Krátké povídky: detektivky, thrillery, drama, sci-fi, horor, romantické a ostatní.

přidat povídku

Kategorie povídek: Řadit povídky dle:
Zkuste závratnou kariéru spisovatele.
Napište krátkou povídku a pošlete nám ji, ať si ji naši návštěvníci přečtou a ohodnotí ji.
Povídka číslo: 29, Kategorie: Sci-fi

POSTŘEHNOUT NEPOSTŘEHNUTELNÉ: NECHÁPAVOST NEOMLOUVÁ (Díl 2.)

Po odklizení nečistot z ulic města, došlo i na úklid v místní policejní stanici. Musel si podat žádost o přeložení. Přijíždí do Hradic, kde se setkává s novým náčelníkem i parťákem. Dostane jako nováček starý případ. Nic si z toho nedělá a vrhá se do případu. Přitom přijde na podivné okolnosti úmrtí důchodkyně a ještě záhadnější úmrtí jejího souseda.

Místností se nesl mírný humor, vytvářený náčelníkem místní stanice majorem Milanem Horáčkem, vysokého vzrůstu s hustým knírem pod nosem. Seznámil právě svůj útlý tým s novým kolegou.
„Tedy nového kolegu Ilju už znáte, tak se vydáme po své práci,“ rozpouštěl těmito slovy ranní mítink.
Stoličky zahrkaly, pět kriminalistů se rozcházelo ze zasedačky do svých kanceláří.
„Ty, Iljo, ještě počkej,“ řekl náčelník před dveřmi své kanceláře, „mám hned pro tebe práci.“
Ilja se znovu posadil, přehodil si nohu přes nohu a čekal. Měl času dost, nikam nespěchal, prozatím se mu tady líbilo, i když nikdy nedal na první, hlavně milý dojem.
„Neber to,“ zašeptal mu do ucha Karel Klézl, nejmladší z týmu, který se vrátil.
Ilja si mladého kluka znova prohlédl. Byl dost obézní, taktak zapnul uniformu.
„A co jako?“ ptal se zvědavě i nechápavě zároveň. Nevěděl, co tím Karel myslel.
„Jsou to ad akta, nevyřešené případy. Každý nováček je tady dostane,“ zašeptal polohlasně, přitom se letmo podíval ke dveřím náčelníka.
Otočil se a podíval se do jeho zelených studených očí. Přijali ho mezi sebe docela v pohodě, nečekal problémy. Kolektiv se mu také zamlouval, zdál se být stmelený, ochotný.
„Proč?“ pronesl také potichu k nejmladšímu z týmu. Byl policista a vždycky se vrhal do práce. Neznal důvod, proč nevzít jakýkoliv případ.
„Jsou to pěkně staré případy i já je dostal.“
„Takže ty jsi některý vyřešil?“ ptal se záměrně zvědavě, protože arogantnost z něj čišela, přitom cítil v jeho hlase nejistotu.
„Ne, odmítl jsem je hned. Původně jsem měl totiž nastoupit k technikům, ale moje místo zalepili dříve, takže jsem u kriminalistů.“
„Proč jsi je odmítal? Je na nich něco špatného?“ vyptával se dál, protože stále netušil, proč by zrovna on měl také staré případy odmítnout.
„Uběhlo mnoho měsíců od jejich nedokončeného uzavření. A když mě udělali vyšetřovatelem, požaduji nové, čerstvé případy, to je logické, ne?“ zamlouval jeho otázku. Z ničeho nic poplácal nového kolegu kamarádsky po ramenu.
„Myslím si, že by neměl zůstat ani jeden zločin nepotrestán,“ snažil se o kladný přístup k práci, i když i jemu nevoněly zrovna staré případy. Modlil se, aby to nebyla zatoulaná zvířata či ukradená auta. Navíc se mu nelíbilo Karlovo tykání a jeho kamarádský přístup.
„Pokud je vezmeš, ztvrdneš na nich,“ pokračoval dál strážmistr. „Stačí, abys jenom jeden vyřešil a bude to tvůj chleba. Myslíš si, že si u něj uděláš oko?“ zamával vztyčeným prstem pravé ruky a hned si také odpověděl: „V žádném případě, slízne smetanu za tebe on a to oko si udělá tam nahoře,“ ukázal na strop.

Věděl, co tím myslel. Už se mu nezdála parta usměvavých policistů tak perfektní, jak se mu jevila zpočátku. Neobával se však konfliktů, neutíkal před nimi, ale snažil se je řešit. Změna místa byla až ta poslední možnost, což právě udělal. Nechtěl tedy hned utíkat. Pokud by záleželo na něm, nikdy by neodešel z původního místa. Veřejnost však příliš tlačila na jeho nadřízeného, aby propustil takového člověka, který rozmetal v mžiku mnoho let starou skládku po celém městě a okolí. Dvacet čtyři hodin trvalo technickým službám, než uklidilo nečistoty aspoň z hlavních cest. Náčelník ho chtěl tehdy roztrhnout jako hada, ale věděl příliš mnoho. Obyčejný člověk by báchorce o švábech neuvěřil. Jenže existovali lidé, kteří takovým věcem věřili a mnohokrát medializovali podobné okolnosti, což jisté složky nechtěly. Proto dostal nabídku, aby si podal vlastní žádost o přeložení.
Nevěděl, kam se má nechat přeložit, nechal tedy rozhodnutí na osudu. Nakonec zavolala Martina a tenounkým hláskem mu sdělila, že všechno ví a doporučuje mu, aby odjel do Hradic, kde se před časem gruntovalo a v místní posádce je zcela nové osazenstvo včetně náčelníka. Neptal se, kde vzala informace a jednal. Ostatně, vždycky mu pomohla, tak proč by jí zrovna teď neměl věřit. Kde jinde by mohl začít, než na místě, kde je mnoho nových lidí. Zažádal si proto o místo v tomto městě, aniž by věděl, kde vůbec leží.
Bývalý náčelník neměl moc radost z jeho odchodu, i když mu za jeho způsob posledního vyřešení případu nadal. Nemohl však dále nad Iljou držet ochrannou ruku. Proto mu dal takový dárek, malou kliku od trezoru, aby se ho i v novém působišti drželo štěstí, jako doposud. Na rozloučenou vždycky velitel stanice dával nějakou drobnost jako upomínku. Vzal si proto tento dárek, policista stále potřeboval nějaké to štěstíčko.
Když si odpoledne kupoval lístek na vlak, zjistil, že zas takové štěstí asi nebude mít, ačkoli měl malou kliku v kapse bundy. Pokladní se ho totiž zeptala, do kterých Hradic vůbec chce jízdenku a hned vyjmenovala asi pět stanic. Musel tedy sáhnout do aktovky a v papírech nalistovat místo přeložení. S hrůzou zjistil, že se jedná o město na Moravě, což bylo na druhém konci republiky. V ten moment se mu do nějakého vystrkova vůbec nechtělo. Avšak rodné město na něj zanevřelo, musel s povzdechem o dům dál.
„Co tady ještě Karle děláš,“ houkl na strážmistra od kanceláře dost zostra náčelník se složkami v podpaždí.
Přerušil tak jejich tichou debatu a to se ještě chtěl Ilja Karla zeptat, kolik normálních případů, podle něj, už vyřešil.
„Nepřidělil jsi mi žádný případ a Ilja nemá prozatím kde bydlet, tak jsem mu nabízel místo na svobodárně, že jo?“
Poručík okamžitě na jeho tváři poznal, jak na něm úplně visí a netrpělivě čeká, jak odpoví.
„Ano. Nemám zatím kde spát, kufry jsem nechal zatím na nádraží,“ kryl jeho lež. Nechtěl se zachovat jako sketa. Navíc měl pravdu, neměl kde hlavu složit. Byt půjčil Jiřímu, protože se blížil podzim a nechtěl ho nechat v těch plískanicích spát někde pod mostem.
„No když jsi takový samaritán, Karle, ubytuješ Ilju na svobodárně a ujmeš se s ním nějakého případu, když jsem ti nedal žádný případ,“ dodal přísně major. „Přiučíš se něco od kolegy, který má dlouholeté zkušenosti.“
Horáček položil na stůl složky, Karlův zvadlý úžas ignoroval a posadil se vedle Ilji.
„Strážmistr tě jistě informoval,“ pokračoval, „takže víš, že každé policejní oddělení má nějaké ty nedořešené případy. Máme tedy co napravovat a já chci ty případy co nejrychleji sfouknout ze stolu,“ vzal složky do ruky a palcem listoval složku za složkou. „Chci od vás týmovou práci,“ zvedl se a odešel do své kanceláře, aniž by cokoliv jiného řekl. Než však stačil za sebou zavřít polstrované dveře od kanceláře, nařizoval:
„Karle, flákat se mi tu nebudeš. Od začátku jsi nevzal jediný případ a nechci slyšet žádné výmluvy jako doposud,“ zavřel za sebou dveře.
Karel svěsil ramena a pokrčil bradu.

Ilja takové jednání nečekal, ale nadřízené si nikdo nevybírá. Náčelník mu odpověděl na otázky, které se chtěl dozvědět od Karla. Otevřel první složku z hromádky a začetl se do protokolu, vlastně dělal, že nic neslyšel. Přečetl si zběžně jediné dva listy, jenž složka obsahovala. Jednalo se o úraz elektrickým proudem s následkem smrti devadesáti tříleté důchodkyně z Dřevolistic, paní Ingrid Lesákové. Dotyčnou nalezl u hnojiště a následně přivolal záchrannou službu Josef Studánka, penzista, který šel kolem. Do objektu vnikl otevřenými vraty. Na místě činu byla nalezena sekyra, kterou držela paní Lesáková v pravé ruce, bez zjevných krevních stop na ostří. Více zapsáno na tomto papíru nebylo. Na druhém papíru bylo zaznamenáno, že pan Studánka si vzal hospodářská zvířata k sobě domů a následný počet. Pitevní protokol zcela chyběl a kým byl zápis pořízen také. Takhle odfláknutý protokol ještě neviděl, sám by se za takový styděl. Proč se jednalo o úmrtí elektrickým proudem, nemohl ani tušit.
„Takže se podíváme na ten úraz elektrickým proudem v Dřevolisticích,“ navrhoval. Mohl si vybrat i jiný případ, ale podle slov náčelníka, chtěl mít tyto případy vyřešené co nejdříve, takže bylo úplně jedno, kterým začne. Nechtělo se i jemu vyšetřovat víc jak dva měsíce starý případ. Uvědomoval si však, že čím rychleji všechny případy vyřeší, tím dříve dostane čerstvé případy.
„Proč zrovna tento případ,“ ohradil se Karel, „je tam spousta jiných.“
„Není to snad jedno? Zajedeme tam a hotovo, případ jako případ, ne?“ nevšímal si jeho intonaci hlasu. Potřeboval práci jako sůl, dlouho nepracoval, potřeboval si vybít nahromaděnou energii.

