěděli, kam náš muž uložil šváby. Přeběhl totiž na druhou stranu k extrémistům a chtěl šváby zničit. Nepovedlo se, zůstal mrtvý v tom vašem obchodě,“ podíval se na Ilju, který na něj hleděl v úžasu s otevřenou pusou, „jak vidím, zajímá vás to, že?“ dodal.

Ilja kývl hlavou na souhlas. Využíval této situace, aby se dozvěděl co nejvíce informací.
„Takže vám to řeknu popořádku. Se šváby byly jiné záměry. Představte si, kdyby se podařilo šváby vypustit do blízkosti základen s raketami, jisté jaderné velmoci. Švábi mají naprogramováno vejít jakýmkoliv způsobem do jaderného sila či podobného zařízení, demontovat všechny součástky a odnést je mimo základnu. Teď si znovu představte, že naše armáda stane na území protivníka, aniž by se tato země zmohla na jakýkoliv úder nebo použila taktických zbraní, leteckého útoku, prakticky by byly nulové ztráty. Několik pokusů se zdařilo a tak se rozhodlo dovést šváby do Jugoslávie, provést praktickou zkoušku. Rozmístili jsme je tajně do blízkosti jedné základny. Začali okamžitě pracovat, jenže nás tlačil čas. Švábi mají totiž mimo jiné naprogramované sami sebe opravit při poškození a vyrábět se. Jak my říkáme, sami sebe uměle reprodukovat. Vše se dařilo, jejich populace rostla. Jenže jedna letka nebyla informována a vybombardovala základnu zčásti neschopnou boje. Švábi to bohužel odnesli. Měli jsme tam vejít bez jediného výstřelu. Opět jsme posbírali, co se dalo a pro naše záměry našli místo pro další umělé rozmnožování. Myslím si, že švábi nevěděli, co s takovým množstvím součástek mají dělat a tak si postavili většího švába. Dal by se využít jako nová zbraň s minimálními náklady na výrobu. Víme, co udělal v první světové válce za paniku tank. Představte si po našem boku armádu takových velkých švábů. Nastává čas moderních válek. Už nebudou bojovat lidé a stroje, ale drobní roboti. Nastává čas švábů,“ slintal nad svými plány Sein.
Ilja jen kroutil nechápavě hlavou nad takovým člověkem, kterého měli raději držet pod zámkem a ne ho nechat dělat takové pokusy. Byl posedlý touto myšlenkou, jako fanatik.
„Doufám, že mi rozumíte. Zde je smlouva s CIA, budete náš agent,“ obrátil najednou.
Iljovi se zdálo, že takové praktiky se prováděly za totality. Taky už věděl, proč mu všechno vyprávěl.
„Pochopte, přece vás teď nepustím jen tak, když všechno víte. Stejně byste časem přišel na kloub věci, vy jste takový šťoural. Pamatujte si, že kdybyste nechtěl podepsat a šel se svěřit do televize, nikdo vám věřit nebude.“
Na ta slova se Viktor rozchechtal, až se zajíkal, jak bylo jeho zvykem.
Na takovou příležitost Ilja čekal, mrskl papíry, které dostal k podpisu po Seinovi a momentálně zmateného ho porazil na podlahu. Otevřel dveře, seskočil dolů z nástavby nákladního auta a utíkal ke svému Favoritu, kterého zatím někdo dovezl na smetiště.
Viktor vyběhl za ním s vytáhlou pistolí v ruce, připravený vystřelit.
Z nákladního vozu zařval Sein.
„Nechej ho.“
Ilja zavřel dveře od kufru, které nechal někdo otevřené po prohledání. Vztyčil pravou ruku v předloktí, zaťal ji v pěst a ukázal ji se vztyčeným prostředním prstem Seinovi i Viktorovi.
Skočil do vozu a prudce se rozjel. Pneumatiky zahrabaly na prašném povrchu až odhodily za sebe mrak prachu. Řítil se šílenou rychlostí na bránu, která mu stála v cestě. Nebýt duchapřítomného hlídače, který pohotově bránu otevřel, jistě by ji prorazil. Po chvíli se dostal na lepší, asfaltovou cestu. Jeho rychlost byla stále vysoká a pneumatiky v zatáčkách kvílely. Konečně se začal kontrolovat a ubral před křižovatkou plyn. Jel už docela klidně, jen zlostí ještě mlátil pěstí do palubní desky. Podíval se do zpětného zrcátka, americký vůz jel za ním. Bylo nad slunce jasné, že ho budou sledovat, podřadil a prudce přidal plyn. V těsné blízkosti křižovatky se otočil na ruční brzdě a uháněl zpět na smetiště. Proti němu jelo americké auto, řidič nechápal jak se takový Favorit mohl rychle otočit. Zahlédl i Viktora, který byl přilepený na skle zadních bočních dveří. Na několika dalších křižovatkách odbočil střídavě doprava a doleva, aby se ztratil v ulicích pronásledovatelům.
Po několika dalších kilometrech znova zvolnil jízdu. Ve zpětném zrcátku už neviděl pronásledovatele a tak odbočil na cestu, která vedla ke kopci, z něhož bylo vidět na městskou skládku. Zaparkoval za posledním domem, otevřel zadní páté dveře, vyloupl krytku na pravé straně, kde bylo uložené tažné lano a náhradní žárovky. Vyházel věci do kufru a zabořil do přihrádky ruku, co jen mohl. Chvilku rukou šmátral v přihrádce, až se pousmál a vytáhl malou černou krabičku, odpalovací zařízení. Měl strašnou radost, jak se mu přece jen podařilo CIA převést.
Vydal se do kopce po málo vyšlapané pěšince, jenž se před ním klikatila ve vysoké uschlé trávě. Cestička se táhla prudce nahoru, dosti se při výstupu zadýchal, ale po minutě se konečně dobelhal na vrchol, srdce mu v hrudi bušilo. Na vrcholu se rozhlédl kolem. Jiří seděl na pařezu a hleděl na městskou skládku, Ilja se posadil vedle něj na zem. Párkrát zhluboka vydechl a pověděl mu, co všechno povídal Sein. Jirka poslouchal bedlivě a jen zíral. Nemohl pochopit, proč takového člověka CIA podporuje. Pak chvíli mlčky seděli a dívali se na smetiště. Pojednou Ilja řekl:
„Vidím, že jsi mne poslechl.“