Na Karlovi poznal, že se mu moc do ničeho nechce, nicméně vytáhl klíče od vozu ze šuplíku a dal si je do kapsy. Ztěžka si vzdychl, jeho ramena povadla, přesto ukázal na dveře od kanceláře. Ilja se pousmál a pomyslel si, že jeho sladkému nicnedělání je konec.
Cestou do Dřevolistic si Ilja letmo všímal krásné krajiny, barvící se do podzimních odstínů padajícího listí. Nemohl si však povšimnout zoraných políček s remízky, či upravených zahrádek a předzahrádek při vjíždění do dědinky, Karel totiž řídil, jako by služební Felicii ukradl. Naštěstí s prvními chaloupkami přibrzdil. Neznali ani jeden, kde paní Lesáková bydlela. Zajeli k jedinému obchodu a zeptali se na cestu právě vycházející starší paní. Dům číslo sto třicet jedna, našli potom zcela sami. Karel porušil pečetě a odemkl dveře ve vratech. Museli se oba pořádně sehnout, aby si nenatloukli hlavy od nízkého průchodu ve vratech. Na dvoře je čekal dlouholetý nepořádek, různě rozmístěný okolo zdí celého dvora. Byly to staré nepotřebné krámy, které bylo majitelce snad líto vyhodit. Ilja jenom nechápal, proč staří lidé tak lpěli na nepotřebných věcech. Zato strážmistr se nad tím nepozastavoval a šel rovnou k hnojišti, poručík ho následoval. Před zastřešeným hnojištěm se zastavil a prohlížel si odložené nástroje k vykonávání hospodářských prací. U stěny stály lopaty i vidle. V rohu se krčil krouhač na řepu a u protější zdi bylo urovnáno trochu dřeva na otop. Po zemi se válely kastrůlky, hrnce a krmítka dokonale vyzobané od vrabců, kteří byli jimi náhle vyrušeni.
„Tady ležela,“ ukázal jeho nový parťák prstem na zem. Pod přístřeškem zbýval ještě kus bílého zřetelného křídového obrysu polohy mrtvé, ostatek, který byl mimo přístřeší, nemilosrdně smazal déšť a podzimní mlhy.
„Nemotej se na místě činu, zničíš stopy!“ okřikl ho. Neměl rád, když se mu pod nohama motal někdo, kdo neměl zájem o práci.
„Jaké stopy?“ ohradil se strážmistr, „ty odvál čas,“ pousmál se nad svým rčením.
„Stop je tady plno, jen se podívej,“ ukázal rukou na otisky tenisek. Šlépěje nebyly zrovna z nejčerstvějších, avšak zato byly mladší, než ty, které tu zanechali předešlí vyšetřovatelé.
„Zrovna ty bys neměl takhle mluvit, když jsi chtěl být v týmu techniků,“ napomenul jeho nemístné řeči a dál si prohlížel šlápoty, které mu sem vůbec nepasovaly. Všichni, kdo se tady pohybovali, nosili služební boty, nehledě k tomu, že šlápoty tenisek překrývaly již dřívější stopy a ten někdo kašlal na zanechané otisky. Hned se svěřil se svou domněnkou Karlovi.
„Stopa jako stopa, asi tady vlezl zloděj,“ řekl a ruce strčil do kapes bundy, kterou zavrtěl, aby lépe přilehla k tělu. Sychravé ráno zalézalo pod nehty.
„Zloděj by se nemotal okolo hnoje. Podívej se, jak tu našlapal. Pokud jsem si dobře všiml při příchodu, dveře do bytu jsou stále zapečetěné,“ znovu ukázal na mnoho šlápot z tenisek. „Porozhlédneme se tu více,“ zavelel, což zrovna strážmistrovi moc nevonělo, stál stále jako solný sloup.
Ilja nechal Karla tak. Nechtěl se ho dotknout, jenom chtěl, ať také něco dělá a pustil se do dalšího pátrání sám. Ty čerstvější stopy od tenisek mu vrtaly hlavou, domníval se, že do dvora někdo vnikl a něco hledal, ale na zloděje nevsázel. Jeho domněnky potvrzovaly další stejné stopy ve chlívcích i ve sklepě. Hned mu bylo jasné, že dotyčný se na dvoře dobře orientoval a pod střechou zanechal jasnou cestičku vedoucí až k zadním, hodně zchátralým vrátkům vedoucím na zahradu. U prohnutého plotu vyšlapané stopy v blátě končily. Spadané listí z jabloní všechno zakrylo. I přesto viděl na obou stranách plotu vymačkané prohlubně ve vlhkém blátě od několikerého doskoku. Jinak nic jiného k vidění zde nebylo, nasměroval tedy své kroky ke svému kolegovi. Spolupracovníka zastihl zády opřenými o stěnu, potahujícího z cigarety.
„Zjistil jsi něco?“ zeptal se. Z jeho tváře vyčetl, že se ptá zbytečně.
Karel si nervózně potáhl z cigarety, jako by chtěl vyhnat modrým kouřem trable z těla ven.
„Nic tam není,“ odvětil a odhodil nedopalek do nedalekého kbelíku, plného dešťové vody. Odlepil se od stěny a ukázal na trčící tři dráty ze stěny. „Vidíš je? Je to jasný jako facka,“ triumfoval.
Tománek se užasle podivil kolegovi, který bez úvah ukazoval na dráty.
„Tak spusť, rád si tě vyslechnu,“ vybízel ho k jeho unáhlené teorii, byl si vědom jeho nechutenstvím k případu.
„Je to jednoduché jako facka. Bába se dotkla drátů a trefil ji šlak. Pak ji našel ten děda od naproti. Je to jen úraz elektrickým proudem. Nevidím žádný trestný čin i důvod, proč tady dál očumovat,“ zagestikuloval rukama, jak to nebylo jednoduché.
Ilja se v duchu pousmál. Byl také kdysi mladý a dělal unáhlené závěry. Dráty si při jeho verzi pořádně prohlédl. Nejevily se nebezpečně, protože si mezi nimi hodně dávno vytvořil pavouk svojí síť, která byla sice plná prachu, ale jinak nejevila známky porušenosti. Pavouk vedl svá vlákna i mezi odizolované části hliníkového drátu, což by bez pochyby byla jeho smrt jako každého živého tvora menších rozměrů. Odhodlal se k činu a dotkl se drátů. Žádný proud v nich nebyl. Jeho počínání sledoval Karel s otevřenou pusou.
„Tak to někdo už vypnul,“ pokrčil rameny strážmistr a rukama bezmocně plácl o tělo, jeho teorie vzala za své.
„To je dost možný,“ nechtěl mu Ilja upírat jakékoliv zásluhy v pátrání. Z toho důvodu se šel raději podívat do rozvodné skříně, zda je hlavní jistič vypnutý. Když dřevěná dvířka otevřel, vysypal se na něj dlouholetý prach. Také zde pavouci měli svůj rej. Ve skříni se však nenacházely jističe, nýbrž ještě klasické keramické pojistky na závit.

S každou z nich zatočil. Některé z nich byly hodně dotažené, avšak žádná povolená. Barevný terčík, který byl propojen s vláknem držel také v pojistce, což svědčilo o jejich zapojení do sítě. Vše bylo stále pod proudem, kromě trčících drátů nedaleko hnojiště.
„Nechci se tě nějak dotknout, ale unáhlil ses. Jak sám vidíš, dráty nejsou pod napětím. Dovedeš si přestavit, skoro stoletou babku v omráčení, aby doběhla takový kus ke hnojišti. Navíc 230 voltů nemohlo zabít člověka, pokud se jich jen člověk dotkl,“ vytasil veškeré své prozatímní argumenty, protože od trčících drátů z krabice to bylo dobrých osm metrů ke hnojišti.
„Tak dobrá, uznávám, unáhlil jsem se a skláním se před tebou, pane inspektore,“ prohodil pohrdavě a udělal pokornou poklonu.
Ilju dost rozčílilo jeho pohrdavé jednání, avšak zachovával si chladnou hlavu, takové arogantní jednání u policisty nerad viděl.
„Tak jak vysvětlíš, že ji zabila elektřina, ha?“ opět byl Karel na koni, rychle se otřepal ze své padlé teorie. „Nezapomeň, že byla stará a srdce to nemuselo vydržet,“ dodával.
Poručík pokrčil rameny. „Momentálně nevím.“ Uznával, že mohl mít pravdu. „Nedovedu si zatím dát vše do souvislosti. Patolog se mohl zmýlit nebo se spisy pomíchaly, co já vím.“
„Víš co? Pro dnešek na to hodíme bobka. Máš ještě kufry na nádraží a ubytovaný také nejsi,“ navrhoval ochotně. „Jsi první den v práci a už makáš na případu. Já si myslím, že pro dnešek to stačilo,“ pronášel uznale nad jeho pracovitostí.
Oba nasedli do auta a ujížděli do Hradic. Ilja cestou přemýšlel o všem, co zjistil, ale měl zoufale málo informací, hlavně litoval unáhleného odchodu z místa činu. Chtěl se tam přece jenom více porozhlédnout, ani do bytu nešel, což si vyčítal. Zato Karel si za volantem pohvizdoval a vůbec ničím se netrápil. Jako by byl rád, že se může vrátit na stanici. Na začátku města si však přestal pohvizdovat a pronesl:
„Díky, že ses mne zastal.“
„Nevím za co,“ podíval se na něj nechápavě, neviděl totiž žádný důvod k díkům. Ba naopak, měl by být na něj naštvaný, že vyvracel jeho teorie.
„Jak jsi mne podržel u náčelníka. Jsi klasa,“ zazubil se na něj.
„Nemáš zač,“ mávl rukou nad banalitou a dál mlčel, jako po celou cestu. Nemluvil, přemýšlel nad případem, navíc byl do jisté míry unaven z vlaku.
Cestou z nádraží napadlo Ilju, že by se mohl zastavit ještě na soudním a vyzvednout si aspoň kopii pitevního protokolu paní Lesákové, aby držel v ruce další indicii a měl o čem v noci přemýšlet.

„Prosím tě, vezmi to okolo patologie,“ obrátil se na kolegu s prosbou. Sotva jeho slova dozněla, pneumatiky zakvílely. Měl co dělat, aby se udržel v sedačce. „Co blbneš,“ zhrozil se z Karlovy jízdy. Stále ho překvapoval, jak jednáním, tak i reakcemi.
„Jsme na místě, tam je vchod,“ usmál se a ukázal přes něj na dlouhé schodiště k velkým dveřím. „Jdeš si pro pitevní protokol, co?“
„Jak jsi na to přišel,“ pronesl přidušeně i jízlivě zároveň. Chtěl ho tak vyprovokovat k spolupráci. Jako rodák, aspoň se domníval, že je z Hradic, znal dobře město, okolí a přesto se nenabídl. Jak si dobře pamatoval z náčelníkovy i jeho řeči, odmítal si vzít jakýkoliv případ. Žádná iniciativa z něj nevyzařovala. Začalo mu dokonce na něm něco vadit. Jednou se usmíval, hlavně jestliže byl ve městě, jindy měl melancholickou náladu.
„Tak si dej bacha na Gora, je to maniak,“ upozorňoval ho při vystupování z vozu.
„Na co?“ strčil hlavu zpět do vozu, pořádně nerozuměl. Pouliční ruch byl dost hlučný, přesto pochopil, že byla řeč o patologovi.
„Uvidíš,“ znova se usmál, až vycenil zažloutlé zuby od nikotinu.
Přibouchl dveře od vozu a vykročil směrem k dlouhému schodišti. Z jeho podivné připomínky si nic nedělal, vlastně si ji naprosto nevšímal. Začal si na jeho poznámky zvykat. Osamocen v novém a zatím neznámém městě vyšel vstříc patologovi. Několikrát musel nakouknout do nějakých dveří a zeptat se, kde sídlí místní patologické oddělení, než našel ty správné dveře.
„Pan Pěnkava?“ zeptal se ode dveří asi tak padesátiletého muže s hodně prošedivělými vlasy i vousy, který právě pitval. Jeho vzezření opravdu vyvolávalo psí podobu z japonského seriálu Goro, bílý pes. Byl velice rád, že jej oslovil pravým jménem, které si zjistil cestou. Bylo mu jasné, že mluví s tím správným člověkem.
Patolog v zástěře se na něj podíval přísným pohledem, aniž by vyndal ruce z hrudního koše mrtvoly.
„Co chceš!“ vyštěkl na něj jako opravdový pes.
„Jsem poručík Ilja Tománek,“ představil se, avšak ruku raději nepodával. „Jsem tady nový a dostal jsem případ paní Lesákové,“ vysvětloval.
„Jo, jo, já jsem Pěnkava,“ přitakal. „Tak pojď blíže, ať si tě lépe prohlédnu,“ lákal ho pojednou laskavě k sobě. Najednou se k němu otočil zády a obě ruce zabořil hlouběji do mrtvého. Prudkým, naučeným pohybem vyndal z nebožtíka celé plíce i se srdcem. „To je pajšl, co?“ předložil před něj lidský dýchací orgán.

Ilja si prohlédl to, co mu patolog ukazoval.
„Nejsou zrovna z nejčerstvějších,“ podotkl opovrženě. V tu chvíli věděl, proč si nikdo pro pitevní protokol nepřišel a proč si z něj Karel tropil žerty. V duchu se mu omlouval, že mu křivdil.
„Tobě se nedělá špatně?“ divil se patolog.
„Nevím proč. Jsem kriminalista a s mrtvolami se občas setkám,“ říkal k údivu Pěnkavy zcela bez bázně, avšak žaludek cítil až v krku. Kdyby před tím něco snědl, jistě by obsah mohl patolog blíže prozkoumat na své zástěře.
„Jsi pašák, dlouho se mi nestalo, aby někdo z nových zůstal stát na nohou s ledovým klidem,“ vložil plíce do mísy a zapsal si jejich váhu, pak si sundal zástěru a gumové rukavice. Omyl si ruce nejprve v dezinfekčním roztoku, pak pod tekoucí vodou. Když se utřel do papírového ručníku, otevřel šuplík v nedaleké kartotéce. „Jak jsi říkal, že se ten člověk jmenoval?“ začal prsty přebíhat po abecedním seznamu.
„Paní Ingrid Lesáková, věk devadesát tři,“ diktoval ze svých poznámek z úplně nového notesu. Vždycky si kupoval nový notes s novým případem.
„Jo, už si vzpomínám,“ přejel prsty po štítcích s abecedou a vytáhl složku. „Jednalo se o úraz elektrickým proudem. Nikdo si pro pitevní protokol nepřišel, jen někdo volal,“ pronesl, aniž by se ještě do složky podíval.
Iljovi bylo vše jasné, nikdo nechtěl jít pro patologický nález do chladivých prostor přízemí, každý má strach navštívit místnost s lidskými ostatky. Jedno morbidní uvítání stačilo a tak se poslal nováček, který nic netušil.
„Jak to, že se na ten případ pamatujete?“ vyzvídal, protože málokterý patolog si pamatoval pitevní staré úkony.
„Člověk s uškvařeným kardiostimulátorem se mi sem nedostane každý den. Výboj byl tak silný, že uškvařil i elektrody na srdci. Srdíčko dostalo tím pádem takovou ránu, že se z toho již nevzpamatovalo,“ otevřel složku a podíval se do ní.
„Takže se opravdu jedná o obyčejný úraz elektrickým proudem?“ pronášel jak roztrpčeně, že z případu nic nebude, tak i vesele, protože měl vyřešení případu na dosah ruky.
„To není tak jisté. Když někdo zemře na úraz elektrickým proudem, má křečovitě ztuhlé svaly a to na paži, kterou proud prošel a protější nohu. Navíc je spálená kůže až svalstvo, kudy proud prošel. Pitva nic takového neprokázala. Pokud se něco podobného stane lidem s kardiostimulátorem, přístroj se občas zničí, ale člověk žije dál, neuškvaří se jako v tomto případě. Tady to byla mířená rána přímo na posilovač srdce,“ zavřel složku, sotva si osvěžil paměť.

Poručík povytáhl obočí, případ jen tak rychle neuzavře, což ho v tento moment i potěšilo, potřeboval se stejně předvést.
„Říkáte, že nebyl na končetinách prokázán kontakt s elektrickým proudem...“
„Neříkal jsem na končetinách,“ skočil mu do řeči, „na celém těle nebylo prokázáno žádné popálení. Navíc tento kardiostimulátor byl vyvinut tak, aby elektrický proud jej nezničil, byl odolný proti mikrovlnnému záření a magnetickému poli.“
Poručík se zamyslel.
„Mohlo by se tedy jednat o nějakou zbraň?“ zauvažoval nahlas.
Pěnkava pokrčil rty. „O takové zbrani nevím. Jen vím, že elektrický výboj si cestu hledá sám a vybíjí se na obdobném zařízení, na kterém je také napětí nebo je vodivé. Jenomže to se stává u vysokého napětí a tělo je prakticky seškvařeno v místě průboje. Málo kdo takový zásah elektrickým proudem přežije. Tady mi to je záhadou, protože výboj prošel tělem, aniž by zničil tkáň v místě průniku,“ podal poručíkovi jednu kopii pitevní zprávy a složku založil zpět do kartotéky.
Prozatím měl Ilja vše, co potřeboval, hlavně pitevní zprávu, leč mu nebyla prozatím nic platná. Vrtalo mu hlavou, kde by stará paní mohla k takovému přístroji přijít, který by mohl za jistých okolností vydat smrtelnou ránu, bez poškození vnějších tkání. Začal si pohrávat i s myšlenkou, že čerstvější stopy okolo hnojiště mohl zanechat vrah, který si přístroj po vraždě přišel vyzvednout. Jenže zanechal stopy i jinde, jako by něco hledal a bylo mu zcela jedno, že všude našlape. Rovněž motiv vraždy mu zcela chyběl. Poděkoval a odešel.
Z patologie se vydal na ubytovnu. Tam ho postarší paní nechtěla ubytovat, protože o něm nic nevěděla. Až řekl, že by zde měl mít kufr, který dovezl strážmistr Klézl, paní se upamatovala. Odložila křížovku a podala mu klíč. Dveře od pokoje si musel najít sám. Povlékl si peřiny a ulehl do postele. Potřeboval ještě chvíli nad případem přemýšlet, ale rázem usnul.
Ráno málem zaspal, kdyby nebylo paní vrátné, která nemilosrdně bušila na dveře. Měl co dělat, aby byl na ranní poradě včas. Sotva se zjevil ve dveřích kanceláře, chtěl po něm náčelník hlášení. Tak vytáhl svůj poznámkový blok a podal informace o případu, v kterém moc nepokročil. Na otázku, proč hlášení není napsané v počítači, odpověděl, že je napíše později, což náčelník nechtěl vůbec vzít na vědomí, nicméně mu udělil prozatímní výjimku a doporučil mu, aby hlášení naházel do Karlova počítače, když ho tak vehementně bránil.
Nestál sice o nějaké výjimky či chůvu, ale zrovna se to v tuto chvíli hodilo. I v minulém zaměstnání opomíjel psát hlášení, protože byl držen v ústraní. Zato práce o samotě a na vlastní pěst mu scházela. Zvykl si na práci bez rozkazů a následného konzultování s nadřízenými.
Po rozdělení a doporučení majora Horáčka, jeli znovu do Dřevolistic, prohlédnout si místnosti obývané paní Lesákovou, což měl v úmyslu sám již včera, bez rozhodnutí náčelníka. Přetrhali pečetě na dveřích a vešli do zatuchlých, dlouho nevětraných prostor. Byt se skládal jenom z velké kuchyně a jednoho pokoje sloužícího jako ložnice i obývák zároveň. Nábytek byl prvorepublikový, stylově a účelně zařízený, pro tuto dobu tak typický.
V kuchyni prohledali veškeré zásuvky, hrnky v prosklené vitríně, přečetli si také hodně staré pohledy, avšak nic důležitého nenašli. Ani komora, plná zavařenin a velkých hrnců nic zajímavého nevydala. Až ložnice vydala své skromné tajemství. Mezi ložním prádlem našli dvě vkladní knížky na jméno a na nich rovných dvacet tisíc s doklady o vyzvednutí důchodu. Loupežné přepadení mohli tedy zcela vyloučit, i když si na něm tak trochu v duchu Ilja zakládal. Nezbylo jiného postupu než si vyslechnout jediného svědka pana Josefa Studánku.

Vyšli proto na ulici, přešli cestu k protějšímu domu a zazvonili. Nikdo však neotvíral. Zeptali se proto zrovna přicházejícího staříka s holí v ruce jedné a s nákupní taškou v ruce druhé, kde by našli pana Studánku.
„Tož ogaři, to su já,“ potáhl si děda z viržinky hustý kouř do plic, „načpak mě potřebujete?“
Ilja předložil služební průkaz a představil sebe i svého kolegu. Jakmile složil průkaz do vnitřní kapsy bundy, započal s výslechem:
„Chtěli bychom se znova zeptat na všechny okolnosti okolo paní Lesákové.“
„Já myslel, že to byla nešťastná náhoda a vy to znova vyšetřujete?“ nanovo si potáhl z viržinky.
„My musíme vyšetřit bohužel všechno,“ zastíral Ilja nepořádek předešlých kolegů v případu.
„Po tak dlouhé době?“ divil se děda.
„Vyskytly se jisté okolnosti, o kterých v zájmu vyšetřování nemůžeme mluvit,“ mlžil dál.
„Tehda toho byla plná dědina a mělo se o čem mluvit celý měsíc,“ rozhovořil se pan Studánka. „Ani neměl kdo chudáka pochovat, všechno šlo na obecní outraty. I ten Jeroným nic nezařídil, ani na pohřeb nepřišel,“ odplivl si jedovatou slinu do trávy u jeho jména.
„Co má Lesáková s nějakým Jeronýmem společného,“ ptal se nechápavě Karel.
„Občas za ní zašel, chodil si pro rady, co se dává slépkám a ták. To víte měšťák, ale zase někam odjel.“ Ukázal na krčící se polorozpadlou, špatně udržovanou chaloupku číslo sto třicet dva, hned vedle paní Lesákové. „Je to podivín,“ dodával.
„Proč by byl podivín, když na vesnici chtěl pěstovat drůbež?“ divil se opět Karel. I Ilja byl v rozpacích nad dědovou odpovědí.
„Vám nepřipadá divné, když hladí v noci kohouta v ložnici. Slepky patří do kurníku a ne do loža,“ prskal naštvaně.
„Zoofil?“ pronesl odborně Karel ke svému partnerovi.
Nad jeho zbrklou odpovědí střelenou od pasu sevřel poručík jenom rty. Nesnažil se přijít na to, jak k takovému závěru přišel. Sám nikdy bez důkazů, aspoň přibližných, nevyslovil nahlas svou teorii.

„Myslím si, že ne,“ nekompromisně odsekal hrubě slova. „A čím se živí pan Jeroným?“ vracel se zpět k původnímu záměru.
„Ničím, jezdí po výstavách s tím kohoutem. V konzumu se kolikrát chválil, že s ním vyhrál mnohokrát první cenu.“
„Necháme toho,“ vložil se do hovoru strážmistr důrazněji, „raději nám popište, jak jste ten osudný den našel paní Lesákovou.“
I poručík souhlasil, kmet plácal páté přes deváté a všechno zamluvil. Na původní otázku neodpovídal.
„Všechno už jsem říkal jiným policajtům, ale když to chcete slyšet znova, tak vám to povím,“ zašlápl nedopalek viržinka a dále pokračoval: „Chodívám na nákupy do konzumu, tak jako dneska. Ona totiž Ingrid nemohla moc na nohy, víte, a tak jsem k ní občas zašel, jestli něco nechce. Já jsem sám, ona byla také sama, tak proč si nepomáhat. Když jsem se vracel z konzumu, vešel jsem do vrat, dát jí ten nákup. No a uviděl jsem ji ležet u hnoja. Honem jsem k ní běžel, ale nehýbala se, ani když jsem na ni křičel. No a tak jsem běžel ke starostovi, aby zavolal sanitu,“ kmet potáhl nosem a utřel si ho do rukávu, staré vzpomínky ho dojímaly.
Dědovi poděkovali za výpověď a odebrali se opět na dvůr paní Lesákové. Vlastně Ilja táhl Karla na zahradu, aby se přece jen podíval na ten děravý plot, mnohokrát opravovaný silonovým provazem a na vymačkané stopy v blátě. Strážmistr však jen nohou rozhrnul listí, aniž by se více snažil. Pak se podíval na kolegu.
„Co tu mám hledat, když jsou stopy rozmočené a zapadané listím.“
„Copak to nechápeš? Jeroným skákal přes plot k paní Lesákové až po její smrti a něco tu hledal.“
„Pchá,“ vyprskl, „to mohli udělat i kluci. Taky jsem chodil jako kluk do cizích zahrad krást ovoce a jestli se nemýlím, tak zrovna v tu dobu dozrávaly první jablka,“ podával protiargumenty zase on. Stáli totiž v dlouho neudržované zahradě, plné stromků jabloní a hrušní.
Ilja ho nechával při svých zjištěních. Když se opět na plot podíval, byl ze strany paní Lesákové mnohokrát provizorně opraven po celé délce až k polní cestě, kde končil nízkou brankou. Sousední pozemek také končil u polní cesty, tak jako ostatní, jenže měl vyšší branku, omotanou ostnatým drátem. Nechápal tedy, proč by lezli kluci složitější cestou nejprve k sousedovi a riskovali roztržení kalhot o ostnatý drát a pak ještě jednou přelézali plot, když mohli přelézt jednodušší cestou. Vše ukazovalo na Jeronýma, hluboké stopy v blátě mohla zanechat jedině těžší osoba než o polovinu lehčí kluci. Také šlápoty vykazovaly větší obuv. Momentálně mu neleželo v hlavě, proč tak mylně Karel přemýšlel, ale proč Jeroným lezl přes plot k paní Lesákové.
„Víš co, půjdeme položit několik otázek Jeronýmovi,“ řekl po chvíli přemýšlení, „může nám vysvětlit, proč přelézal plot a jaké měl vztahy s Lesákovou.“
„Prosím tě, jsi jako malý Jarda!“ rozčílil se pojednou strážmistr, až se Ilja lekl. „Studánka přece říkal, že není doma. Známe jeho adresu i jméno, tak si ho prozatím najdeme v databázi obyvatel. Mrkneme se i do rejstříku trestů a budeme chytřejší,“ mluvil nekompromisním hlasem, přitom mu vystupovala na krku žíla, jak ze sebe rychle chrlil slova. „Jo, abych nezapomněl, večer mi volal známý z realitní kanceláře, že by měl pro tebe byt.“
„Jaký byt, jaký známý,“ divil se jeho počínání. Jednou byl Karel zamlklý, to když ho zpucoval, a z ničeho nic mluvil o úplně něčem jiném.
„Dovolil jsem si malinko věci popostrčit kupředu. Na ubytovně přece nemůžeš zůstat až do smrti.“