„Snad si nemyslíš, že si nechám ujít slíbený ohňostroj. Pochopil jsem, že v těch přijímačích je semtex a mohu ti říct, že zbytek tam nechali. Jistě chtějí, aby švábi monstrum dokončili. V místnosti kde jsem přespával, vynesli všechno. Souhlasím s tebou. Monstrum a švábi nepatří do rukou takovým šílencům. Myslím, že Sein zapomněl na jedno. Pokud se tito švábi, respektive tato zbraň, jak o ní mluvil, dostane do nesprávných rukou, může napáchat mnoho škody,“ pousmál se, ale tak nějak divně. Nebylo mu z toho moc dobře.
„Souhlasím s tebou, ať raději zůstane vše při starém. V nepravých rukou mohou být opravdu nebezpečná zbraň. Bude lepší, když svět takovou zbraň nepozná. Nikdy nevíš, co může tato inteligentní zbraň udělat. Může se stát, že se obrátí proti svému pánovi, ať je to kdokoliv. Mohou se vymknout kontrole a taková zbraň se obrátí proti celému lidstvu. To by bylo zlé, velmi zlé.“ Bylo mu z toho nějak divně. Když se nad tím letmo zamyslel, vlastně zachrání svět, aniž by se o tom kdokoliv dozvěděl. „Můžeme začít,“ řekl po chvíli Ilja. Zkontroloval letmo terén smetiště. Viktor se právě přiřítil v bouráku i s jeho chlapci.
Jiří nic neříkal, jen souhlasně pokyvoval hlavou. Jeho hlava nestačila zpracovávat tolik náročných informací, o kterých nikdy neslyšel, ani nepřemýšlel. Vždycky se zajímal, kolik utrží ve sběrných surovinách za ukradenou měď a kolik vyžebrá, aby si mohl koupit kořalku.
Ilja se postavil, vytáhl z kapsy ovladač, vysunul teleskopickou anténu a spustil aktivaci. Zelená dioda se rozsvítila, podívali se na sebe a pousmáli se. Společně pak zmáčkli tlačítko, ohňostroj začal.
Čistička odpadních vod poskočila a klesla s velkým rachotem. Ani nestačila pořádně dopadnout, ozvala se ještě silnější detonace, která znova nadzvedla celou čističku i velkou část smetiště. Za ohlušujícího třesku vyletělo celé smetiště do vzduchu. Americké náklaďáky i s osádkou tlaková vlna shodila z kopce dolů. Vozy se kutálely až na nejbližší vzrostlé stromy. Odpadky létaly kolem i na přilehlé městské čtvrti. Po švábech nezbyla ani stopa, jen dým a velký kráter zel uprostřed kopce. Pahorek smetiště nyní vypadal jako obrovský kužel právě vyhaslé sopky....


Autor: MARCEL ŠUŠKA




Přidat komentář (0) >>>

Datum vložení: 17.11.2007 v 11:35 / Zhlédnutí: 32233 / Bodovalo: 18 lidi
Počet získaných bodů: 70 / Aktuální pořadí: 0 / Počet bodů za den: 3.04
Průměrné hodnocení: POSTŘEHNOUT NEPOSTŘEHNUTELNÉ: ČAS ŠVÁBŮ (Díl 1.)
Průměrné hodnocení:
3.89 z 5
(18 hlasů)
Vaše hodnocení:
1 2 3 4 5
(5 bodů=nejlepší)

(1-10) (11-19) >> další >>




Navigace: A B C Č D E F G H I J K L M N O P Q R Ř S Š T U V W X Y Z Ž VŠE

Podpořte nás · Kontakt· Kniha návštěv · Hry online · Games online
Copyright (c) 2018 by CELÝSVĚT. Všechna práva vyhrazena!
Kontaktní e-mail: celysvet(zav)email.cz



IQ test online

Recepty online

Hry online

Test Jasnovidce

Výukový slovník English
Svátek má  Julie, zítra Dana