Poručík jeho tok myšlenek zcela nechápal. Odváděl ho od případu, nepřemýšlel jako kriminalista a dělal mu chůvu, místo toho, aby se zajímal o případ. Musel mu však dát za pravdu, svobodárna byla jen přechodné řešení. Přikývl tedy lehce na souhlas a jeli do Hradic, což Karel ocenil svým nezaměnitelným vřelým úsměvem. Nedělal si moc velké starosti s ničím, jen když mohl řídit auto nebo se jen poflakovat.
V realitní kanceláři si však Ilja z mnoha bytů nemohl vybrat. Nebyly podle jeho gusta, vždycky se mu něco nelíbilo. Jeden byt byl daleko od centra, druhý v osmém patře, další malý, jiný moc velký. Žádný byt mu nebyl vhod, vlastně ani nevěděl, proč si hledal trvalejší ubytování, nebyl zcela rozhodnut, jestli tady vůbec zůstane.
Ještě téhož dne po pracovní době usedl v Kalově kanceláři k počítači a vyhledával Jeronýma v databázi. Doháněl zdržení v realitní kanceláři. O Jeronýmovi se toho moc nedozvěděl. Jenom to, že opravdu bydlí v Dřevolisticích, dům zakoupil před třemi lety a datum narození, fotografie. Několik let pracoval ve výzkumném ústavu. V jakém, to chybělo. Databáze byla založena na dobrovolném podání informací o své osobě. V trestním rejstříku žádný záznam neměl.
I s těmito informacemi šel ráno na rozdělování úkolů. Major Horáček nebyl s jeho dosavadní prací moc spokojen, hlavně když se dozvěděl, že Ilja případ Lesáková spojuje s Jeronýmem, o kterém nic neví a nemá sebemenší důkazy. Ohnutý plot nebral jako důkaz. Přesto všechno dal svolení k jeho předběžnému výslechu, což Karla moc netěšilo, protože se musel zase někde trmácet. Zrovna dnes byla hustá mlha, že by se dala krájet.
„V první řadě se půjdeme nadlábnout a pak se uvidí,“ navrhoval Karel před autem a zapnul si zip bundy až po krk.
Souhlasil s ním, ještě nesnídal. Na ubytovně nebyl ani vařič a na posteli jíst stále salám a starý rohlík se mu nechtělo. Zajeli proto do nedalekého mléčného baru otevřeného již v brzkých ranních hodinách. U pultu stála dítka s aktovkami na zádech a poslušně se posunovala směrem k pokladně. Mlíčňákem se nesla vůně kakaa, promísená omamným aróma vanilkového cukru. Ilja neváhal a postavil se na konec fronty. Pak se s táckem posadili k volnému stolu u okna a nad koblížky, jenž mu připomínaly dětství a hrnkem teplého kakaa, rozebírali případ. Poručík navrhoval prohledat znova dům paní Lesákové, myslel si totiž, že něco přehlédl, až pak se podívat k Jeronýmovi. Sotva se takto dohodli, vzpomněl si Karel, že si musí zavolat, vzal si bundu a šel ven. Přes výlohu ukazoval kolegovi, že se za deset minut vrátí. Iljovi to moc nevadilo, i když chtěl konečně s případem hnout. Venku panovalo sychravé počasí a ho lákaly ještě další dozlatova usmažené koblížky s meruňkovou náplní posypané bělosněžným vanilkovým cukrem. Jako kluk je miloval k zbláznění.

Uběhlo snad deset minut a Karel nikde. Dopil zbytek kakaa a netrpělivě ho začal vyhlížet. Za dalších pár minut se šel po něm podívat ven. Služební vozidlo na zaparkovaném místě nenašel. Ještě chvíli se motal okolo, než se rozhodl zajít si na stanici pro další vozidlo a zajet konečně do Dřevolistic něco dělat. Neměl rád zbytečné průtahy. Také neměl možnost se s Karlem spojit, jeho telefonní číslo na mobil neznal.
Na stanici si vzal auto a jel do Dřevolistic. Cestou se pokoušel spojit vysílačkou s Karlem, žel marně. Až na začátku vesnice se konečně spojení podařilo.
„Kde sakra jsi, máš být se mnou,“ hulákal nazlobeně do vysílačky, začínal mít těch jeho výstřelků a laxního přístupu k práci právě dost.
„No jo, pořád,“ otráveně odsekl. „Snažím se ti sehnat bydlení a ty na mne zhurta?“ obrátil pojednou, místo toho, aby slušně odpověděl.
„Já si bydlení najdu sám, nepotřebuji, abys moje problémy vyřizoval ty. Přijeď okamžitě do Dřevolistic! Je to rozkaz!“ naštvaně praštil s mikrofonem o podlahu vozu, pil mu pořádně krev. Zastavil před domem Jeronýma a chvíli trvalo, než vystoupil ven. Musel se nejprve uklidnit.
Zazvonil na zvonek a čekal. Přitom si uvědomil, že si chtěl původně prohledat dvůr paní Lesákové, ale v rozčilení zastavil před domem Jeronýma. Po pátém zazvonění zabušil na dveře, bohužel ani toto nepomáhalo. Zhluboka se nadechoval, aby znova nevybuchl nad Karlovou liknavostí, na kterou nemohl zapomenout. Svěží venkovský vzduch, prosycen rozpadající se mlhou mu dělal dobře. Občas ucítil v ovzduší nějaký nějaký puch, jako by kdesi unikal plyn. Kus od dveří spatřil hlavní uzávěr plynu. Přičichl k otvorům, avšak zápach žádný necítil. Ten byl cítit jedině od dveří. Už chtěl volat hasiče, ale v poslední chvíli se rozmyslel. Nebude přece dělat zbytečný povyk, když nevěděl, jestli má vůbec Jeroným zavedený plyn do bytu. Zazvonil proto u Josefa Studánky a zeptal se ho na to.
Studánka byl pohotový a hned ve dveřích odpovídal:
„Tož to já nevím. Občas je ve vzduchu cítit nějaký smrad, ale jsme na dědině,“ poškrábal se v několikadenním strništi. „Ale smrdí to tu dost často. Začalo to chvílu potom, co odjel ten Mexikánec od Jeronýma. Je to tak dva měsíce.“
„Jaký Mexikánec?“ ptal se prozíravě dál.
„Takový vysoký, urostlý, s černými ulízanými vlasy dozadu, tmavší pleť s americkým auťákem.“
„Náhodou nevíte, co chtěl po Jeronýmovi,“ vyptával se dále.
„Tož to já nevím, ale nebyl tu poprvé.“
„Kolikrát tady byl?“

„Co já vím, tak aspoň třikrát. Od té doby, co tu byl naposledy, se tu neobjevil.“
„Kdy naposledy tu byl?“ ptal se dále.
Stařec pokrčil rameny. „Naposledy?“ zamyslel se. „To snad ještě nebožka Ingrid žila, nebo ne? Je to na mně moc rychle.“
„A kam odcestoval pan Jeroným, to náhodou nevíte?“ pokládal další otázku.
„Nevím, on se nikomu nesvěřoval. Jen když vyhrál na výstavě nějakou cenu, chlubil se v konzumu.“
Výpověď mu moc nepomohla, ale v starých případech mohla být i jakákoliv informace dobrá. Optal se ještě dědy, kde bydlí starosta a rozjel se za ním. Za chvíli se vrátil se starostou i s místním zámečníkem, který vylomil zámek ve dveřích Jeronýma. Starosta nejprve protestoval, jenže Ilja ho informoval, že může unikat u Jeronýma plyn a s násilným vniknutím souhlasil. Jeroným totiž vlastnil plynový kotel i sporák a opravdu něco páchlo ze dveří.
Zámečník odstoupil od dveří, nechával volný průchod spravedlnosti. Ilja strčil do dveří vedoucích do předsíně, z kterých se vyvalil nesnesitelný puch. Bylo nanejvýš zjevné, že se nejedná o únik plynu, nýbrž o mrtvolný zápach. Musel si dát kapesník na ústa, aby zmírnil puch. Nikdo ho však nechtěl následovat, raději všichni zůstali před domem. Nezbývalo než pokračovat v cestě dál, bez doprovodu. Hned za dveřmi našel na zemi klíček, který někdo hodil dovnitř dírou na dopisy. Pak se obrátil a prošel krátkou chodbou až na konec, kde se zastavil přímo před dveřmi. Jedny byly nalevo a druhé naproti hlavním dveřím. Zmáčkl kliku, ale dveře byly zamčeny, otočil tedy klíčkem v zámku a rozevřel dveře dokořán. Otevřel se před ním prostor na dvůr, nesnesitelný puch značně polevil proudícím průvanem. Párkrát se nadechl svěžejšího ovzduší a s žaludkem v krku otevřel dveře do bytu, ocitl se v kuchyni. I přes silně přitisknutý kapesník ke tváři, cítil silný mrtvolný zápach. Nikdo však v kuchyni nebyl, proto ji prošel a opatrně otevřel další dveře. Z těch se vyvalil nesnesitelný zápach, až žaludek začal protestovat. Stál v ložnici. Ze zastlané postele vyčnívala jedna noha mrtvoly. Okamžitě se rozběhl do předsíně, kde taktak vybral svůj manévr a pokračoval v překotném úprku před dům k malému stromku myrty, za kterým si ulevil. Přihlížející hlouček důchodců, který se mezi tím seběhl, se na něj díval. Utřel si pusu a sdělil starostovi, že mají zase o jednoho obyvatele méně a hned volal na patologii. Starostu začalo tížit svědomí, a tak s panem Studánkou načali láhev slivovice, kterou děda právě donesl.
Do dvaceti minut přijel patolog Pěnkava i se svým týmem. Navlékl na sebe zástěru, respirátor a gumové rukavice.
„Ukáže mi někdo cestu?“ rozhlédl se Pěnkava po přihlížejících. „Nebo mám jít podle much,“ žertoval černým humorem, nikdo však neodpověděl.
Povinnost zbyla opět na Iljovi. Ztěžka si vzdychl, nasadil si nabízený respirátor, gumové rukavice patologem a vydal se do domu Jeronýma.
Zatím, co patolog v ložnici pomaloučku odkrýval peřinu ze silně rozloženého těla, Ilja otevřel okna, přešel do kuchyně a začal ji zběžně prohledávat, kde ho upoutala celá kolekce diplomů a uznání z různých výstav domácího zvířectva pověšených na zdi. Nic zvláštního, co by ho upoutalo dále, nenašel. Hromada neumytého nádobí a kupa prázdných konzerv naznačovala staromládenectví. Kde se podíval, ležely misky s různě zbarvenými oleji. V prostorném obýváku si povšiml pootevřených šuplíků a dvířek, z kterých čouhaly svršky. Hned ho napadlo, že někdo měl hodně naspěch v prohledávání. Jeho první podezření padalo na Mexikánce, protože o něm mluvil Studánka. Zběžnou prohlídku měl za sebou, povolal techniky, kteří zrovna dorazili, jim se ale nechtělo vůbec dovnitř. Jednak kvůli puchu, který byl ještě intenzivnější než před chvíli, a také protože zde byl morbidní patolog. Chvíli trvalo, než tým patologů vyšel ven i se zabalenými ostatky v igelitovém vaku. Technici se mohli dát konečně do nerušené práce.
„Co mi můžeš prozatím říci,“ procedil přes respirátor Ilja k Pěnkavovi. Už mu tykal, aniž by se ptal. Patolog mu již při první návštěvě tykal.
„Moc toho není, když mne zavoláš k chlapovi, který se procedil přes matraci.“
Ilja pozdvihl ruku, naznačil mu, že jeho žerty nejsou zrovna namístě.
„Promiň, ale kdybych nevtipkoval, zešílel bych úplně,“ poukázal na zabalené tělo. Sundal si gumové rukavice a z kufříku vytáhl igelitový sáček, v němž bylo zabaleno plnicí pero. „Dej to technikům, pero leželo pod obětí.“
„Vražedná zbraň?“ vyslovil svou domněnku, protože i pero vedené správným směrem mohlo způsobit smrtelné zranění.
„Pochybuji, konce jsou zaoblené a jak jsem říkal, leželo pod mrtvolou, tak asi někde nad pánví,“ ukazoval na sobě, ve kterých místech doličný předmět nalezl.
„Takže vypadla pachateli z kapsy?“
„Možný to je.“

„Příčinu a čas smrti mi asi neprozradíš,“ zkoušel vydolovat z patologa aspoň přibližnou dobu úmrtí.
„Křišťálovou kouli nevlastním, ale plus minus autobus, tak tři měsíce. Příčinu v tomto stavu nedovedu určit ani přibližně. S jistotou ti mohu potvrdit, že měl poraněnou hlavu, ale to si mohl způsobit den, dva, před tím než zemřel. Jako příčinu smrti to zatím nepotvrzuji, až po pitvě. Sám si do postele nelehl. Já si aspoň rozestelu a zuji si boty. Přijdi si zítra pro pitevní zprávu, budeme moudřejší.“
Ilja se zamračil, moc se mu na soudní nechtělo, pitevní protokol však potřeboval jako sůl a nikdo jiný pro něj nebude chtít zajít. Vzal si plnící pero v igelitu a dal jej technikům, aby zjistili, co to je vlastně za psací potřebu. Přitom si povšiml, že mezi tím, přijel i Karel, který se krčil za volantem. V této chvíli se musel pousmát jeho chování. Frajer první třídy se obával setkání s patologem.
Obešel jeho auto a prudce otevřel dveře.
„Sakra, kde se flákáš!“ spustil na něj Ilja.
Karel s sebou leknutím škubl, byl tak zaneprázdněn sledováním patologa, že si vůbec nevšiml, kdy prošel okolo jeho auta.
„Po - potřeboval jsem si něco za - zařídit,“ vykoktal ze sebe.
Jeho úmyslem nebylo spolupracovníka vylekat, ale dát mu jakýsi políček za vyučenou.
„V pracovní době? Pořád si stěžuješ, že chceš pořádný případ a když je tě nejvíce potřeba, nejsi k sehnání,“ měl ho plné zuby.
Karel začal lítostivě vyprávět se slzami v očích o svých trablech s přítelkyní a o bytu který se jí nelíbí, jako i jeho plat. Vyprávěl tak výstižně a smutně, že by i kámen nad ním ustrnul.
„Podívej se, kamaráde. Své problémy si vyřeš po pracovní době,“ zostra mu domlouval. Přeskočil jeho problémy, jako by se nic nedělo a řekl mu, co zatím zjistil. Pak mu rozkázal: „Běž zatím dovnitř a porozhlédni se tam, já ještě skočím za techniky, jestli něco našli.“
Technici neměli moc příznivých zpráv. Snažili se vypadnout z toho nepříjemného puchu co nejrychleji. V celém domě se našli jenom dvoje otisky prstů. Jedny a těch bylo nejvíce, patřily s největší pravděpodobností mrtvému Jeronýmovi a druhé, které našli na dvířkách a šuplících, částečně setřené, patřily druhé osobě, možnému pachateli. Poděkoval jim za spolupráci a vydal se za Karlem.
„Tak co tomu říkáš?“ ptal se parťáka na dvorku, nervózně kouřícího cigaretu.
„Nedá se tam vydržet,“ prudce do sebe vtáhl modrý dým do plic.
„Neptám se, jestli se dá vevnitř vydržet, ale jestli se ti něco nezdá podezřelého. Byl jsi vůbec vevnitř?“
„Ještě ne, říkám, že je tam puch!“ vyštěkl na něj podrážděně jako vzteklý pes.
„No, no,“ zpřísněl, „dokuř a já ti povím, že Jeroným měl na nohách tenisky, jejich podrážka se náramně shoduje se stopami u hnojiště paní Lesákové.“
„To chceš říci, že Jeroným zabil babku elektřinou, ta ho stačila klepnout sekerou po hlavě a stihl ještě zalézt do peřin?“
Poručík se na něj podíval podezíravým pohledem, protože jeho řeč nedávala smysl. Chvílemi ho napadalo, že vůbec neví, o čem mluví.
„Nemyslím si. Nevím, sice jaká byla vražedná zbraň Lesákové, ale na sekyrce se nenašla žádná krev, ani zvířecí. Jeroným chodil po dvoře Lesákové, až po její smrti. Přelézal přes plot zadem, jinudy nemohl, když přední vrata byla zapečetěna. Na zadních dvířkách se pečetě nedaly nikde dát, pro jejich zchátralost. Něco hledal a bylo to moc důležité, jinak by nenašlapal po celém dvoře. Případy spolu souvisejí, to máš pravdu, zatím však nevím jak,“ chytil ho za bundu a zatřepal s ním. „Hergot, probuď se!“
„Mám trable a nemohu se pořádně soustředit,“ vymlouval se.

Raději nad ním mávl rukou a šel do domu. Chyběl mu Jiří a Martina s potřebnými informacemi. Na tlustého parťáka se nemohl vůbec v ničem spoléhat, natož aby mu jakkoliv pomáhal. Navíc mu něco říkalo, že všechno ještě neviděl. Procházel se po místnostech, ale ničeho si nevšiml, co by ho upoutalo. Pokračoval v pátrání až do ložnice, která se mu zdála příliš malá. Do místnosti se vešla jenom postel s nočním stolkem, telefonem se špatně složeným sluchátkem do přístroje a jedna stará velká skříň. Ať se díval, jak se díval, nic neviděl. Zvedl odložené sluchátko a přiložil si jej k uchu. Žádný tón se neozýval, přístroj byl odpojen. Digitální ústředna automaticky odpojila telefon ze sítě, což vypovídalo o tom, že někdo telefon použil a špatně sluchátko zavěsil. Pravděpodobně někdo z techniků či patologů nechtěně strčil do telefonního přístroje a ústředna ho automaticky odpojila. Stačilo, aby přístroj nebyl připojen k síti více jak dvacet minut. Technici se motali po celém domě více jak tři čtvrtě hodiny. Zavřel tedy okna a vyšel ven, bez jakéhokoliv povšimnutí Karla. Potřeboval se ještě vyptat Studánky na onoho Mexikánce. Jenže dědu našel v podnapilém stavu, jako i starostu. Přesto všechno položil otázku Studánkovi ohledně zjevu Mexikánce, který mu nešel z hlavy.
„Tož to jsem vám už před chvíli říkal, byl to typ, po kterém letěly ženské,“ řekl podnapile a starosta přitakával.
„Vy jste ho také viděl,“ obrátil svůj pohled na starostu.
„Ne, ale ženský v konzumu se nad ním rozplývaly,“ přihnul si z nabízené flašky, v které už toho moc nezbývalo.
„Poznávací značku nebo typ vozidla náhodou neznáte?“ zkoušel se zeptat, ale nevěřil, že by jeho otázku zodpověděli.
Děda zakroutil hlavou. „Nevěděl jsem, že to bude někdy potřeba.“
Pohlédl tedy na starostu.
„Já ho neviděl, bydlím na druhém konci dědiny, však víte,“ pohodil hlavou směrem do obce.
Poručík pokýval souhlasně hlavou, dovezl starostu přece sem. Bylo mu jasné, že z těch dvou už nic kloudného nevyrazí. Vrátil se proto ke Karlovi. Ten však dřepěl opřen zády o zeď s rozepnutou bundou. Jednou rukou si podpíral bradu, druhou měl nataženou přes koleno, mezi prsty držel cigaretu s dlouhým neodklepnutým popelem. Jeho upřený pohled do prázdna napovídal, že s ním nebylo opravdu něco v pořádku.
„Byl jsi už uvnitř?“ ptal se mírným, přátelským hlasem. Bylo mu ho trochu líto.
„Co - jo,“ odvětil, aniž by odrhl oči od prázdna.
„Nezdá se ti ta jeho ložnice příliš malá?“ ptal se záměrně, protože si právě prohlédl délku dvoru, zdála se mu delší než byt.
Karel neodpověděl, jen zavrtěl hlavou.
Musel nad ním jenom mávnout rukou, nemohl s ním nic dělat. Postavil se zády ke zdi a začal dělat delší kroky přes celý dvůr. Jeho zrak ho neklamal. Opravdu byl dvůr delší než byt s okny na dvůr. Když už byl na dvoře, prolezl i ostatní místnosti. V jedné místnosti našel velké množství plastikových láhví s různými druhy oleje od slunečnicového počínaje po fritovací konče. Pokoušel se nad tím zamyslet, jenže to ho momentálně nezajímalo, opustil hospodářskou místnost a vešel do kurníku. Ten však nevykazoval žádné stopy po slepicích, podlaha byla zcela čistá bez slepičích výkalů a podestýlky.
„Poslouchej Karle, pan Studánka přece říkal, že Jeroným vlastnil kohouta. Nikde jsem ho nenašel, ani peříčko po něm nezbylo,“ řekl, když ukončil prohlídku dvora a vrátil se k němu. Chtěl se ho ještě zeptat, k čemu by tak mohl mít Jeroným tolik oleje, ale viděl jeho nabubřelou tvář, tak se raději neptal.

„Myslel jsem, že jsme přišli vyřešit vraždu a ne hledat kohouta. Co je ti vlastně do nějakého ptáka,“ poznamenal ironicky, čímž dostával kolegu do varu.
„Kdo tu mluví o vraždě! Ten chlap přece nemusel umřít násilnou smrtí. Měl sice na hlavě zranění, ale jak Pěnkava říkal, zranění mohlo vzniknout i dříve a on mohl umřít přirozenou smrtí a ten Mexikánec ho třeba našel. Lekl se, dal ho do postele a ujel. To se přece stává,“ vyslovil nahlas svou přibližnou teorii Ilja.
„Jo, Mexikánec se lekne a povleče ho do postele,“ poklepal si na čelo. „Zdekoval by se. Ty bys ses měl probudit a ne já,“ ožil najednou.
To co předváděl Karel, ho dovádělo k šílenství. Nevadilo mu, že vyvracel jeho teorii, vadilo mu však, že s ním mluví jako s frackem.
„Já si myslím, že pojedu na stanici sepsat protokol, jsi podrážděný,“ postavil se Karel a v klidu odešel.
Poručík ho nezastavoval. Nechal ho jít, skřípalo to mezi nimi. Ještě jednou se po dvoře porozhlédl, pozavíral okna i dveře do dvora, zamkl a také se vydal pomalou jízdou do Hradic. Měl velmi mizernou náladu. Mrzelo ho, že s Karlem nemohou nalézt společnou řeč, i když se mu snažil vyjít vstříc, avšak nikdy se netrefil do jeho gusta. Také se mu hlavou honily všechny myšlenky okolo případu. Nedovedl se pořádně ani na jednu věc soustředit. Zastavil u nedalekého lesa a šel se projít. Nechtěl psát hlášení v takovém divném rozpoložení, nechtělo se mu vůbec nic. Chtěl si urovnat myšlenky v hlavě a hlavně přijít na to, co v tomto městě vůbec pohledává a proč mu osud tak ztrpčuje život.
Ráno seděl v zasedací místnosti s ostatními kriminalisty náležitě odpočatý, přestože v případu moc nepokročil. Náčelník nebyl rád, když se v jeho rajónu našla další mrtvola, ale jak podotkl na okraj, zločin si místo nevybírá. Přitom stačil nováčka pokárat, že nebylo opět napsáno hlášení za včerejšek. Přesto všechno schválil Iljův postup a svolil pokračovat v započaté práci. Nakonec celého sezení připomenul, že je málo vidět týmové práce a snaha některých jedinců bezdůvodně vyniknout nad ostatními. Tománka se jeho poznámka trochu dotkla, třebaže byla mířena na všechny.
Po rozdělení usedl Ilja za volant služební Felicie a rozjel se znova do Dřevolistic, ale bez Karla. Ten se iniciativně nabídl k dopsání hlášení za něj, než se vrátí. Včera prý neměl čas. Bolelo ho v krku a tak si chtěl zaskočit i k lékaři. Poručík byl docela rád, že s ním nejel. Mohl tak o samotě přemýšlet a rozvíjet případ svými směry. Hlavně mu vrtalo hlavou, kde se poděl kohout Jeronýma. Byla to sice maličkost, ale v tak starém případu mohlo cokoliv přispět k další stopě. Jediný, kdo mu mohl pomoci, byl pan Studánka, takže zastavil u jeho domu. Nemusel ani klepat, děda byl ranní ptáče a když zaslechl auto, ihned vyšel na ulici, dozvědět se, co se děje. Sotva vystoupil z auta, položil panu Studánkovi otázku:
„Vlastnila paní Lesáková kohouta?“ Uvažoval totiž o sousedské mstě, která bohužel dopadla nešťastně. Soused sousedovi přece jenom občas něco záviděl.
„Kohůta Ingrid v poslední době neměla, páč měla už staré slépky a chtěla je do konce roku zlikvidovat. Dostala totiž místo v domově důchodců,“ vypovídal okamžitě děda.
Odpověď sice nepasovala do jeho skládačky, ale přesto pokračoval dál. „A jaké měli mezi sebou sousedské vztahy. Myslím tím Lesákovou a Jeronýma.“
„Ingrid se chovala k Jeronýmovi jako ke svému synovi. On ji pomáhal naštípat dřevo, když byla nemocná, poklízel. Byla ráda, když si s ním mohla popovídat. Hlavně se vyptával, jak se slépky pěstují a co se jim dává nažrať.“
Poručík se na dědu podíval tak trochu nechápavě, protože Jeroným vyhrával soutěže s výstavním kohoutem a ptal se, jak se vlastně slepice pěstují.
„A kde se vzal tedy kohout u paní Lesákové, když žádného neměla.“
Studánka pokrčil rameny. „Možná zase utekl.“
„Myslíte Jeronýmovi?“ vzpomněl si na plot rozdělující jejich pozemky, který byl provizorně opravován silonovým motouzem.
„Tož ja. Kolikrát si musel pro něj jít k Ingrid, nebo mu ho sama donesla. To víte, byl to kohůt a ten chtěl své slépky, když na vlastním dvorku neměl žádné. Bylo to vlastně divné, že měl jenom kohůta. Na vsi se pěstují slépky pro vajica, ale mít jenom kohůta,“ kroutil nechápavě hlavou.
„Takže se mohlo klidně přihodit, že paní Lesáková měla toho dost a kohoutovi chtěla ukrátit život?“ tato verze se mu zamlouvala nejvíce, třebaže mohlo jít o chabý motiv k vraždě.

Dědouš pokýval souhlasně hlavou. „Tož ja, mohlo to tak byť.“
„Kam se poděl ten kohout, při vyšetřování se nějak nenašel,“ škrábal se na hlavě.
„Zakopal jsem ho do hnoja,“ odpověděl pohotově.
„Co jste s ním udělal?“
Děda spatřil jeho výraz ve tváři, výraz měšťáka.
„To se tak dělá. Byl tuhý jako štolver, co sním. Na polévku se nehodil.“
Poděkoval za informace a šel se podívat na toho zakopaného kohouta. Neměl žádný důvod rýpat se v hnoji, načež ohledávat zdechlinu, ale nic lepšího ho momentálně nenapadlo. Vlastně si nevěděl rady, neměl žádné nápady i motiv se zcela vytrácel. Pokud si nevěděl s případem rady, šel realizovat poslední věc, která mu nejvíce ležela v hlavě. Občas přece jenom něco našel nebo ho indicie přivedla na stopu. Shodil ze sebe podzimní bundu, pověsil ji na kliku dveří kurníku a popadl vidle, zabodnuté v mrvě. Za okamžik odkryl vrstvu suché slámy a slepičích výkalů z kohouta. Na první pohled kohout postrádal mrtvolný rozklad, jako by ho právě před chvíli někdo zakopal. Píchl proto do něj opatrně vidlemi. Avšak ucítil značný odpor, jako by byl z kamene, což bylo podivné. Nelenil, vytáhl z kapsy igelitový sáček, nasadil si gumové rukavice a zdechlinu vložil do pytlíku. Doveze zdechlinu Pěnkavovi, aby ho blíže prozkoumal a vysvětlil mu, proč po více jak dvou měsících se ještě nerozložil.
Sotva však sedl do auta, zachrčela vysílačka. Pěstí udeřil do palubní desky, kontakty se propojily a zazněl konečně srozumitelný hlas patologa.
„Ahoj Iljo, přijeď za mnou na soudní, mám pro tebe něco zajímavého, ohledně toho přeceděného chlapa.“
„Za chvíli tam budu,“ odpověděl, váhal však s prosbou o pitvu kohouta, přesto se zeptal.
„Tak ho sem dovez, zvířata jsem naposledy pitval na studiích,“ oplýval optimizmem.
Na pitevně položil poručík kohouta na prázdný pitevní stůl.
„Tak co máš pro mne tak důležitého?“ ptal se Pěnkavy sundávajícího ze sebe zástěru.
Patolog si umyl ruce, utřel si je do ručníku a otevřel šuplík u pracovního stolu. Vytáhl svazek fotografií a podal mu je.
„Prohlédni si je, já je budu komentovat. Nemohl jsem déle ponechávat jeho ostatky na vzduchu a tak jsem udělal pár záběrů.“
Na záběrech bylo zachycené tělo Jeronýma v silném rozkladu a detaily končetin. Už chápal jeho černý humor a věděl, proč má šedivé vlasy a plnovous. Celé dny se pohyboval mezi lidskými ostatky a musel je pitvat. Potřeboval jisté rozptýlení a tak žertoval svým podivným způsobem.
„Vidíš,“ zastavil jeho rychlé probírání fotografií. „Tady je detail loketní kosti. Pokud se podíváš pořádně, spatříš praskliny na kosti. Rozkladem svalstva se trhliny v kostech zviditelnily.“
Poručík pokýval souhlasně hlavou, netušil však, proč mu ukazuje právě tyto praskliny.
„Tyto pukliny vznikly před smrtí,“ ukázal prstem na zašedlé nepravidelné čáry v kosti. Vzal mu fotografie z ruky a prolistoval fotky. „Tady je lepší detail, vidíš?“

Tománek pokýval souhlasně hlavou, stále však nechápal.
„Tyto mikrotrhliny vznikly na základě velkého namáhaní kostí, tak obrovského, že popraskají. Člověku se takové zranění stává zřídkakdy a zahojí se, aniž by o tom dotyčný věděl, že něco takového vůbec měl. Jenže kosti Jeronýma vykazují mnohonásobné zatížení, takové, které se stávají třeba u autonehod. U něj bych takové poranění na kostech za života nečekal. Mám jedno jediné vysvětlení, před smrtí ho týrali. Ve své praxi a v takovém rozsahu jsem se s ničím podobným nesetkal. Viděl jsem jen pár obrázků zamlada na univerzitě, když nám profesor promítal dokument o kostře mučeného ze středověku.“
Poručík zkoprněl. „Ty si myslíš, že ho někdo před smrtí mučil?“
„Já jsem patolog, ne detektiv. Mohu jen potvrdit, že se sám do postele nedostal.“
„Jak to myslíš.“
Pěnkava opět prošel několik fotografií. „Tady je to vidět zřetelně,“ ukázal na detail spodiny lebeční. „Někdo ho pořádně praštil. Lebka zcela nevydržela nápor a praskla. Nenarušil se však mozek, ale musel omdlít.“
„Takže ho někdo mučil, nakonec to nevydržel, ujely mu nervy a pořádně ho přetáhl přes hlavu, jestli tomu rozumím.“
„Dá se to tak říci, až na to, že Jeronýma někdo kopl, bouchl, nevím. Pak upadl na nějaký předmět. Roh postele, noční stolek, mohlo to být cokoliv. Když mlátíš člověka, tak jedině zepředu.“
„Jak dlouho mohl ležet pod peřinou, poslední otázka.“
„Vzhledem k jeho rozkladu, odhaduji dva měsíce. Za normálních okolností se nedá doba úmrtí přesněji na den určit. Jsou sice důkladnější a dražší metody, ale na to musí být povolení. Jestli chceš, stačí říct.“
Zatřepal nesouhlasně hlavou. Nepotřeboval vědět přesné datum Jeronýmova skonu, jeho odhad mu zcela postačoval. Když se nad případem zamyslel, musel uznat, že mu už přestává rozumět.
„Dík, že jsi mi osvětlil okolnosti úmrtí Jeronýma. Podívej se mi, prosím tě, na toho kohouta. Ležel v hnojišti taky asi dva měsíce, což se mi zdá dost dlouho nato, aby byl stále pohromadě,“ pronášel dost zklamaně. Pak mu podal vizitku se svým telefonním číslem na mobil a na oplátku si vyžádal jeho.
Nic do sebe nezapadalo. S těmito myšlenkami odcházel ven a dál přemýšlel, protože nové okolnosti nepomohly k dořešení případu, ba naopak. Například si nevěděl rady s tím, proč mučitel ukládal do postele svou oběť. Proč někdo nevolal policii? Jeroným musel při týrání křičet. Nebo to bylo jinak? Přesto všechno se rozhodl, zaběhnout na dispečink v nemocnici. Třeba někdo Jeronýma našel a z jeho telefonu zavolal pomoc a přitom špatně odložil sluchátko. Dispečink se později nemohl dovolat, aby ověřil událost. Mohla to být další stopa, další kus mozaiky, kterou skládal z náhodných, rovněž pěkně zašlých kousků.
Sotva vyšel ven před soudní budovu velkými prosklenými dveřmi, rozzvonil se jeho mobil za opaskem. Když se podíval na displej, svítilo na něm číslo Pěnkavy, divil se, protože právě od něj odešel. Okamžitě poznal patologův hlas.
„Cos mi to donesl. Kdybych tě nepokládal za přítele, bral bych to jako hloupý žert.“
„Jaký žert, co se vlastně stalo?“
„Přijď a uvidíš,“ zakončil hovor.
Otočil se na patě a opět vcházel do budovy, neměl vůbec tušení, co se přihodilo. Poté, co vešel opětovně do pitevny, spatřil na stole staženého kohouta z kůže. Jeho maso bylo nezvykle našedlé kovové barvy. Jednotlivé svaly měly mezi sebou hodně velké mezery. Při bližším pohledu, spatřil i hlavičky šroubků v jamkách.

„Ten tvůj kohout nikdy nežil, je to hračka,“ pokýval hlavou nad nálezem patolog. „A to jsem si chtěl krásně zapitvat. Podívej se, jak jsem si hezky přichystal nástroje,“ poukázal na skalpely, pinzety, peany, misky a další předměty rozmístěné okolo domnělé mrtvoly zvířete.
„Takže elektronická hračka?“ hlesl. „To jsem nečekal,“ zabrblal si poslední větu jen tak pod nosem, aby nedal patologovi svůj údiv najevo.
„Tohle je něco pro techniky, což vysvětluje, že se již dávno nerozložil,“ pousmál se. „Já z toho nic nemám, ale zato ty jo.“
„Já?“
„No jistě, je to vražedná zbraň Lesákové,“ otočil kohouta a ukázal na malou roztavenou dírku v hrudi.
„Vražedná zbraň?“ nechtěl uvěřit.
„Jistě. Bába sekla sekyrou do krku a tím nastal zkrat. Uvnitř to explodovalo a výboj vyšel ven, rovnou na její kardiostimulátor. Taková hračka musí mít zdroj napětí, v tomto případě obrovský a ten ji zřejmě zabil. To ti musí potvrdit technici,“ poškrábal se ve vousech a pokračoval: „Muselo jít o nějakou jinou energii.“
„Proč?“
„Protože po elektrickém výboji by místo vyšlehnutí muselo být spálené. Ovšem na kohoutovi a na těle Lesákové jsem nic takového nenašel.
Ilja si prohlédl roztaveninu okolo dírky na kohoutovi, pak pokýval souhlasně hlavou. Tahle teorie se mu moc nezamlouvala, ale dávala jistý smysl. V Japonsku přece vymysleli robotického psa Aibo k pobavení člověka a robota Asima vypadajícího tak trochu jako člověk. Tak proč by český člověk nemohl vymyslet kohouta, jsme přece národ kutilů, zamyslel se. Smysl této hračky mu však unikal. Také do toho pasovalo mučení Jeronýma, když mu kohout uletěl přes plot a Mexikánec kohouta po něm chtěl. Proto ty stopy tenisek u hnojiště Lesákové, Jeroným ho hledal. Na další návštěvě ho cizinec bil, až své síly přecenil. Zalekl se, uložil Jeronýma do postele a mohlo mu vypadnout psací pero. Zavolal pomoc, avšak špatně založil sluchátko do přístroje. Zbrkle pak hledal po bytě kohouta, který dávno ležel v hnojišti u paní Lesákové. Z nedostatku času i strachu zamkl za sebou dveře, klíček hodil přes štěrbinu na dopisy ve dveřích a rychle opustil Dřevolistice, jako i stát. Jeroným se svým kohoutem jezdil po výstavách a perfektně oklamal porotu. Tam někde potkal Mexikánce a pochlubil se mu. Jenže kde byla nějaká dílna, žádnou nenašel. Více se zamyslel a vzpomněl si na pana Studánku, jak říkal, že s kohoutem Jeroným spával. Ložnice byla opravdu nezvykle mrňavá. Místnost byla tedy rozdělena na dvě menší, dával si souvislosti dohromady.
„Díky, že jsi mi pomohl,“ posbíral kohouta do sáčku a vydal se k technikům. Než však stačil ve spěchu zavřít dveře, otočil se k Pěnkavovi a poznamenal: „Vezmi si dovolenou a jeď třeba k moři. Přijdeš na jiné myšlenky,“ přál si, trochu ho povzbudit.
„Proč?“ nechápal jeho poznámku patolog.
„Nebudeš se tak cítit sám, musíš vyrazit mezi živé lidi,“ dodal a rychle mizel ze soudního. Bylo mu totiž líto člověka, který se utápěl ve vlastním povolání, až to zavánělo profesionální deformací.
U techniků se chtěl zastavit jen na moment, ale když dostal od Koukala složku s výsledky analýzy pera, užasle se na něj podíval.
„Je to tak. Pero je vyrobené z pravého dvanácti karátového zlata, náplň inkoustová. Tohle nekoupíš v obchodě.“
„Kdo tedy může takovým drahým psacím perem psát,“ zavřel složku.
„Takové inkoustové pero používají třeba prezidenti, při ratifikaci nějakých smluv nebo diplomaté je darují někomu vysoce postavenému.“
„Ten, kdo pero ztratil, mohl být diplomat?“
„Klidně, jsou na něm stejné otisky, jako na skříních a šuplících, které nepatří zavražděnému.“
Pokýval při přemýšlení souhlasně hlavou. Cizí státní příslušník navštěvoval obyčejného českého člověka. To dávalo smysl jedině v případě, že ho finančně podporoval, což by odpovídalo i mučení Jeronýma. Investoval do něj velkou částku peněz a chtěl výsledek, kohouta. Dával si další fakta dohromady.

„Jo, abych nezapomněl, podívej se mi na tohle,“ podal mu sáček se svlečeným kohoutem z kůže.
Koukalovi okamžitě zasvítili očička radostí jako malému klukovi. Ilja se totiž dozvěděl, že rád opravuje kolegům počítače a hračky, které doma děti pokazí.
Honem usedal do auta a ujížděl do Dřevolistic. Cestou se vysílačkou spojil s Karlem, potřeboval ho právě u sebe. Jenže ten se vymluvil, že se právě vrátil od lékaře, který mu předepsal léky a doporučil mu, aby se držel v teple. Nechtěl jít na nemocenskou, proto zůstane v teplé kanceláři a bude se léčit čajem. Takové jednání Ilju vytáčelo, nechoval se profesionálně, jak se na policistu sluší a patří. Nestačil ani Karlovi nadat za to, že má laxní přístup k případu i ke svému zdraví. Prostě se odmlčel, jako by se nic nedělo. Měl sto chutí se s ním znova spojit, ale právě vjížděl do Dřevolistic. Vysílačka ho omezovala v řízení, cesta se klikatila po úbočích větších kopců.
Za okamžik se dychtivě dral do domu Jeronýma. Ve spěchu proběhl místnostmi, rovnou do ložnice. V bytě bylo ještě hodně cítit mrtvolný zápach, ale ten nestačil ani vnímat. Zajímala ho ukrytá dílnička, kterou v domě nikde nenašel. Už netušil, že tam je. Přímo věděl, kde ji hledat, jen nevěděl, jak se do ní dostat. Otevřel skříň a vyházel z ní kabáty na postel. Pak celý vešel do staré skříně a rukama ohmatával dřevěné stěny. Hledal nějaký výstupek, páčku nebo tlačítko.
Po chvíli byla jeho námaha korunována úspěchem. Skříň byla zhotovená starou technikou, stačilo vyndat dva kolíky a skříň se rozpadla. Za jedním kolíkem však byl ukryt spínač. Jakmile se pokusil kolík vytáhnout, zadní stěna skříně se pootevřela. Strčil do tajných dvířek, rukou přejel po stěně utajené místnosti, nahmatal vypínač. Zářivky se rozblikaly a osvítily celou místnůstku. Na stěnách visely regály s mnoha šuplíčky s různými součástkami uvnitř. Pod stolem se ukrýval počítač, na stole leželo různé nářadí, drátky, propojovací kabely a monitor. Okamžitě volal technikům, aby se přijeli podívat na jeho skvělý nález.
Další den na ranní poradě náčelník poslouchal, jak je kdo v případech daleko. Ilja netrpělivě čekal, až na něj přijde řada. Jeho případ byl starý a tak neměl takovou prioritu než případy čerstvé a důležité. Čekání využil k dopsání hlášení ve svém vlastním notýsku. Nestačil včera zapsat do počítače ani řádku. Přestože se konečně dostal na řadu, major Horáček se podíval na hodinky a poradu ukončil pro nedostatek času.
„Ale, já mám případ už uzavřený,“ nenechal se odbýt.
„Já vím, Karel mi dal před poradou kompletní hlášení, jsem s vámi oběma spokojen. Vezmi si další případ,“ poklepal prstem na složky, položené na stole. Spokojeně se usmál a zmizel ve své kanceláři.
Ilja zůstal sedět na židli jako opařený. Nenapsal ani řádku, jen Karla průběžně informoval a rázem byl případ uzavřen? Strašně ho zajímalo, co vlastně v hlášení stálo. Nebyl zvyklý na takový přístup. Jednali tady s ním jako s páchnoucí onucí, s kterou se dalo všechno vymést. Litoval, že poslech Martinu. Vtrhl do majorovy kanceláře bez zaklepání.
„Náčelníku, chci se podívat do hlášení, které Karel napsal,“ spustil, sotva vešel.
Major Horáček položil sluchátko telefonu.
„Neumíš klepat?“ rozčílil se na něj. „Vtrhneš sem jako velká voda a chceš vědět, co znáš?“
„Nic neznám, hlášení sepsal Karel, já ho ani neviděl, ani nepodepsal.“
„Já myslel, že jste tým,“ divil se. „Tak dobrá, posaď se,“ nabídl mu místo u stolu a podal mu složku.
Ilja se do zprávy začetl. Z toho, co tam stálo, mu vstávaly vlasy na hlavě.
„Vždyť Karel udělal z jednoho rozšířeného případu dva samostatné případy. Vůbec se zde nezmiňuje o Mexikánci, smrt Lesákové popsal jako úraz elektrickým proudem z drátů trčících ze zdi. Technici přece dostali ode mne elektronického kouta na přezkoumání, ten zabil Lesákovou. Není zde ani zmínka o tajné místnosti Jeronýma. Jsou zde napsány lži.“ hodil složkou naštvaně o stůl.
„Takové jednání si vyprošuji,“ houkl na něj náčelník. „Případy jsou uzavřeny a nehodlám se o tom dále bavit. Technici nepřímo potvrdili, že v těch drátech mohl být v osudný den proud. Dům má ještě staré rozvody, amatérsky opravované. Mohlo jít o náhodu,“ pohodil rukama.
„Jeroným se tedy praštil do hlavy sám, až si napraskl lebku, potom si lehl do postele. Nedává to vůbec smysl,“ štiplavě poznamenával. Takové dezinformace přímo nesnášel. Jednou si je už musel vytrpět, jenže v případě švábů zasáhly vyšší, kompetentní orgány.
„Mohlo se stát,“ pokračoval dále náčelník, „že se Jeronýmovi udělalo špatně, upadl a rozbil si hlavu. Vyškrábal se do postele a zemřel, což může vysvětlovat, že ležel v zastlané posteli. V pitevním protokolu není nikde napsána přímá příčina smrti, jen podezření na infarkt a poranění hlavy, mohl zemřít z jakéhokoliv důvodu.“

„Tajná místnost, kterou jsem našel, nic nedokazuje?“
„Podívej se, našlo se tam mnoho nelegálního softwaru, byl to pirát. V případě odhalení by nikdo nic nenašel,“ stále vyvracel jeho opodstatněné domněnky Horáček.
„Jeroným byl přece tvůrce elektronického kohouta,“ snažil se argumentovat dále, tušil však, že i s fakty nepochodí.
„Podívej se, Iljo. Takových hraček se vyrábí mnoho, že ani o nich nevíš. Nechtěj mi namluvit, že napětí o několika málo voltech z baterie zabilo Lesákovou,“ zakroutil zamítavě hlavou.
„V nálezu není nikde napsáno, že byla nalezena nějaká baterie v kohoutovi. Stojí tam přímo, že pracoval na jiném principu, na spalovací komoře, která využívala hoření oleje a malý generátor poháněl celý stroj. Jeroným byl génius,“ uváděl na pravou míru skutečnost.
„Myslím si, že sis případ vzal moc k srdci Iljo. Plány nebo jakákoliv dokumentace se nenašla. Kohouta mohl kdekoliv koupit, jako dovozové zboží. Vezmi si další složku a zkus více spolupracovat týmově, jo?“
„Cože?“ vyskočil Ilja z křesla. Už neměl tušení, kam ho chtěl náčelník nasměrovat, už to věděl. „Takže já jsem případ nevyřešil?“ rozhodil v rozčilení rukama. „Vždyť Jeroným zcela napodobil chování domácího zvířete a dokonce se mu podařilo zcela oblafnout poroty na výstavách. Ty prostě popíráš veškerý pokrok.“
Náčelník chvíli na něj hleděl, pak se usmál. „Vypadá to tak. Příště se musíš více snažit,“ káral ho. „Posaď se a nevyváděj. Chápu, že ses chtěl ukázat na novém působišti, ale takovým způsobem to zase nemuselo být. Dovedu ledaco pochopit, tohle však ne,“ zakroutil zamítavě hlavou.
„Takže nevěříš v pokrok a nové technologie?“
„Věřím, ale ne tvýma očima,“ podotkl.
Ilja se posadil a hodil si nohu přes nohu. Zhluboka se nadechoval, aby se uklidnil. Věděl, že takové věci bylo těžké pochopit. Sám si nechtěl přiznat existenci švábů, ale pochopil, že takové věci přece jen existují a pokrok půjde dále kupředu.
„Takže nebudeme hledat ani toho Mexikánce?“ snažil se Ilja chytit stébla a z posledních sil vyprovokovat náčelníka k jeho vypátrání a dopadení.
Náčelník zavrtěl hlavou.
„Existuje vůbec ten tvůj Mexikánec? Vždyť ho nikdo pořádně neviděl, kromě důchodce Studánky a starých senilních babek. Otisky prstů v žádném registru nejsou. Pokud sis všiml, telefonoval jsem, když jsi vpadl do kanceláře. Šly tady totiž o tobě velké fámy a tak jsem si je ověřoval. Nechtěl jsem na ně dát, ale jak vidím, jsi opravdu zaujatý vůči kolegům i dnešním vymoženostem. Například se vyhýbáš počítači a libuješ si v honbě za neskutečnými či vymyšlenými věcmi. Nemáš žádné důkazy a Karlovo hlášení je logičtější než tvoje domněnky. Do protokolu se musí psát fakta a ne fantasmagorie.“

Na tyto slova do Iljových žil vjel už tak nahromaděná zlost.
„Případ se tedy nemusel vyšetřovat. Stačilo sednout za počítač, vymyslet si příhodnou báchorku, ušetřily by se peníze daňových poplatníků. Vlastně můžeme takhle pracovat a půl policejního sboru propustit,“ vyskočil z křesla a bez dalších slov odešel. Nezapomněl za sebou pořádně třísknout dveřmi. Běžel okamžitě na vzduch. Dělalo se mu špatně z téhle policejní stanice.
Venku se posadil na poslední schod z vyšetřovny a vdechoval do sebe vlhký ranní vzduch, prosycený trhající se mlhou. Hlavou se mu honily myšlenky tam a zpět, ve všem začínal mít chaos. Cítil tlak na spánkových kostech, chtělo se mu křičet, lačněl po pořádné pomstě. Z myšlenek ho vytrhl zvonící mobilní telefon v kapse bundy. V rozčilení se nepodíval, kdo volá a přijal hovor.
„Co je!“ zařval.
„To jsem já, Martina,“ špitala opatrně do telefonu.
„Ahoj. Promiň, nepoznal jsem tě,“ omlouval se. „Proč voláš?“ vyptával se okamžitě. Za celou dobu se neozvala, ani se nezeptala, jak se má a teď volala? Musela k tomu mít pádný důvod, pomyslel si.
„Včera večer jsem se od kamarádky dozvěděla, že se po tobě někdo ptal. Říkal prý, že s tebou dělá. Chtěl o tobě vědět co nejvíce. Ptal se na tebe před dvěma dny. Dnes mi kamarádka opět volala, že si někdo jiný, vysoce postavený na tebe před okamžikem ptal. Tak si dávej pozor.“
V Iljovi to začalo opět vřít. Tohle neměl ani slyšet, protože před dvěma dny si Karel musel nutně zavolat a vyšel ven před bufet a hned na to se vypařil. Že slízl smetanu, to by mu ještě odpustil, ale že se na něj vyptával a pak donášel, tohle mu odpustit nemohl. Věděl, proč takhle jednal, vstal ze schodu a šel si s ním pohovořit jako chlap s chlapem.
Vletěl do kanceláře parťáka jako útočící grizzly. V amoku si neuvědomoval, že už vlastně Karel není jeho parťák, ale jen loutka, která hrála svou mizernou roli. Zamkl za sebou visícími klíči v zámku. Několika dlouhými kroky se dostal k sedícímu Karlovi u stolu, který se v úžasu otáčel k němu. Ilja ho popadl rukama za tlustý krk. Vybičován zlostí ho přirazil ke zdi a vytáhl ho nahoru, až jeho nohy visely dobrých dvacet centimetrů nad zemí, i když vážil dobře přes devadesát kilo, a okamžitě na něj spustil:
„Celou dobu ses flákal, podlézal mi a sháněl byt, to bych přežil, ale že jsi donášel náčelníkovi, nad tím se povznést nedá!“ řval na jeho vyděšený obličej, pil mu po celou dobu krev.
„Co blbneš,“ zasýpal přidušeně Karel. „Já jsem nic neudělal,“ sípal dál a snažil se dostat z poručíkova překvapivě silného sevření.
„Dostal jsi strach a potřeboval jsi mne dostat odsud pryč. Jenže já jsem nepodlehl tvým sabotážím a tak jsi psal malebné hlášení ve vlastní verzi a tím pádem kazil moji práci. Já vím, proč jsi takový.“
„No, schválně řekni?“ pronesl přidušeně s malým úsměvem.
„Protože jsi v životě nic nedokázal, ani lékařskou fakultu jsi nedodělal. Nemysli si, že jsem se na tebe vyptával, není to můj styl. Ten tvůj Goro, jak jste ho na fakultě přezdívali, mi vyprávěl o jednom Karlovi Klézlovi, který se vyvrátil při vstupu do márnice a od té doby se neukázal na škole. Neměl jsi práci, jen málo podnikatelů dnes zaměstná člověka bez ukončeného vzdělání a tak jsi přijal místo u policie, ale s podmínkou, že si uděláš maturitu. Do dnešní doby ses ani nepřihlásil na školu a ani nemůžeš, bez ukončeného vzdělání. Navíc s tebou nechce nikdo dělat, protože jsi zdechlý jako vandrák. Kdybych se začal více vyptávat, zjistil bych, jak jsi přišel ke strážmistrovi,“ odříkal mu důvody, které se mu mimoděk dostaly od kolegů.
Karel přidušeně oddechoval a snažil se ze všech sil vyprostit.

„Jsi tvrdohlavý a neznáš poměry,“ zalapal po dechu, už se vyčerpal marným snažením z osvobozováním svého těla z Iljova sevření.
„Poměry znám dobře,“ odpověděl sebejistě. „Ty jsi totiž před časem zanedbal své povinnosti!“ vyřkl nahlas své obvinění a zadíval se mu přímo do očí, aby viděl jak zareaguje. Očekával jeho vytáčky a slepé lži.
„Já jsem nikdy nic neopomenul, kdo ti nakukal takové výmysly,“ opovrženě prohodil.
Ilja se jen pousmál. „Tohle nejsou lži, jen podložená fakta. Před víc jak dvěma měsíci jsi ještě dělal pochůzkáře. Jednoho krásného dne ti dispečink oznámil, že se máš podívat do Dřevolistic k domu číslo sto třicet dva, zda má opravdu sanitka přijet. Ty ses na to vybodl a zemřel kvůli tobě člověk, Jeroným. Pak ses dostal sem na stanici nějakým záhadným způsobem.“
Karel přestal sebou mrskat a jen ztěžka dýchal úzkým otvorem, který mu z milosti Ilja nechával.
„Nešlo mi celou dobu do hlavy, proč se Dřevolisticím tak vehementně vyhýbáš. Měl jsi z nich strach. Pokud jsi do Dřevolistic musel, tak ses snažil, co nejrychleji vypadnout. Záměrně jsi žádné stopy neviděl a vedl mne do slepých uliček,“ měl sto chutí pořádně sevřít své prsty a ukončit jeho hnusný život. Byl však kriminalista a ne na druhé straně zákona, proto uvolnil prudce svůj stisk.
Karel sjel po zdi na zem, jako pytel brambor. Okamžitě si rozepínal knoflíky pod krkem, aby dostal do plic co nejvíce kyslíku. Jiný by na jeho místě využil situace a snažil se o odvetu. Seděl však na zemi, ztěžka oddechoval se svěšenou hlavou k nohám.
„Jeroným mohl zemřít na selhání srdce. Je to i v pitevním protokolu,“ ozval se po chvilce sklesle.
„To je sice pravda, ale ty jsi tam nejel a neověřoval sis zprávu z dispečinku. Na policejním dispečinku jsem se díval do zápisu. Volali ti a ty jsi příkaz vyslyšel a potvrdil, ale neprovedl. Tvůj zápis o provedení obhlídky totiž chybí, nezapsal jsi o Dřevolisticích ani písmenko. Z toho dne tam není totiž moc zapsáno jako i z předešlých dní. Zapomněl jsi na rozkaz a nikdo ho po tobě nekontroloval. Chvíli nato jsi přišel sem, volných míst tady bylo dost a nepořádku taky. Nikdy jsi nechtěl být technikem, protože nemáš na takovou profesi vlohy ani školy. Pravý technik by u sebe nosil aspoň foťák a sledoval by stopy, i kdyby byly staré. Nepoznal jsi ani, že plot mezi Lesákovou a Jeronýmem nepřelézaly děti, ale dospělá osoba,“ podřepl k němu a podíval se mu přímo do očí. „Jak s takovým svědomím můžeš pracovat u policie, netrápí tě svědomí?“ chytil ho za bradu, uhýbal hlavou. „Vzal jsi místo vyšetřovatele a čekal, kdo se začne o případ Lesáková zajímat, Jeroným bydlel přece hned vedle. Nemohl jsi tušit, že oba případy spolu souvisí, to vyplynulo až z celého vyšetřování. Strašně se ti hodilo, když přišel nováček, který je zdaleka. Proto jsi mne také zrazoval, jako ostatní, abych staré případy vůbec nebral,“ naposledy se mu podíval do očí. „Já nikomu nic říkat nebudu, nejsem ty,“ vstal, nemínil se zdržovat s ubožákem.
„Nemáš důkazy, co! Srabe!“ vzkřikl k němu.
Ilja se otočil a dlouze se na něj podíval.
„Pořádné důkazy nemám,“ zdůraznil, „máš pravdu, ale pamatuj, že přijdou sem i jiní šťouralové a třeba větší než jsem já. Stále budeš mít strach, jestli někdo na tvé malé opomenutí nenatrefí a kdo ví…,“ nedopověděl schválně větu. Své vlastní svědomí měl čisté na rozdíl od něj. „Mimochodem nenapadlo tě někdy, proč složka s Lesákovou byla právě nahoře?“
Zapnul si bundu až po krk, stále pracoval v nenápadném civilu. Za celou dobu mu major Horáček nenabídl, aby si nafasoval služební stejnokroj. Vyšel ven před policejní budovu. Ze všeho nejvíce ho mrzelo, že nemohl dotáhnout do konce svůj poslední případ. Ještě nikdy žádný případ nedořešil. Vykročil směrem k nádraží. Na jazyk se mu dostala taková lidová říkanka i přes celkovou melancholii, která jím prostupovala, Čech stokrát spadne na hubu a stokrát vstane....


Autor: MARCEL ŠUŠKA




Přidat komentář (0) >>>

Datum vložení: 04.12.2007 v 16:43 / Zhlédnutí: 77933 / Bodovalo: 22 lidi
Počet získaných bodů: 94 / Aktuální pořadí: 0 / Počet bodů za den: 6.71
Průměrné hodnocení: POSTŘEHNOUT NEPOSTŘEHNUTELNÉ: NECHÁPAVOST NEOMLOUVÁ (Díl 2.)
Průměrné hodnocení:
4.27 z 5
(22 hlasů)
Vaše hodnocení:
1 2 3 4 5
(5 bodů=nejlepší)

(1-10) (11-19) >> další >>




Navigace: A B C Č D E F G H I J K L M N O P Q R Ř S Š T U V W X Y Z Ž VŠE

Podpořte nás · Kontakt· Kniha návštěv · Hry online · Games online
Copyright (c) 2017 by CELÝSVĚT. Všechna práva vyhrazena!
Kontaktní e-mail: celysvet(zav)email.cz



IQ test online

Recepty online

Hry online

Test Jasnovidce

Výukový slovník English
Svátek má  Daniel, zítra Miloslav